My 500 days with Summer

"Je konec!" Věta, která osvobozuje. Věta, která skličuje. Věta, která ukončuje štěstí i trápení. Vyslovit ji bývá často velice těžké, přijmout ji však mnohdy ještě těžší. Jak se vyrovnat s realitou a zklamáním, jež ji doprovází. Existuje kromě času účinný lék na zapomnění nebo nám nezbývá nic jiného, než čekat, až se zem zatřese znovu a nový klín vyrazí ten starý. Až zub času skácí ten jeden strom, kvůli kterému člověk nevidí celý les. Starý trouchnivějící strom bez kořenů, přítomnosti a budoucnosti, který jen hnije a ošklivý. Co si do té doby počít s nadějí, jež údajně umírá poslední, a která se tak vehementně snaží živit to nesmyslné poblouznění?

Určitě nebudu první ani poslední, která si den co den klade stále ty samé otázky, začínající tím kouzelným slůvkem, proč? Proč to skončilo? Proč to nemůže pokračovat? Proč zapomínání trvá tak dlouho? Proč to stále tak bolí, ačkoliv by to už dávno bolet nemělo? Otázek, proč se stalo to, co se stalo, proč se děje, to co se děje, lze vymyslet celou spoustu. Jen s jejich zodpovězením by to bylo už krapet složitější. A přitom se odpovědi neskrývají v nikom jiném, než v nás samotných. To my sami jsme klíčem k rozluštění hádanky.

Občas se musím sama sobě smát. V situacích, kdy vzpomínky jsou pro mě jako opium, kdy mám pocit, že se konec nikdy nemůže změnit v nový začátek, kdy mám pocit, že jsem uvízla v zajetí jediného člověka, o němž nejsem schopna racionálně přemýšlet, právě v těchto situacích si vybavuji scény ze svého oblíbeného filmu "500 days with Summer", které mě vždy příjemněji naladí. Snímku uváděného slovy "This is not a love story", a i přesto upřímně a realisticky hovořící o lásce a životě dvou mladých lidí a o souhře náhod, kterou je vše, s čím se setkáváme.

Ačkoliv je v lese spousta stromů a v rybníku mnoho ryb, moje oči je ještě stále všechny přehlíží. Někdy si připadám jako samotný hlavní hrdina (Tom - Joseph Gordon-Levitt) uvedeného snímku, který po rozchodu se Summer (Zooey Deschanel) prohlašuje "I don´t want to get over her, I want to get her back." Ale chci to skutečně zpátky nebo mi zdravý rozum čeří emoce a strach z další ztráty a zklamání? Kdyby si tak člověk uměl odpovědět alespoň na tu jednu jedinou otázku - co vlastně chce; a přestat se týrat. Vzít rozum do hrsti, postavit se tváří v tvář realitě a přestat si hrát na honěnou se svou vlastní fantazií. Jenže svět není jednoduchý a černobílý, je koloritem odstínů šedi, v nichž vyznat se je často velice obtížné. Nezbývá tedy než čekat, až se obloha vyjasní a potkám svůj "Autumn". Doufat, že se do té doby bolest zmírní a čas bude ubíhat rychleji. Věřit, že hezké vzpomínky zůstanou a špatné vymizí.

Vždyť láska by neměla zabíjet, nýbrž hřát.

(Příspěvek napsaný před několika měsíci, leč uveřejněný až nyní. Asi bych se měla naučit uvěřejňovat vše ihned po napsání. :-) Je příjemné číst si vlastní proud vědomí a vědět, že vyznat se v odstínech šedi nakonec nemusí být tak těžké a nemožné. Někdy dokonce stačí i tak málo...)