Everything´s gonna be alright

Byl to večer jako kterýkoliv jiný. Dívka se zelenýma očima nemusela přemýšlet o tom, co dělá. Naprosto automaticky přistoupila k zrcadlu v koupelně. Odlíčila si obličej, ačkoliv to s líčením nikdy moc nepřeháněla. Věděla, že vypadá na svůj věk až příliš mladě a nedospěle. Děsila ji však představa, že se jednou ráno probudí a ten, kdo bude ležet vedle ní, ji bez nánosu make-upu téměř nepozná. Bála se staří, vrásek, svraštělé kůže a samoty, která stáří tak ráda doprovází. Vyčistila si zuby, natřela si obličej nočním krémem a pak, poprvé za celý večer, zaváhala. Něco bylo přeci jen jinak.

Už jako malá se bála smrti. Nechápala smysl lidského života, proč se rodíme, žijeme a nakonec umíráme. A teď, na sklonku jejího mladého života, jen o několik desítek let poté, co poprvé spatřila světlo tohoto světa, na tom nebyla o nic lépe. S touto myšlenkou se však naučila „dožít“. Smířila se s tím, že nikdy nedostane odpovědi na své otázky. Trápilo jí to, ale věděla, že by opět bojovala s větrnými mlýny. Jako Sisyfos by valila své kameny osudu k vrcholu hory jen proto, aby se kameny mohly těsně před vrcholem svalit opět k úpatí bez jakéhokoliv vysvětlení, proč.

Říkával jí, že jsme jako laboratorní myši zavřené v pokusné laboratoři nazývané Země. Naše životy nejsou dílem pouhé náhody či toho, co tak rádi pokládáme za osud. Jsme pokusem někoho či něčeho, kdo nám zcela záměrně a úmyslně klade do cesty nejrůznější překážky a s napětím vyčkává, jak se s nimi vyrovnáme. Právě ono něco či někdo určuje, s kým, kdy a kde se potkáme. Zprvu jsem se té myšlence smála. Přišla jí jako vytržená z amerického filmu. Jenže, co když ta myšlenka není zase tak scestná. Každý v něco nebo někoho věří. Upíná své naděje a touhy. Žádá, prosí, doufá. Dívka nebyla věřící, i přesto si myslela, že víra je jedním z těch mála elementů, který nám na konci zbývá. Víra, že každý konec znamená i nový začátek; že se naše energie ve vesmíru neztratí, jen se přesune jinam, kde bude potřebnější a užitečnější. Jediné, co jí na jeho myšlence vadilo, bylo to pomyšlení, že možná i naše mysl a city mohou být stejným způsobem řízeny. Byly bychom jako stroje, naprogramované, ovládané a záměrně hnané do situací, které ubližují a ničí to, na čem nám možná skutečně záleží. Vždyť, co jiného láká více než lidské emoce, zejména ty negativní. Právě proto jsme stále dokola a dokola vystavováni zklamání a neúspěchům. Hledíme tváří v tvář nepříteli, rivalovi, strachu, dech beroucím a strastiplným zážitkům. Šťastné konce se v naší laboratoři příliš nenosí…

Po téměř rituální očistě zevnějšku, usedla dívka se zelenýma očima na okraj postele. Nechtěla již o ničem přemýšlet, i přesto měla pocit, že by toho měla a chtěla ještě tolik říci. Je zvláštní, že v určitých chvílích, ačkoliv má naše rodná řeč jeden z nejbohatších slovníků, nedokážeme sesumírovat jednu jedinou kloudnou větu. Vyloudit ze sebe vhodné a potřebné slovo. Na jazyk se nám derou jen fráze z cizí řeči možná znějící jako naprostá klišé. Avšak ve skutečnosti krátká, výstižná a natolik rázná, že je již nepotřebujeme dála vysvětlovat či nahrazovat květnatou řečí.

Mnohokrát přemýšlela, co by dělala, kdyby jí někdo řekl: „Zbývá Ti deset minut života, jak je prožiješ?“ Představovala si, jak volá těm, které miluje. Píše dopis na rozloučenou. Vyzná se ze svých početných hříchů. A následně si v naprostém klidu a smíření se svým životem vypije své poslední silné a velké presso bez mléka a bez cukru a zapálí si svou poslední lehkou slimku nebo vanilkový doutník. Zavře oči, zaposlouchá se do písně, která ji už nějakou chvíli zní v uších, bude vdechovat vůni kávy a vtahovat do sebe rakovinotvorný kouř z hořící cigarety a poté… Poté odejde…And everything´s gonna be alright.

Jenže nyní, na prahu života, když jí skutečně zbývalo jen několik málo minut života, nedělala nic z toho, o čem kdysi tak vehementně přemýšlela. Žádné telefonáty, dopisy, kofein ani nikotin. Na nic z toho již neměla sílu. Každý její krok jí připadal jako jen další z mnoha zautomatizovaných činností bez sebemenšího smyslu, které děláme tak bezděčně, že si ani nedokážeme uvědomit jejich skutečný význam a hloubku. Jako oživlé mrtvoly hnijící za živa a bloudící světem, slepé ke krásám, které je obklopují a jejichž krásy a důležitost si uvědomují, až když květy uvadnou, listí spadne a všecky krásy světa se přesunou do ztrát a nálezu, odkud již často není návratu. Ne nadarmo se říká, že si začneme vážit toho, co jsme měli, až když to ztratíme a zjistíme, že už to nikdy nemůžeme získat zpět, ať uděláme cokoliv. Jenže, co když zjistíme, že bez ztraceného je na život již pozdě a na smrt ještě brzy. Co dělat pak? Is everything gonna be alright?

Dívka se zelenýma očima nebyla krásná, ale bůh ví, z jakého důvodu, nechtěla skončit svou cestu nedůstojně. Sáhla po hřebenu a rozčesala si své již poměrně dlouhé nepříliš husté kaštanové vlasy. Ještě naposledy se podívala do velkého zrcadla stojícího naproti její postele. Usmála se a kolem úst se jí objevily staré známé vrásky, které se jí do obličeje stačily vrýt. Kdysi se smála. Často a hodně. Nahlas i potichu. Roztomile, nevinně, láskyplně, ironicky, decentně i neslušně a nevhodně. Jenže kdysi není teď. Ještě naposledy lehce naklonila hlavu na levou stranu a vyplázla jazyk na tu kreaturu v zrcadle, kterou již pomalu ani nepoznávala. Změnila ses,  pomyslela si. Bylo pro tebe jednodušší si lhát. Nalhávat si, že to vše děláš vlastně pro své vlastní dobro a štěstí ostatních, abys zabránila další bolesti a zklamání. Úspěšně sis vybudovala obranný mechanismus chránící tě nejen před okolním světem, ale i před sebou samotnou. Vždycky jsi byla tak naivní…

Lehla si na postel, položila ruce podél trupu. „Nice to meet you. Anyway, “ zašeptala. Dívce se zelenýma očima a kaštanovými vlasy zbývalo už jen několik málo okamžiků, než se její srdce navždy zastaví a hruď se přestane zvedat nahoru a dolů. Neměla strach, věděla, že

everything´s gonna be alright.