Jak jsem díky ROH poznala paní hraběnku

Psal se rok 1989, který se tehdy koncem léta ještě nestačil zapsat do dějin a prozatím nám nijak památný nepřipadal. Ve vzduchu už byly cítit změny, ale jinak život běžel pořád ve starých kolejích. A právě po těchto vyjetých kolejích k nám přicestoval první a zároveň i poslední poukaz na rekreaci ROH. Šlo o týdenní pobyt pro dva v rekreačním středisku u Domažlic, doslova pár set metrů od ostře sledované západní hranice.

Dlouho jsme se nerozmýšleli, jako mladí manželé jsme neměli peněz nazbyt a jinde jsme si o dovolené za takových podmínek mohli nechat zdát. Týdenní pobyt s plnou penzí včetně cesty vlakem přišel manžela, který poukaz dostal od podnikového ROH, na 150 korun. Já coby rodinný příslušník platila plnou taxu – celé tři stovky. No neberte to!

V září už se nerekreovaly rodiny s dětmi, ale sestava byla o to zajímavější. U našeho stolu seděl pár z Ostravska. Pěstěnou padesátnici se složitě naondulovaným účesem jsme odhadovali na výše postavenou úřednici. Do stavení utopeného v lesích vyrazila s nánosem líčidla, ostře červenými nehty a pěti páry bot, z nichž nejnižší měly podpatek minimálně sedm centimetrů. „V takových botách chce chodit do přírody?“ divila jsem se první den, ale pak jsem pochopila, že nechce; jinam než na jídlo tento pár nechodil. Nemluvný partner byl asi o patnáct let mladší a jeho drsné ruce se špínou za nehty svědčily o tvrdé manuální práci. Nekultivovaností svého vzhledu i projevu stál o několik stupňů níže než jeho přítelkyně, ale zase to mládí a urostlá postava... Evidentně si společnou rekreaci užívali.

Z dalšího osazenstva mi utkvěl bodrý referent, jehož úkolem bylo zajišťovat zábavu, tmelit kolektiv a udržovat rekreanty v dobré náladě, v níž šel sám příkladem (ha, ha!). Po prvním večeru organizovaných her a soutěží se nám naštěstí už dařilo jeho bujarému zvaní vyhýbat. Zato krásná sportovní referentka, která měla na starosti ranní rozcvičky, nadšení svého šéfa zřetelně postrádala. Každý den nás z povinnosti lákala na rozhýbání těla a v očích přitom měla nezastřený údiv, co tady v té díře proboha dělá.

My se divili také a radši si tvořili vlastní program. Toulali jsme se až k hraničnímu pásmu, kde nás několikrát legitimovali projíždějící pohraničníci. V okolních vesničkách jsme studovali obecní nástěnky a kroutili hlavami nad tabulemi cti uvědomělých občanů, kteří SNB nahlásili výskyt podezřelých osob – potenciálních narušitelů státní hranice. Na vlastní pěst jsme navštěvovali blízká městečka, hrady a zámky. Týden nakonec uběhl docela rychle a chystali jsme se k odjezdu.

Poslední večer se mi udělalo špatně, ale protože jsem byla třetí měsíc těhotná, přičítala jsem nevolnost svému stavu a v klidu šla do postele. V noci mě probudily křeče, zvracení a stupňující se bolest v podbřišku. Sanitka mě vyděšenou za doprovodu ještě vyděšenějšího manžela převezla do nemocnice v Domažlicích, kde jsme probudili nevrlého gynekologa. Ten mi nejprve vynadal, že těhotná jezdím na hory (na Domažlicku spíš na kopečky :-), a pak konstatoval, že „u něj dobrý“. Teprve na dalším oddělení mi diagnózu bryskně stanovil daleko sympatičtější chirurg: akutní zánět slepého střeva a na operaci půjdete za dvě hodiny!

