Hnědooká pusa

V létě, v tom opravdovém létě, kdy se slunce mění ze vzdálené dekorace v doslova fyzicky přítomného a obtížného společníka, by se nemělo nikam cestovat. Mělo by se polehávat ve stínu, usrkávat brčkem chlazené nápoje a líně prosívat hlavou neškodné myšlenky. Žádný spěch, žádný zbytečný pohyb, žádný pot. Žádné hnusné lepení stehna na stehno, půlzadnice na druhou půlzadnici ani plosek nateklých nohou na umělé stélky sandál, co jsou údajně kožené, protože mají přes nárt a kolem paty tři pásky z kůže. Pche!

To poslední slovo už Marie řekla nahlas. Hned polekaně zvedla hlavu, jestli její odfrknutí někdo neslyšel, ale řídké osazenstvo víkendového autobusu přemohla těžká únava, proti které vedla pootevřená horní okénka jen ryze formální boj. Kdo tady být nemusel, užíval si někde u vody nebo aspoň v chládku, znovu si trpce uvědomila. Ale ona právě dneska k rodičům zajet musela a navíc městským autobusem místo obvyklým autem, které měla v servisu.

Projížděli důvěrně známou trasou, která se za celých třicet let od doby, kdy tudy jezdívala pravidelně, neposunula snad ani o metr. Autobusy tehdy bývaly samozřejmě jiné, ale i v tom dnešním se s letně obnaženými stehny muselo z koženkových sedaček vstávat pomalu a opatrně. Odlepování kůže cítila při každé zatáčce a ten nepříjemně lepkavý pocit ji vracel daleko zpět, do rekordně horkého léta, kdy jí bylo patnáct, pod tričkem schovávala svou první podprsenku (konečně!), vůbec se neuměla bavit s kluky a těšila se a zároveň trochu bála na vzdálenou střední školu.

Ano, tehdy bývalo právě takové vedro jako dnes. Když zavřela oči, bylo déjà vu skoro dokonalé. Přesně věděla, kdy autobus přibrzdí a trochu cukne, takže včas přenášela těžiště proti očekávanému setrvačnému pohybu. Stejný byl pach nafty a výfukových plynů kořeněný štiplavým potem. V letním horku se jí vrátil i tehdejší ubíjející pocit nehybného bezčasí.

Tenkrát se každé odpoledne vracívala z letní brigády a on jezdíval stejným autobusem. A skoro vždycky se posadil proti ní. Na konečné ve středu města, kde společně nastupovali, oba zarytě hleděli do země a do mraků a po autech, jako by je ten druhý zajímal míň než poslední smetí na silnici, ale když přijel autobus, pokaždé ji následoval do stejných dveří a počkal, až si vybere místo. Brzy začala mířit výhradně do čtyřsedadel. A když  po chvíli zvedla hlavu, čekával ji pohled do těch nejkrásnějších hnědých oči. Svítí jako hvězdy, říkala si, a v duhovce opravdu blikala zlatavá světýlka.

V prvních dnech jejich okukování hvězdy většinou rychle uhnuly stranou, vychýlily se ze své dráhy, ale ona stejně věděla, že jen co sklopí hlavu, vrátí se zase zpět a budou se do ní vpíjet a hřát a přitahovat si ji tajemnou gravitací, jak už to hvězdy umějí a všechna tělesa chtějí otáčet jenom kolem sebe.

A pak hvězdy uhýbat přestaly.

Když se takhle zpříma střetli pohledem poprvé, vydržela to jen vteřinu a celý zbytek cesty se už neodvážila zvednout hlavu. Cítila, jak pod jeho pohledem rudne, a nenáviděla za tu nesnesitelnou trapnost sebe i jeho. Zítra pojedu pozdějším autobusem! Nebo si sednu jinam, co si to vlastně dovoluje?, umiňovala si ještě před spaním. Ale druhý den si naopak vychutnala vpíjení zornic hned několikrát a večer pak dlouho nemohla usnout. To už byl pátek, zbýval jí poslední týden brigády a celý víkend se bála, že jemu důvod dojíždění třeba už skončil. Věděla o něm jen to, že vystupuje o dvě zastávky dříve, že nechodil na stejnou základní školu jako ona a nejspíš bude o nějaký rok starší. Dvě hvězdy ji uhranuly a marně dumala, kde by je v té vesmírné změti hledala.

Při představě, že ho odpoledne neuvidí na zastávce autobusu, se jí celé pondělí svíral žaludek, nemohla se ani pořádně najíst. Ale stál tam, vlastně vždycky přicházel dříve než ona a možná i nechával nějaké autobusy ujet. S rukama v kapsách kopal do kamínků, jako by vůbec neregistroval svět kolem sebe, ale jí přesto připadalo, že mezi nimi probíhají neviditelné vibrace.

Ten den přestala uhýbat očima. Asi nečekal, že v soutěži o nejdelší pohled bude mít soupeře, a nejdřív ho tím zaskočila. První kolo vyhrála na celé čáře. Ale druhý den se síly srovnaly a dívali se na sebe celých deset minut, než musel vystoupit. Věděla, že jsou nápadní, a nechápala, že jí to najednou vůbec nevadí. Dokonce na sebe v tu chvíli byla zvláštním způsobem hrdá, až doma si pak nadávala, že je ostatním za blázna.

Stejně proběhly středa i čtvrtek, kdy k němu telepaticky vysílala, že její brigáda v pátek skončí, v sobotu odjíždí na tábor, potom do konce prázdnin k babičce a prvního září nastupuje na internát. Pořád čekala, že se něco stane, že on něco udělá, ale asi její řeči nerozuměl a ona nevěděla, jak mu to má jinak vysvětlit. S klukama se tenkrát bavit neuměla.

