I psi dokáží být rasisté, jak potvrdil náš Alan, jenž nesnášel cizince. Dnes by mu konvičkovci postavili sochu. Lidé touží ze zvířat vytvořit své klony, a tak se má kamarádka jogínka rozhodla ze své kočky vychovat vegetariánku.
Před šesti lety nás navždy opustil náš milovaný polský nížinný ovčák Alan. Postavili jsme mu na zahradě žulový hrob se zlatými písmeny, jež jsme si nechali vytisknout společně s jeho obrázkem. Nikdy na něj nezapomeneme. Byl to zlatý pes, jak se říká, pan pes. Přivedla jsem si jej s otcem, aby rodiče rozptyloval v důchodě. Zachránili jsme jej z krušných podmínek. Byl nucen žít se smečkou novofundlanďanů, kteří na něj měli spadeno. Snažil se jim totiž dělat vůdce smečky. Když jsme dojeli, majitelka jej zrovna fénovala a pes k nám naskočil radostně do auta a vesele přitom vyplázl jazyk na své původní majitele.
Brzo se u nás zabydlel a byl nám vděčný za vše, co jsme pro něj udělali, zprvu i za suchý rohlík. Později jsme jej začali krmit psím žrádlem a rozličnými dobrotami. Alan u nás zdomácněl, respektoval veškeré povely a vesele chodil na procházky do přírody. Máme celkem velkou zahradu, a tak netrpěl stále zavřený v domě. Měl typické vlastnosti polských nížinných ovčáků, respektoval členy rodiny a chránil je před okolními lidmi. Nikomu ale nikdy neublížil. Ze všeho nejvíce miloval, když jsme mu aportovali v obýváku tenisák, jenž umně odstrčil od čumáku a čekal, až mu jej doneseme zpátky k jeho tmavému nosánku. Dokázal nás vždy uhranout svýma hlubokýma tmavýma očima.
Rád se vozil s otcem v autě na sousední sedačce. Měl šedé chlupy přes obličej. Jednou si kamarádka mé matky postěžovala, jak na ni ostošest mávala, ale ona jí neodpověděla. Matka se zamyslela, zeptala se, kdy to bylo, a pak z ní vylezlo, že to nebyla ona, ale náš pes. Kamarádka se jí omluvila za svou krátkozrakost.
Jen dvakrát Alánek zazlobil, a to, když jsem odcházela s kamarády na čundr a on přeskočil plot a běžel za námi. Podruhé, když se otec vrátil z nemocnice a pes mu donesl v tlamě bačkory. Otec jej pochválil za jeho pozornost, posléze si všiml, že bačkory nemají paty. Pes je smutkem ohryzal.
Pes to byl ostrý ale s rovnými rysy. Měl jen jednu drobnou vadu na kráse. Zatímco Češi mu nevadili a nevšímal si jich, jakmile zaslechl rozhovor Ukrajinců, mohl se zbláznit. Měli jsme strach, že je sežere. Náš pes byl rasistou anebo spíše xenofobem. Ukrajincům jsme to neřekli, abychom se nedotkli jejich útlocitu, a tak si do dnes myslí, že pes tak štěkal na všechny.
Má kamarádka jogínka a majitelka zdravé výživy si nedávno pořídila čtyřměsíčního černého kocoura, ze kterého se rozhodla vypěstovat vegetariána. Poťukala jsem si na hlavu a řekla jsem si, že tento kocour dlouho nepřežije.
Kamarádka na mé rady nedala a objednala Yettimu vegetariánské granule, jež obsahují pro kočky životně důležitý taurin. A kocour je musel začít poslušně jíst. Nic jiného totiž neměl. Vybavilo se mi staré známé přísloví: "Starého psa novým kouskům nenaučíš." V tomto případě bych řekla: "Mladého kocoura jíst bezmasou stravu nenaučíš!" Maximálně ho tím přizabiješ. Navíc vegetariánské granule jsou 3 x tak drahé, jako ty obyčejné. Kamarádka byla ale opačného názoru, vegetariánské kočky se prý dožijí vyššího věku, jsou bystřejší a duchovnější.
Stále nedokázala pochopit, proč jen její kocour nežere těstoviny, zeleninu anebo rýži, již mu připravuje, když jí samotné tyto pokrmy tolik chutnají. Napadlo mě, že asi proto, protože kočka je od přírody masožravec. Nakonec ji kocour ale přechytračil a a donesl si domů vítězoslavně chcíplého ptáka. A tak zvítězil hlas přírody nad oduševnělou snahou člověka napravit nedostatky v řádu všehomíra. Kočka majitelky vegetariánky bude odkázána na lov myší, ptáků anebo hrabošů. Příroda má svůj rozum, jenž vtělila do zvířecích instinktů. Jen my lidé si myslíme, že nad tímto přírodním ostrovtipem můžeme důmyslně zvítězit. Často se pak divíme, jaká nám pak příroda uchystá překvapení.
