V burkinách na moravskou přehradu nelez, vyplašíš nudisty

Jakmile jsem se doslechla o burkinách, napadlo mne, že je to ideální řešení pro mé problémy se sinicemi, z nichž mám vyrážku a objednala jsem si z Francie nejnovější komplet. Vzbudila jsem pozoruhodné reakce.

Vždy jsem chodila do naší vyhlášené malé přehrady v dvoudílných plavkách růžovolící a vždy jsem vycházela rudá od sinic s výkřiky: "pálí, pálí, pálí, už tam nikdy nevlezu"  a obdivovala jsem místní rodiče, kteří nechali v přehradě čvachtat bezstarostně jejich děti. A to byla před desítkou let přehrada nejprůzračnější na světě. Svět se ale mění, bohužel k horšímu. 

Už jsem to zapíchla a plavala jsem v našem čistém koupališti, letos byla přehrada obzvláště brzo brčálovitě zelená. Tu jsem se zázračně jsem se doslechla o řešení všech svých problémů, burkinách, jež by pokryly mé tělo a to by hned nezrudlo. Objednala jsem si nejnovější model a vyrazila jsem na pláž. 

Všichni se na mě dívali a mysleli si, že jsem musulmanka a poslali mě zpátky do Saúdské Arábie. Když jsem na ně promluvila česky, řekli si, že jsem konvertovala k islámu a zahodila podle své tyrkysové dvojdílné plavky. Když jsem jim vysvětlila, že je to ochrana kvůli sinicím, doslechla jsem se, že lepší české sinice, nežli muslimská samice. 

"Já jsem ale ateistka!" vykřikla jsem. "Tak dodržuj laskavě české obyčeje", vybafli na mě lidé od přehrady.  A pak jsem zjistila, jak jsou lidé pověrčiví. Sinice vznikají  z nedostatečné kanalizace okolních obcí. To si ale nikdo u nás nepřipouští. Než abychom investovali do kanalizace, raději se smíříme se sinicemi.  

Bylo mi sděleno, že sinice se v přehradě množí výhradně kvůli mně, protože jsem zradila české ideály a protože jsem naši moravskou přehradu očarovala. Byli i smířlivější lidé, kteří se mne snažili chránit a řekli, že ve 21. století je třeba myslet racionálně, že islám je ale iracionální naukou. Ani jeden neřekl, že si mohu plovat, v čem chci, protože je u nás svoboda nosit si, co chceme, kromě nacistických symbolů.  

Odplavala jsem znuděně na druhý břeh, kde se tradičně koupou nudisti. Jejich reakce byly ještě ostřejší.

"Mezi nudisty nemáš ty celoplavkářko co dělat, kazíš nám naše standarty. Běž pryč, neočumuj, naše těla jsou krásná, nemáme se za co stydět, zato ty ano!" zasyčeli na mě.  Rozplakala jsem se. Navíc jsem zjistila, že sinice pronikly i mým oděvem a jsem stejně rudá, jako dřív. Odplavala jsem i od nudistů a řekla jsem si, vždyť by to měli být lidé bez předsudků, ale opak je pravdou. Odplula jsem, kde  mne už nikdo neuvidí.

A tehdy jsem potkala našeho vyhlášeného vodníka Křeťouna. I on se straní lidí, protože na něj v éře sociálních sítí a chytrých telefonů nikdo nevěří. 

A konečně jsem se dočkala uznání. "Co to ke mně přijíždí za oslnivou vílu v jemném úboru. Ty jsi ale krásná. Hned bych si tě stáhnul pod vodu a uložil do svého hrnečku!" brekotal vodník.

"Já chci ještě chvíli žít a nebýt rudá z těch sinic!"

"To je daň za industriální pokrok, když byste žili skromně, prali prádlo na valše, naše vody by byly čisté. Máte, co jste chtěli", zaskřehotal vodník. "A nepomůžou vám ani burkiny!"

To je pravda, burkiny naše problémy nevyřeší. A proto jsem   odplavala kraulem ke svému autu, kde jsem si burkiny s úlevou svlékla. Pokutu jsem nedostala, protože u přehrady nebyl žádný místní četník. Na přehradu po této ostudě už nikdy v životě nepáchnu.