Ve volbách do íránského parlamentu posílili navzdory diskriminaci reformisté

V Iránu proběhly první parlamentní volby po zrušení sankcí spojených s dohodou o jádru. O volby byl narozdíl od letargické EU nebývalý zájem. Posílili reformisté. V čem se íránské volby liší od našich?

Jedná se o 10. volby od Islámské revoluce v roce 1979, kdy byl svržen režim Rezý Pahlavího a z Íránu se stal teokratický stát s omezenými prvky demokracie. Volí se jak do parlamentu tak do Shromáždění znalců.  Zatímco parlament je orgánem legislativním, 88 členné Shromáždění znalců dohlíží nad činností parlamentu a volí duchovního vůdce státu. Vzhledem k vysokému věku Alího  Chomejního a jeho zdravotnímu stavu se předpokládá, že Shromáždění znalců bude volit nového duchovního vůdce.

Ačkoli jsou volby v Íránu v něčem podobné volbám, na něž jsme přivykli za 26 let demokracie, dost podstatně  se od nich liší a řadě z pamětníků mohou asociovat volby z dob komunismu. Narozdíl od totalitního režimu, kde byla ústavně zakotvená vedoucí role strany, se v  Íránu se od dob prezidenta Chátamího střídají u moci islamističtí konzervativci a reformisté a existuje zde celá řada politických bloků a uskupení. Přesto se nejedná o volby svobodné a existuje zde celá řada regulací. 

Íránská islámská republika, opírající se o právo šaría,  má totiž pečlivě vypracovaný legislativní a soudní systém, který přesně vytyčuje mantinely, kam až mohou anebo nemohou jednotlivé politické frakce ve svých snahách zajít. Nad vším bedlivě dohlíží  hlava státu ajatolláh  a islámští klerikové.

Snad největší roli ve volbách má   Rady dohlížitelů nad dodržováním ústavy, sestávající ze dvanácti členů, z nichž šest  jsou  znalci islámského práva, volení duchovním vůdcem,  a šest z nich je voleno parlamentem. Ta dále dohlíží nad výkonnými komisemi, které provádí opatření nutná k výběru kandidátů.  A zde je jádro pudla. V demokratických systémech může kandidovat prakticky každý, pokud na to má věk, charisma a finanční prostředky.

V  některých politických  systémech se moc tradičně předává mezi dvěma stranickými  bloky, v méně vyvážených demokraciích se soudní lidé modlí, aby se pod vlivem davových psychóz a nespokojenosti k moci nedostala radikální levice anebo pravice. I v demokracii se může klidně stát, že se do špice vyhoupne excentrický šašek, jemuž daly hlas znuděné davy voličů jen proto, aby byla legrace, a ten pak dělá zemi po celé volební období ostudu. Anebo se do sedla dostane populistická politická strana, která opije voliče rohlíkem, a pak si několik let můžeme maximálně kousat nehty, jak jsme byli hloupí. To se v Íránu stát rozhodně nemůže. Jakkoli je volební systém v této zemi rigidní, na kandidáty jsou zde kladena tak vysoká morální kritéria, že šašek anebo populista s pokleslým morálním profilem se k moci nikdy nedostanou.  

V autokratických systémech, na jaké jsme byli zvyklí, mohli kandidovat jen pečlivě vybraní členové režimu loajálních stran  a v systému přímé demokracie, jaký představovala Kaddáfího Libye, byly strany dokonce zrušeny. V Íránu, který se opírá ve své ústavě o právo šaría a který se drží se striktně ideí islámské revoluce, blokují klerikové a vlivní politikové  změnu systému přísným proséváním volebních kandidátů, kteří musí splňovat předem vymezená kritéria. Natolik přísná, že režimem jako takovým nově zvolení kandidáti jen tak neotřesou. Ačkoli počet islámských kleriků v parlamentu od doby islámské revoluce v roce 1979 klesá a nyní jich sedí v Parlamentu pouze 30 procent, islámští duchovní si udržují vliv právě skrze Radu dohlížitelů, jež může vetovat jednotlivé kandidáty a zákony parlamentu.

