Vzpomínky na Barcelonu

Bouřlivé diskuse o referendu v Katalánsku ve mně evokovaly vzpomínky na region, jímž jsem 2 x prosvištěla. Poprvé krátce před olympijskými hrami. Navštívila jsem olympijský stadion a viděla rozestavěný chrám Sagrada Familia

Podruhé jsem byla v Barceloně v rámci pouti do Fátimy coby ještě věřící křesťanka před necelými 10 lety. Odlepila jsem se od zbožné průvodkyně a našeho konzervativního letovického faráře a spolu s druhým mladším knězem a hrstkou dalších poutníků  jsme bloumali ulicemi Barcelony.

Strašně moc jsem toužila zapadnout do bahna morálně zkažených přístavních putyk a na chvíli si připadnout jako svůdná Angelika, ve kterou bych se proměnila po deseti panácích, ale to mi pobožní katolíci nedovolili. Propadla bych totiž peklu.

A tak jsem alespoň sledovala prazvláštní bytosti pomalované zlatem, šašky a další katalánské excentriky s kasičkami, kteří se loutkovitě kroutili na Las Ramblas, a říkala jsem si, tyto bytosti by určitě volili pro odtržení Katalánska a k připojení se k planetě Mars.  Bedlivě jsem pozorovala nápisy v katalánštině, kterým jsem skoro vůbec nerozuměla, ačkoli španělsky čtu dobře, a říkala jsem si, toto je opravdu jiný svět.

Nejvíce mi ale vyrazil dech hlad tamní církve po eurech turistů.  Zatímco do jiných sakrálních budov ve Španělsku ale i po celé EU byl vstup zadarmo, v gotické katedrále sv. Eulálie po nás vyžadovali 5 eur a ještě tam byla tma jako v hrobě a neviděla jsem ani vlastní nos. 

Ze střechy chrámu jsme  pozorovali s křesťanským nadhledem všechno to marné lidské hemžení.  Když bych měla pero, napsala bych o tom barokní hru. Ale nebyl čas, museli jsme se projít po různých čtvrtích, starověkých i moderních.  Kněz, s nímž jsem nalezla společné téma v analýze efektivity motorů českých aut anebo stavu monackých sanitek,  se mnou jako jediný vstoupil do nitra katedrály Sagrada Familia, jež se za ta dlouhá léta, co jsem ji viděla naposledy, rozrostla o další bloky ozdobené sochami J. M. Subirachse, které  na mě působily na  rozdíl od secesního Gaudího tak trochu komiksově skicovitým dojmem.

Zaplatili jsme oba 8 eur a vešli do  chrámu, abychom uviděli několik sloupů a jedno velké mravenčí staveniště. Mám ráda rozestavěné objekty.  Spořivý český kněz nikoli. Prošel si budovu a celý rudý vyletěl ven bublaje: "Za toto ode mě chtějí 8 euro! Zloději, obyčejní zloději, to je skandál!"

Jelikož byl ale mužem pokorným, zvyklým odpouštět, odpustil i Kataláncům, kteří si chtěli přehnaným vstupným na staveniště vydělat na další úpravy kultovního díla. Jinak krásnou, slunečnou Barcelonu tak mám  i po letech  spojenou s pachutí blamáže a snahy vydělat na něčem, co za to nestálo. 

Tečku za  mými vzpomínkami učinilo referendum v Katalánsku o nezávislosti regionu.  Situace v Katalánsku je složitým právním problémem nároku na autonomní volbu oblasti  a otázky ústavnosti referenda. U nás rozbouřilo policejním násilím poznamenané referendum  vlnu averze k apatické EU. Skoro nikdo u nás nezaznamenal, jak moc se v otázce katalánské autonomie angažují naši východní sousedé.

Po přečtení španělského El País a  časopisu Business Insider jsem nabyla dojmu, že největší zájem na odtržení Katalánka má ruská vláda, jakkoli Sergej Lavrov deklaruje pravý opak. Dlouho před volbami se vyrojily desítky tisíc falešných internetových profilů, jež měly za cíl nezištně bojovat za práva katalánského lidu.

Stranou nezůstal ani Julian Assange, hvězda RT, jehož propojení s ruskou vládou se provalilo během amerických voleb. Assange nabubřele označil katalánské referendum za nejvýznamnější událost od pádu Berlínské zdi.  Web Antiwar.com, protiamerický portál,  rovněž spolupracující s RT, srovnal situaci ve Španělsku s krvavým potlačením protestů v Pekingu v roce 1989. Autor bystrého přirovnání, novinář J. Raimondo, jak jinak, zapojení ruských trollů rezolutně zamítá a organizaci Hamilton 68, jež se snaží mapovat proruský vliv na internetu a sociálních sítích, označil za prolhané diletanty. 

Obrázek z náměstí Nebeského klidu použil nakonec i J. Assange, který rád  měří dvojím metrem. Zatímco Rusové i on mají právo se ve jménu boje za absolutní pravdu  nabourávat do cizích účtů, on sám z toho samého obviňuje španělskou vládu. Hovoří o tom, kterak se moderní boj přenáší do formy krypto-války a potlačení lidských svobod v rámci tzv. hlubokého státu.

Antiglobalizační hnutí Ruska obvinilo španělskou vládu z nerespektování charty OSN a upozornilo ji, že by se měla inspirovat  mírovým  referendem na Krymu.  To, že bylo protiústavní a pod pažbami ruských zbraní, i to, že jej Ukrajina nikdy neuznala, už zapomnělo připomenout.

Mírotvorná referenda na Krymu ale  dekadentní Evropa, jak hlásají proruští badatelé a hosté RT, nemůže pochopit.  Sledovala jsem pár diskusních pořadů na RT. Vše není tak černobílé, jak se můžeme dočíst ze španělského tisku. V RT si dávali velký pozor a dali prostor i odlišným stanoviskům, jež vidí v katalánském referendu protiústavní akt. Zájem Kremlu na rozštěpení EU se mi ale jeví více než logický a RT si nemůže dovolit vysílat do éteru dokola pořád jen nevyvážené diskuse. Spíše jen přilévá po kapkách olej do ohně a přihřívá si svou polívčičku. 

Nestraním ani jedné ze stran konfliktu ve Španělsku. Domnívám se, že by se situace měla řešit legální cestou. Řada z komentátorů na tomto  portálu viní z touhy po osamostatnění se určité části katalánské populace a jejích politických představitelů byrokratický aparát  EU.

Jde ale spíše o interní záležitost Španělska a jeho regionů. Pokud by byla na vině EU, proč by  katalánský starosta Colau vyzval Evropskou komisi, aby žhavý brambor mezi znesvářenými vládami vyřešila za ně?  Na řešení interních problémů zemí ale nemá EU vhodný instrument, a tak se do situace nevměšuje. Narozdíl od jiné východně orientované  velmoci, jež se sice na oko tváří, že je nestranná, přitom je ale potají v otázce, jež by se jí neměla vůbec týkat, neuvěřitelně agilní.

Obraz zmatku, štěpení a chaosu uvnitř EU je pro tuto velmoc výhodný nejen v rámci jejího působení na světovém poli, ale především ve snaze zastřít své vlastní problémy před svým obyvatelstvem.