Možná jsem si jen koupila špatný lístek

Možná jsem jen nasedla do špatného vlaku. Možná jsem si jen koupila špatný lístek. A možná se nestalo ani jedno a ani druhé. To jen život mě uhodil po dlouhé době zase jednou do tváře, abych nezapomněla, kým jsem.

A kým jsem? Člověkem, jenž se pachtí za něčím, na co mu momentálně síly nestačí, v čem smysl nevidí. Co mu utíká skrze prsty a on se marně snaží dát vše do pořádku. Mučí sebe, ničí ostatní a ke štěstí nedochází. Je to má chyba? Proč se chci neustále kát, proč se chci neustále za něco omlouvat. Omlouvat za něco. Neomlouvám se za něco. Omlouvám se za sebe. Proč? Proč to dělám. Cožpak Ti druzí nedělají chyby? Ale ano, dělají a možná mnohem větší, než jsou ty mé. Jenže já jejich chyby akceptovala a akceptuji a společně s nimi jsem si je připustila k tělu a nechala se jimi zraňovat.

Nikdy jsem nevěřila, že se to stane znovu, jenže ono se to stalo. Ono se to děje. Opět jdu úzkou chodbou, která se s každým dalším krokem zdá být menší a menší a já větší a větší. Z každé strany chodby, z každého černočerného zákoutí slyším něčí ironický a sarkasticky znějící hlas, který se mi směje do očí a připomíná mi má pochybení. Bráním se a utíkám. Pláču a utíkám. Padám. Padám rychle, rychleji a rychleji. Chtěla bych se něčeho či někoho chytnout, ale nejde to. Ten někdo mi nastavuje svou tvář a ukazuje na mě svými prsty delšími než kdy předtím. Směje se. Ten ohlušující smích mi stále zní v uších. Je jako zvon svolávající věřící k nedělní modlitbě. Modlitbě za mou duši, která nebude mít nikdy klid. Duši, jež nikdy nedojde na místo věčného odpočinku. I ve spánku bude těkat z jedné strany na druhou, z tváře na tvář. Koho uvidí? Vím, koho uvidí...

Jsem unavená vlastním životem a přeci nemám sílu na změnu. I když vím, jaká by ta změna měla být... Koho se to jen odvažuji prosit. Ke komu se to chci upřít a říci mu, co cítím. Bláhová... Už vím jaké to je, žít s nimi a přesto stále sama...

(Napsáno před mnoha dny, týdny, měsíci, možná i roky. Už ani sama nevím... Právě po přečtení výše napsaného si člověk, tedy já :-), uvědomí, jak moc a zároveň málo se v průběhu času mění. Zda se odvážil vyslovit nevyslovené. Najít odvahu změnit tehdy nezměněné...)