Organizace, které mají dále právo vetovat kandidáty na důležité volební posty, jsou Ministerstvo tajných služeb, soudní orgány, policie a Íránský občanský registrační orgán. Svou roli sehrává sekce íránského ministerstva vnitra pro politické záležitosti.  Zastupitel oblasti navrhuje před volbami  soupis 30 důvěryhodných osob, jež předá  orgánům Rady dohlížitelů na dbaní ústavy a z nich jsou pak vytvořeny výkonné komise pro jednotlivé regiony, jež rozhodují o setrvání volených osob na kandidátkách.  Pro letošní volby se  přihlásilo 12 123 kandidátů, z nichž bylo schváleno 90 procent a diskvalifikováno 10 procent.

Poprvé vytřídění  kandidáti do parlamentu se ještě nemohou radovat, musí projít dalším sítem pečlivého oka Rady dohlížitelů, kteří pečlivě sledují celý volební proces.  Rada dohlížitelů je zodpovědná za vytvoření volebních dohlížitelských orgánů. V jejich sítu odpadá mnohem více kandidátů. Sítem prošlo 4720 poprvé prosetých kandidátů a neprošlo 3113 kandidátů.  Kandidáti se v Íránu ale mohou, na rozdíl od dob naší hluboké totality, kdy se každý bál jen pípnout proti zvůli režimu, proti rozhodnutí  komise odvolat a komise je povinna  jejich odvolání zvážit.

Nakonec se tedy čísla prosetých kandidátů změnila na 6300 kvalifikovaných kandidátů a 1613 diskvalifikovaných.  Kandidát musí mít ukončené vysokoškolské vzdělání, respektovat ústavu, nemít záznam v trestním rejstříku a těšit se dobré reputaci ve svém volebním obvodě, nesmí být slepý, hluchý ani němý a musí být ve věku od 30 do 75 let.

Paralelně ještě v Íránu probíhaly volby do Shromáždění znalců.  Zde bylo přihlášeno 801 kandidátů, 537 z nich muselo projít testy. 400 udělalo  testy. Rada dohlížitelů nakonec vyselektovala 166 a po revizi bylo schváleno 161. Zaregistrováno bylo 16 žen, žádná z nich se ale neprošla sítem. Počet žen v parlamentu je rovněž omezený, v minulém volebním období sedělo v 290 členném parlamentu jen 9 žen. Nyní se zaregistrovalo 12 procent žen. Íránci ale nejsou proti členství  žen v parlamentu jako takovém a jak současný předseda parlamentu Alí Laridžání tak prezident Rúhání ženy povzbuzovali, aby se ve větší míře registrovaly do voleb.  Více zaregistrovaných kandidátek bylo ze strany představitelů středu a reformistů.

V tomto volebním kole bylo diskvalifikována polovina reformistických kandidátů, kteří si začali stěžovat na diskriminaci.   Rada dohlížitelů je často kritizována reformisty, ale těmi, kdo nahlíží situaci zvenku, za to, že může svévolně diskvalifikovat uchazeče o místa v parlamentu anebo Shromáždění znalců na základě toho, že nejsou dostatečně oddání islámským ideálům. To ale může sloužit pouze jako záminka pro vyřazení politicky nepohodlných kandidátů. 

Islámská republika Írán respektuje sice do jisté míru určité náboženské minority, jde ale tvrdě proti sekularismu, na jehož základech stojí demokracie našeho typu.  A tak se nesmíme divit, že jak konzervativci, tak reformisté si netroufnou  jít do ideového sporu se samotnou  myšlenkou islámské revoluce. Veškeré organizace, jež podporují myšlenku sekularismu v Íránu, operují v zahraničí v rámci íránské diaspory a tajně doufají, že se snad situace v zemi zvrhne a v zemi zavládne větší míra sekulárních svobod. 

 Reformisté, kteří se dostali k moci za vlády prezidenta Chatámího, se snaží o zlepšení vztahů se západem a rozšíření demokratických svobod, plně ale podporují  islámskou revoluci.  Radikální konzervativci, kteří nastoupili k moci za prezidenta Ahmádinežáda,  si naopak stojí za nejkrajnějšími stanovisky  islámské revoluce, kterou považují za největší výdobytek v dějinách lidstva. Jsou proti změnám a staví se nedůvěřivě proti západu.

Pro řadu z nich zůstává USA velkým satanem a UK malým satanem. Ránu jim ale zasadili umírnění středoví politici v čele s prezidentem Rúháním,  když se jim podařilo vyjednat  politickou dohodu o zrušení sankcí výměnou za ukončení jaderného programu.  Napětí mezi jednotlivými tábory krásně doložila hrozba smrtí konzervativním členem parlamentu ministru zahraničí Džavadu Zarífovi, který pro Írán výhodnou smlouvu s konzervativci proklínaným západem vyjednal.  

