Nekamenujme Prchala, nekamenujme marketéry!

Jsou volby soubojem idejí, nebo marketingových strategií? Oboje. Ale teprve letos se otevřeně mluví o tom, jak důležitý je pro úspěch marketing. Minimálně stejně jako volební program.

Muži a ženy (ale hlavně muži) v pozadí volebních výsledků. Byli tam i dřív, schovaní za billboardy a letáky, krčící se za stranickými šéfy i jejich viditelnými poskoky, ukrytí ve volebním štábu. Ale až letos je vytáhli na světla reflektorů - Marek Prchal za ANO, Jakub Horák za Piráty a Jaroslav Novák Večerníček za SPD, to jsou tvůrci hlavních zisků parlamentních voleb.

Nic nového pod sluncem, ono by to v politice bez marketingu ani nešlo, ideje se jaksi samy neprodají. Kdo si myslí, že v dalších stranách to snad funguje jinak, a právě proto, že se včas nerozhlídly a nějakého toho marketéra si nepořídily, letos dopadly, jak dopadly, je kapku naivní. Opak je pravdou, vždyť ani tyhle letošní hvězdy nespadly z nebe a nejdřív sbíraly marketingové zkušenosti jinde. A teď to klaplo. Otázka je proč.

Doba byla zralá. Velká část voličů měla plné zuby stále stejných jmen, vyčpělých hesel a pružných idejí, které se po volbách kompromisně posouvají tu doleva, tu doprava. Potenciál byl obrovský a stačilo po něm chytře natáhnout ruku. Klidně ruku prázdnou, bez idejí, ale hezky zabalenou nebo správně napřaženou.

Kdo to udělal, slavil úspěch. A kdo k volbám přistupoval pragmaticky a byznysově, taky to hned přiznal, jako Andrej Babiš líbající svého marketingového guru. A kdo je z principu transparentní jak plexisklo, ten to samozřejmě musel přiznat taky, viz Piráti, kteří zveřejnili speciální finanční motivaci svému marketérovi (bonus 36 tisíc za každého poslance).

Vzápětí se vyrojily hlasy, jestli je vůbec fér, když místo programů soutěží hlavně hesla a strategie. A jestli tvůrci těchto strategií vůbec věří tomu, co hlásají. A jestli je morální propagovat něco, čemu sám nevěřím, a ovlivňovat tak politiku i celou společnost... což je přece daleko horší než propagovat předražené hrnce nebo rádobyléčebné přípravky. Nebo ne?

Cynicky řečeno je politická strana produkt nabízený na trhu. Nabízený v takovém světle, aby se zalíbil co největšímu počtu kupců - voličů. Nabízený různými formami, důstojnějšími i drsnějšími, což je dáno už úrovní kupců, na něž který prodejce cílí. Někdo jde až na hranu věrohodnosti, někdo si i trochu zalže, ale pak zase riskuje, že na jeho lež upozorní konkurenční prodejce, kterému zbytečně “nabije kanón”. A tak se to před volbami různě koulí v mezích pravidel, protože prodejní nátlak ve stylu šmejdů při tajném hlasování (naštěstí) ani není možný.

A etická hranice? Tu nejde určovat od stolu, ale musí o ní rozhodnout voliči. Když někdo v kampani rozdává podpásovky a okatě se podbízí, vystaví mu stopku lidový soud, protože jiný v demokracii ani nemáme. V tom volebním soudu rozhodujícím o osudu politické strany má každý svoji roli a marketér je tady advokátem - obhájcem, který coby profesionál odvádí co nejlepší práci a staví svého klienta do ideálního světla. Jestli u toho šidí a jeho produkt je vylhaný a nekvalitní, musí na to poukázat oponující advokáti - marketéři dalších politických stran. 

Proto - nekamenujme marketéry!  Konečnou odpovědnost za chybné rozhodnutí nese vždycky soud, nelze vinu svalovat na obhájce. A pokud letos někdo ve své roli neobstál, byli to právě marketingoví odborníci neúspěšných stran, ne těch úspěšných. Nešlo ani tak o etické selhání marketérů vítězů, jako o profesionální selhání marketérů poražených.