Byl to tenkrát šok. Namítala jsem, že do mě přece nemůžou řezat, když jenom pár centimetrů od slepáku mám ... svoje dítě! Lékař mě uklidnil, že se matky operují třeba i v osmém měsíci, a ujistil mě, že zákrok provede sám. Jak řekl, tak i udělal, a já se teprve posléze dozvěděla, jakou jsem měla kliku. Zcela náhodně jsem padla na chirurgickou kapacitu, za kterou pacienti jezdili na operace až z Prahy a trpělivě čekali v pořádníku, až na ně pan doktor bude mít čas. Navíc šlo o lékaře, pro kterého bylo povolání posláním. Po noční službě měl mít volno, ale místo toho počkal, až mě připraví k operaci, osobně ji provedl a – jak vím od manžela – před odchodem domů mě ještě přišel zkontrolovat, zda je vše v pořádku. Pane doktore Tichý, dodatečně velký dík!

A tím se konečně dostávám k pointě svého příběhu. Po operaci jsem se probudila na pokoji s osmi postelemi a přímo vedle mě ležela kouzelná babička. Měla už babičkovský věk a nijak ho neskrývala, ale kouzelná byla právě tím, že jako babička vůbec nevypadala. Ostříhaná na moderního, stříbrem prokvetlého ježka, který zdůrazňoval krásný tvar hlavy, jemná, štíhlá a se vznosným držením těla působila jako bytost z jiného světa. Zůstávala elegantní i v erárním županu a měla laskavé, decentní vystupování dámy, před jakou člověk instinktivně polyká sprostá slova. Řeknete si, že jsem snob, ale já opravdu netušila, kdo to je, až do doby, než jsem se dokázala postavit a přečíst si jmenovku na sousední posteli. Ta aristokratičnost z ní musela vyzařovat. Protože mi od první chvíle bylo naprosto jasné, že jsem se s někým takovým ještě nesetkala.

Po operaci jsem se cítila všelijak, ale kouzelná babička mi dolévala čaj a starostlivě se ptala, jestli něco nepotřebuji. Když jsem sestřičce odmítla injekce proti bolesti s tím, že mám strach o své nenarozené dítě a nechci je po narkóze ještě více zatěžovat, uklidňovala mě, že určitě všechno dobře dopadne. Aby mě rozptýlila, vzpomínala na vlastní prodělaná těhotenství a vyprávěla mi o svých dětech. A potom i o sobě, třebaže s velkou zdrženlivostí.

Ležely jsme vedle sebe celkem šest dní a z povídání o všem možném náhodně vypadávaly střípky vzpomínek, ze kterých se mi postupně skládal obraz jejího života, sice velmi neúplný, ale pro mě fascinující. To už jsem věděla, že mojí sousedkou je paní Josefa Bořek-Dohalská, ale ke své hanbě musím přiznat, že jsem tehdy, ač studentka čtvrtého ročníku češtiny a historie na filozofické fakultě, ze spojení Bořek-Dohalský nepochopila nic víc, než že jde o šlechtu. Až později jsem zjistila, že se paní Josefa přivdala do slavného a starobylého šlechtického rodu Bořků Dohalských z Dohalic, k jehož příslušníkům patřili metropolitní kanovník u sv. Víta v Praze Antonín Bořek-Dohalský, který zahynul v roce 1942 v Osvětimi, nebo novinář Zdeněk Bořek-Dohalský, který se zapojil do odboje pod krycím jménem Bedrník, v roce 1941 byl zatčen a přes tři roky vězněn a vyslýchán gestapem, než jej v únoru 1945 na přímý rozkaz Himmlera popravili. Také nejstarší ze tří bratrů, diplomat František Bořek-Dohalský, byl zatčen gestapem, ale jako jediný se z Terezína a z Dachau vrátil. Právě za jeho syna Jiřího se paní Josefa v roce 1940 provdala a během následujících osmi let se jim narodili čtyři synové. František Bořek-Dohalský nakonec přežil pád fašismu pouze o necelých šest let. Těžkou ránu jeho podlomenému zdraví zasadil politický vývoj po únoru 1948 a zejména zatčení jediného syna. Jiří se po válce stal radou prezidentské kanceláře Edvarda Beneše a v roce 1951 byl komunistickým režimem odsouzen za velezradu k 17 letům vězení, ale tohoto zinscenovaného procesu se jeho otec už nedožil.