V pátek si místo trička a šortek oblékla šaty s květinovým vzorem, které jí rodiče pořídili na svatbu sestřenice. Na nohách sváteční lodičky a vlasy vyčesané nahoru. Ráno jí zrcadlo ukázalo princeznu, ale už dopoledne si začala připadat nekonečně hloupě, a když se posadila na obvyklé místo v autobuse, najednou se styděla na něj podívat. Vnímala jeho soustředěný pohled a přilepená spodní částí stehen ke kožence cítila nesnesitelné horko daleko víc než v jiných dnech, skoro se ani nemohla nadechnout. Bez zvedání očí popaměti sledovala zastávky a toužebně čekala na tu jeho, kdy vystoupí a tím tahle trapnost jednou provždy skončí. Na co si tady hraje, na velkou svůdnici?

Jenže on nevystoupil. Rázem pochopila, co to znamená, a ucítila, jak rudne do krvava. Nejradši by zatáhla hlavu mezi kolena nebo ještě lépe zakutala se do podlahy, kde by po ní všichni šlapali, ale ona by nic necítila a teprve na konečné se odloupla od země, vytratila z prázdného autobusu a nemusela už nikdy nikoho z nich potkat a už vůbec ne toho jednoho.

Hlavně klid! Poručila si zhluboka dýchat, a když přišla její zastávka, zmobilizovala síly a rozklepaně klopýtala ke dveřím.

Ještě když ji dohonil, celá se třásla a na jeho ahoj odpověděla spíš zakňouráním než slovem. A ani později nedokázala určit, jestli to tak chtěla a plánovala, ale opravdu se zastavila právě v nejtmavším koutě průchodu mezi paneláky, kde byla lehce cítit moč a taky nedaleké popelnice, ale zase tam bylo prázdninově pusto, a poprvé se zadívala do hvězd úplně zblízka. A to bývá nebezpečné, jak dobře známo.

Dodnes cítila, jak ta první hnědooká pusa chutnala i jak lechtaly jeho nesměle rašící fousy.  Pamatovala si taky absurdní rozhovor, který spolu potom vedli. „Jak se jmenuješ?“ „Marie, říkají mi Majka.“ „To je krásné jméno.“ „Budu muset jít.“ „Můžu tě doprovodit?“ „To nejde.“ „Dobře, tak se uvidíme v pondělí.“ „Ahoj.“

Věděla, že musí okamžitě pryč, jinak to bušení a třesení už nezvládne a složí se v květovaných šatech mezi popelnice. Když se naposled ohlédla, stál rozkročený v průchodu a dvě hvězdy neuhýbaly z dráhy ani nemířily na zem, ale zářily z přítmí jen pro ni. K domovním dveřím už to neměla daleko, jenže známá cesta se podivně protáhla, probarvila do neznámých odstínů a rozklepané nohy ji skoro odmítaly nést. Když konečně doškobrtala do koupelny, dlouho se prohlížela v zrcadle a přejížděla prstem po rtech, které kupodivu vypadaly úplně stejně jako ráno.

Mockrát si od té doby říkala, jak je zvláštní, že se už nikdy nepotkali. Čtyři roky bydlela na internátě a pak se přestěhovala na druhý konec města, ale domů jezdívala pravidelně. Jenže stejně nevěděla, co by mu řekla, takže nakonec byla vlastně ráda. A něco jí nechal na památku. Už vždycky věděla, že zářivé hnědé oči jsou ty nejkrásnější na světě, a podvědomě jim dávala přednost.

Marie se usmála, protože právě míjeli „jeho“ zastávku, a vtom je uviděla. Ne přímo naproti, jak bývala zvyklá, ale z místa do kříže přes uličku zářily jenom pro ni dvě hvězdy. To není možné, přesvědčovala se, takové věci se přece stávají akorát ve filmech. Nemůže to být on! Nevěřícně zamrkala, jenomže hvězdy nezmizely a dál se jí bezostyšně vpíjely do tváře. Matně okolo nich vnímala povědomé rysy a ráda by přejela pohledem taky postavu, ale nešlo to, hvězdy si ji pevně přidržely. Najednou si byla už úplně jistá, že se neplete, ten upřený pohled byl nezaměnitelný a jí tak důvěrně známý. Zlatavá světýlka uvnitř duhovky se rozsvěcela a zhasínala jako ve fascinujícím divadle. Běžely vteřiny a možná i minuty, znovu cítila dávnou sílu gravitace a uhranutá se nedokázala odtrhnout. Hvězdy si ji přitahovaly blíž a blíž, nakláněla se do uličky, on také...

„Konečná, vystupovat!“ Marie ležela na zemi mezi sedadly, bolela ji hlava v zátylku a naražený bok. Kromě řidiče v autobuse nezůstal vůbec nikdo. Opatrně se zvedla, posbírala své věci a vyšla ven na slunce, které pálilo jako zběsilé a s nadšením se vrhlo na novou oběť.  Vůbec si přitom nevšimla řidiče, který ji vyprovázel pohledem a zachmuřeně uvažoval, proč se ta ženská pořád usmívá. Dokonce ani prudká brzda na závěr, která byla za poledních jízd s dřímajícími pasažéry jeho jedinou radostí, ji nerozhodila. Jak dobře viděl v zrcátku, usmívala se už za jízdy ze spánku, potom při sbírání se na nohy a tajemný úsměv jí na tváři vydržel i ve chvíli, kdy vyrazila po zaprášeném chodníku směrem k panelákům. Nechápavě nad tím zakroutil hlavou.

Asi cvok, ušklíbl se nakonec. Však taky cestovat v tomhle vedru, z toho by zcvoknul každej.