Začíná jaro, čas pedofilů

„Nemůžu chodit sama. Kvůli té holčičce, co umřela. Ona byla zavražděná, víš,“ vážně pokyvuje hlavou spolužačka mojí dcery.

Maminka ji hladí po hlavě a vrhá po mně zděšené pohledy. Jak můžu navrhovat něco takového, právě teď! S nápadem, že prvňačky už jsou dost velké, aby ušly sto metrů od parkoviště ke dveřím školy bez doprovodu rodičů, jsem očividně narazila.

„Musím zůstat doma. Ven půjdu až zítra, s maminkou. Ona dneska nemá čas,“ vysvětluje holčička ze sousedství, která loni pobíhala bez dozoru venku každé odpoledne. Teď je o rok starší, ale musí první hezké dny trávit ve svém pokoji.

„Proč letos nesmím za klukama na hřiště? Jenom na chvíli, hned se vrátím,“ slyším škemrat malého školáka. Jenže tohle jaro maminku žádné prosby neobměkčí a z okna přísně nakazuje: „Můžeš si hrát jenom před domem, abych na tebe pořád viděla.“

Letošní jaro je prostě jiné. Co je dětem platné, že teplé počasí přišlo tak brzy, když osud drobné plavovlásky všechny straší jako memento. České rodiče ovládla panika, vidí nebezpečí za každým rohem a věří, že svou nebývalou opatrností dělají pro děti to nejlepší. Ve skutečnosti uklidňují hlavně sami sebe a zbavují se vlastní úzkosti, která přiživená mediálním humbukem dosáhla nevídaných rozměrů.

Neříkám, že ty rodiče nechápu. Taky mám doma modrookou blondýnečku, taky jsem ten hrozný případ prožívala a moc si přála, aby skončil jinak. Jenom nechci připustit, aby naše životy ovlivňoval iracionální strach a kazil dětem jaro. Jistěže je to otřesný příběh, ale copak se podobné nedějí každý rok? Copak rodiče nikdy dříve neslyšeli o pedofilech? Copak je letos na ulicích méně bezpečno, než bylo před rokem?

Přimlouvám se za brzký konec hysterie a návrat k normálnímu životu, kde se dětem nevypráví o zlých pánech a zavražděných holčičkách, ale o dracích a princeznách. Kde dostávají prostor k samostatným krůčkům, postupně získávají zkušenosti a sebevědomí a uzda rodičovského dohledu povoluje přirozeným způsobem s rostoucím věkem, bez ohledu na mediálně přetřásané příběhy.

Poučení z případu Anička by přece nemělo být v tom, že začneme svoje děti všude vodit za ruku, ale ve větší ostražitosti k tomu, co se děje kolem a co hrozí všem dětem bez rozdílu. Nebuďme lhostejní!