Děti - nejhorší investice v životě

Nulová likvidita, vysoké a nepredikovatelné provozní náklady, celkový výnos spojený s maximálním rizikem. Vhodné pouze pro spekulativní investory masochistického ražení.

...ke kterým samozřejmě patřím i já :-)

Úvod prosím berte s rezervou. Samozřejmě nejde děti chápat jako investici ... to by se vážně nevyplatilo ;-) Ale zauvažovala jsem o vlivu potomstva na jinak vcelku inteligentní, racionálně uvažující a pragmaticky založené bytosti, které prostou proměnou v rodiče začnou tropit věci nepochopitelné a logicky nevysvětlitelné. Ale pozor, jen ve vztahu k dětem! Jinak jejich ratio kupodivu zůstává nepoškozeno. I nadále si uchovávají své pracovní zvyky a zlozvyky, ve vztahu k přátelům si stojí pevně na svém a rozhodně sebou nenechají nijak vláčet. Přesto najednou dělají věci, ke kterým by je jinak nepřinutil nikdo na světě. A protože je dělají kvůli dětem, jde jim to se samozřejmou lehkostí a ani se nad tím nepozastaví.

Znám tatínka, který nikdy nestál na lyžích, ale každé jarní prázdniny jezdil s dětmi na hory a poskytoval jim lyžařsko-taxikářský fullservis. A rád!

Znám maminku, která se od malinka důsledně vyhýbá všem kolektivům, nikdy nechodila do žádného kroužku ani nejela na tábor, ale kvůli dceři s atopickým ekzémem se přihlásila jako dobrovolná vedoucí do Mořského koníka a strávila tři týdny dovolené hlídáním hejna pubertálních blech.

Jeden kamarád přišel po nehodě na rok o řidičák, a jak už měl v povaze, zákaz svědomitě dodržoval. Tedy s jedinou výjimkou, když několikrát týdně vozil syna na hokej. „Jinak to nešlo. Beze mě by se tam kluk nedostal a musel by s hokejem skončit,“ vysvětloval nám bezelstně. Naštěstí mu to tenkrát prošlo.

A znám rodinu, která ze zásady nedůvěřovala všem finančním službám, a pak během jediného týdne uzavřela čtyři různé pojistné a spořící smlouvy... to když se jejich syn zkoušel uchytit jako finanční poradce.

Samozřejmě jsou i daleko otřesnější případy, smutné a některé i tragické, ale o těch psát nechci. Radši zůstanu v rovině běžných a každodenních rodičovských obětí, které jsou občas i docela veselé.

Na třídním srazu nám spolužačka, doktorka, vyprávěla, jak jezdí pro svou čerstvě dospělou dceru, která se občas kvůli zábavě zdrží ve městě. Bydlí na vesnici, kam poslední autobus přijíždí  někdy v deset večer a noční spoje zastavují tři kilometry daleko. Než by dceru nechala jít ty tři kilometry pěšky, radši se ve dvě nebo ve tři v noci nechá probudit. I s vědomím, že o půl šesté vstává, aby v sedm stihla otevřít ordinaci, a po nočním probuzení možná už nezabere. „V pyžamu se připlížím do auta, nastartuju a po paměti jedu,“ líčila nám své noční vyjížďky do sousední vesnice. „A celou cestu tam i zpět si pořád opakuju „hlavně se nesmím probudit, nesmím se probudit, nesmím se úplně probudit!“

Nemyslete si, že postižení jsou jenom rodiče jedináčků. Třeba posledně jmenovaná má děti dokonce čtyři a žije v trvalém spánkovém deficitu. Ale stejně se nechá uprostřed noci vytáhnout z postele a jede.

Abych to neházela jenom na druhé, přihodím taky vlastní vzpomínku. Já, od malinka největší nemehlo široko daleko, upřímně nenávidím veškerý nebezpečný pohyb a ze všeho nejvíc brusle. Přesto jsem se nechala přemluvit tehdy šestiletou dcerou a v rámci odměny za první vysvědčení s ní vyjela na kolečkových bruslích, že to bude velká bžunda. A byla. Největší v nemocnici, kde mi museli rozpárat kalhoty, aby se k mojí nateklé noze vůbec dostali. Prvně říkali, že to podle masivního otoku vypadá na ruplý stehenní vaz. Ale nakonec se z toho vyklubala jenom naštíplá čéška a šest týdnů v ortéze, takže dobrý ;-)

Nevím, čím to, ale po opačných příkladech v paměti pátrám marně. Děti – samozřejmě už odrostlé - které změní svůj program a zvyky, ztratí spoustu času i peněz a vynaloží hromadu energie jen kvůli rodičům, asi budou daleko vzácnější úkaz. Aby při tom ještě navíc trpěly dočasnou ztrátou rozumu, to je skoro vyloučené.

Přesně v tomto duchu se prý kdysi dávno odvíjely monology mého tatínka, který v mladickém poblouznění horoval pro spokojený život bezdětný. „Děti jsou nevděčné a vůbec se nevyplatí,“ dlouze vysvětloval mojí mamince, která jeho vývody trpělivě poslouchala, přikyvovala ... a nakonec měli děti tři.

Říkám si, jestli ten masochismus není tak trochu dědičný, protože já dopadla úplně stejně.

Ale teď už musím končit. Nejmladší dceruška se chce projet na kole a samotnou ji nepustím. Prosím neptejte se mě, jestli na kole jezdím ráda ... a hlavně se na to zítra neptejte mého pozadí :-)