Všechny tyto informace jsem získala až později, protože v osmdesátých letech byli Bořek-Dohalští pro oficiální historii tabu a ani moje spolupacientka o rodinné historii příliš nemluvila. Jen mimochodem se zmínila o tom, že manžel byl řadu let ve vězení, a vyrozuměla jsem, že z politických důvodů, ale vyptávat se na detaily mi přišlo neslušné. V té době se o podobných věcech pořád ještě otevřeně nemluvilo a vážila jsem si už té důvěry, s jakou paní hraběnka hovořila o svém životě se mnou coby neznámým mladým žabcem. Zcela věcně vzpomínala na časy, kdy zůstala sama se čtyřmi malými dětmi a jedinou prací, kterou jí komunisté dovolili dělat, bylo domácí navlékání korálek a výroba hraček. Jenže v zimě nebylo čím topit a při práci jí omrzaly prsty. Vyprávěla také o pomoci dobrých lidí, díky kterým mohla v padesátých letech uživit děti a být oporou svému vězněnému muži. Ale nikdy jsem od ní neslyšela žádnou stížnost a i při těch nejchmurnějších vzpomínkách jí v očích svítily veselé jiskřičky. Její životní těžkosti ostatně nikdy nebyly pravým smyslem vyprávění, tvořily jen kulisu k jinému tématu a vyplavávaly na povrch tak nějak mimoděk.

Díky kouzelné babičce s mnoha tajemstvími se můj nemocniční pobyt proměnil v obohacující zážitek s téměř detektivním nádechem. Nechtěla jsem se neslušně vyptávat, ale její životní příběh mě stále více fascinoval. Po šesti dnech jsme se srdečně rozloučily, paní Josefa mi popřála krásné miminko a já už se nemohla dočkat domů do archivu. Hned po návratu jsem se o rodu Bořek-Dohalských snažila vypátrat co nejvíc, což v době bez internetu nebylo úplně snadné. V hlavě mi vrtala hlavně jedna věc. Na dotaz po šlechtictví mi paní Josefa potvrdila, že její muž je skutečně hrabě, a dodala, že se s ním seznámila na začátku války, kdy pracovala jako zdravotní sestra. Přitom mi bylo jasné, že jestli jsem někdy potkala skutečnou šlechtičnu vyzařující noblesu, byla to ona. Jak je to možné u zdravotní sestry, která se stala hraběnkou až sňatkem? Dá se aristokratický šarm vyvdat, odkoukat, nasát s prostředím?

Odpověď na tyto otázky jsem v archivu nenašla. Přinesl je teprve o pár let později televizní dokument o české šlechtě, který mi domažlické setkání živě připomněl a přiměl mě k novému horečnému pátrání. Až tenkrát jsem se dověděla, na co jsem se v nemocnici neodvážila přímo zeptat a paní Josefa tuto informaci skromně zamlčela. Sice za války pracovala jako zdravotnice, ale narodila se jako princezna z Thurn-Taxisu.

Zároveň jsem bohužel zjistila i smutnou zprávu, že paní Josefa Bořek-Dohalská zemřela přibližně rok po našem setkání a několik dnů po ní zesnul i její muž Jiří. Zaskočilo mě to, protože tehdy v Domažlicích jí bylo teprve 72 let a vypadala skvěle. Podrobila se zde operaci žlučníku a jak zdůrazňovala, byl to její vůbec první pobyt v nemocnici, protože děti rodila doma. S lítostí jsem si připomněla její těžký život, který si nakonec přece jen vybral daň.

Půl roku od pobytu v domažlické nemocnici se nám narodila dcera, která operaci ve dvanáctém týdnu prenatálního života přestála bez jakékoli újmy. Na rozdíl ode mě jí na památku nezůstala ani ta precizně provedená a dnes už vybledlá jizva.

A já jsem s odstupem času moc ráda, že jsem tehdy na svou první a poslední rekreaci ROH odjela. Vrátila jsem se chudší o slepé střevo, ale bohatší o vzpomínku na jedno z nejzajímavějších setkání. S osobností, která fascinovala nejen tím, KDO byla, ale především JAKÁ byla a jak se postavila ke zcela odlišnému životu, než pro jaký byla vychována. I po všech prožitých hrůzách z ní vyzařovala noblesa, kterou u současných VIP velmi postrádám.

Mám pocit, že jsme na tyto lidi zapomněli až příliš rychle.