Řada reformistů si to rovněž schytala při protestech a demonstracích v roce 2009, kdy vyhrál konzervativní prezident Ahmádinežád . Reformisté se s tím nechtěli smířit a demonstrace  se zvrhly v otevřené pouliční boje. Íránští občané, kteří jsou s protesty  spojeni, jdou  rovněž ve volbách automaticky z kola ven, protože mají za toto u režimu velký černý puntík. 

 Patrně mezinárodně nejznámějším diskvalifikovaným kandidátem je pravnuk prvního vůdce íránské revoluce Hassan Chomejní. Ten nelenil a okamžitě po své diskvalifikaci zveřejnil statut na svém Instagramu, jenž je  v Íránu velice populární a ovlivňuje mínění voličů. Zde si postěžoval, že byl diskvalifikován navzdory svědectví fundovaných kleriků, že dosáhl dostatečné úrovně znalostí, aby byl schopen interpretovat islámské právo a byl vyřazen kvůli svým  nepohodlným politickým postojům. 

Reformisté, kteří byli masivně diskvalifikováni už při minulých volbách, se nicméně nevzdávají a rozhodli se účelově vstoupit do koalice s představiteli umírněného středu anebo s rozumnějšími konzervativci.  Zatímco dříve byla společnost polarizována mezi týmy konzervativců a reformistů, velkou váhu nyní mají tzv. středoví, umírnění kandidáti, kteří se rekrutují jak z tábora reformistů, tak z tábora konzervativců. Ve volbách byly  zastoupeny tyto hlavní koalice: Reformistická koalice, Radikální konzervativci Koalice hlasu lidu, Vhled a  Fronta islámského probuzení.   

Íránci, jejichž stát funguje podle práva šaría, nechtějí vypadat hloupě před světem, a tak vyhradili ve svém parlamentu místo náboženským minoritám, jež mají v parlamentu rezervovaný  přesně vymezený počet míst. 2 místa mají arménští křesťané, 1 místo asyrští anebo chaldejští křesťané,  jedno místo mají Židé a jedno představitelé Zoroastrismu.  Baháistická minorita,  jež čítá 350 000 obyvatel, nicméně v parlamentu není zastoupena, protože není státem oficiálně uznaným náboženstvím.  Jedná se sice o malý zlomek z celkového počtu členů, Írán se tak snaží dokázat světu, že náboženským minoritám neupírá určitá  práva, ale nikdy se nevzdá  své islámské legislativy.

 Čím dál větší vliv v íránských volbách mají kromě debat v televizi i sociální sítě. Ten kdo není na telegramu, jako by nebyl, alespoň u mladých. Kandidáti si to uvědomili a snažili se ovlivnit jeho prostřednictvím veřejné mínění.

Volební účast v Íránu sice není povinná, přesto ale byla v  posledních parlamentních volbách, jež se konaly  po zrušení sankcí vůči Íránu, jež mohou být přetaveny do  nových pracovních a ekonomických příležitostí,  rekordně vysoká.  Jaký rozdíl v porovnání s  letargickou EU, kde do regulérních a demokratických, ničím neomezovaných  voleb do Evropského parlamentu přijde jen zlomek voličů, aby ti, kteří nevolili, mohli po celé volební období nadávat, jak špatně je jimi nezvolení zastupitelé reprezentují. Co ale chceme po někom, jehož účast byla potvrzena méně než 30 procenty oprávněných voličů? 

V Íránu, kde nepanuje v rámci voleb politická svoboda a reformističtí kandidáti jsou diskvalifikováni z politických, ale i náboženských důvodů, je o volby  nyní paradoxně mnohem větší zájem nežli u nás, kteří si můžeme vybírat kandidáty jak zákusky na tácu. Íránským voličům není, alespoň pokud můžeme tušit z volební účasti, osud jejich země  lhostejný. Raději jdou k volbám, kam se nedostaly z politických důvodů osobnosti, které by ve volbách rádi viděli, ale jen ti, kteří byli ochotni k všeobecně přijatelnému a eticky únosnému kompromisu. A těm věří nakonec více nežli my, Evropané, našim, demokraticky zvoleným politikům.