Šéba je stejně nejlepší!

Zápisky šílené fanynky, která se o víkendu vůbec nehne od bedny. Jestli to nevíte, tak bude desetiboj! Místo ve středu a ve čtvrtek, jak bývalo na MS dobrým zvykem, hned o prvním víkendu.

Nejspíš mám fandovství už v genech. Kam mi paměť sahá, zapínaly se u nás televizní zprávy za pět minut osm - dílem proto, že před sportem tam za komunistů nic ke koukání nebylo, ale hlavně, aby tatínkovi neuniklo nic nového z fotbalu a z atletiky. Po jeho vzoru mám ke sportu (televiznímu:-)) kladný vztah a s chutí si zafandím třeba tenisu a hokeji, když je zrovna komu (rozuměj „našemu“). Ale ze všeho nejradši mám atletiku. Jednak mi připadá taková čistá - nemyslím dopinguprostá, to bohužel ne - ale ve smyslu sportovního výkonu. Na chlup přesně se změří vteřiny, centimetry a rozhodčí do toho nemají moc co kecat. Navíc odpadají veškeré ty serepetičky s balónem nebo raketou, ale jde o čistý fyzický výkon porovnatelný i na dálku. Atleti nebojují jenom proti sobě, ale ještě víc proti časomírám a spol., a to je druhý důvod, proč na atletiku tak ráda koukám. Jako český divák můžu skoro se stejným napětím jako Báru Špotákovou sledovat jamajského sprintera nebo keňskou vytrvalkyni a všem opravdově držet palce. Baron de Coubertin by ze mě měl radost...

Poprvé jsem kouzlu fandovství propadla v roce 1983 při premiérovém MS v Helsinkách (pamatujete na King Carla?). Tam jsem si mimo jiné se zájmem všimla, že černí atleti a atletky jsou tak nějak lépe stavění než bílí, kteří místo ladných gazel připomínají spíš kulturisty. Ať už za to můžou jejich delší svalová vlákna nebo cokoli jiného, prostě je na černé atlety hezčí pohled. Tenhle rasistický názor zastávám v podstatě dodnes, ale zhruba tak od olympiády v Sydney 2000 vím, že existují výjimky potvrzující pravidlo. Protože tehdy přišel on, mého fandosrdce šampión, a od těch dob je mojí nejoblíbenější disciplínou... no samozřejmě desetiboj :-).

Prožili jsme toho spolu opravdu hodně, jenom těch okousaných nehtů a oslavných štamprdlí, ale kdo sleduje atletiku,  tak ví, a nefandům by moje povídání stejně nic moc neřeklo. Tak to radši zkrátím a rovnou se přesunu na zítra zahajované MS v korejském Tegu, kde Roman nebude chybět. Čekají ho dva dny neuvěřitelného zápřahu, kde změří síly s kluky mladšími o celou půlgeneraci. Už jenom za tuhle odvahu si zaslouží, abychom mu drželi palce.

Ale proč to vlastně píšu. Podle mého názoru je Roman Šebrle bez ohledu na medailové šance pořád největší hvězdou české výpravy a dost mě míchne, když se v článku o naší účasti na MS uvádí asi deset jmen a o Romanovi ani zmínka. Jako by tam ani nebyl. Přestože:

1/ v české výpravě jiná hvězda této velikosti prostě není;

2/ i ve veteránském věku, kdy to mohl dávno zabalit a dělat bafuňáře, maká jak o život a

3/ pořád dává těm mladým klukům na frak, v Česku o hezkých pár set bodů. Ukažte mi jinou disciplínu s takovým výkonnostním rozdílem!

Zkrátka to, co Roman ve 36 letech předvádí, je naprostý fenomén srovnatelný třeba s Jaromírem Jágrem nebo svého času Martinou Navrátilovou. Ale spíš je to někde ještě dál, protože v atletice musíš jít fyzicky úplně na dřeň a zkušenosti nehrají tak velkou roli.

Že to nechápou někteří sportovní novináři a funkcionáři, je smutné a bohužel je to i typická ukázka, jak se v Česku stavíme k lidem, kteří něco dokázali. Ale věřím, že fanoušci to vidí jinak a Romana nezatratí, i když to tentokrát na zlato moc nevypadá.

Aspoň já v tomhle případě souhlasím s Pierre de Coubertinem, že zvítězit není vždycky to nejdůležitější (ale do šestého místa by to snad vyjít mohlo :-)).

P.S. Jo a fandové, nezapomeňte si nastavit si budík – kvůli časovému posunu se stovka desetiboje běží už ve tři ráno.