USA plánují vytvořit pro Assadovy alavity přírodní rezervaci

Assadovi alavité bojují v Sýrii o přežití a hrozí jim podřezání krků umírněnými rebely. Co třeba vytvořit pro ně přírodní rezervaci, kde by si mohli v klidu sekulárně žít uprostřed oceánu islámského fundamentalismu? 

Není to tak dávno, co českými médii probleskla zpráva, že sekta alavitů syrského prezidenta Bašára al-Assada bojuje v Sýrii o přežití. Islamolog Petr Pelikán v rozhovoru pro ČT sdělil, že pokud by svůj boj alavité prohráli, radikální sunnitští fundamentalisté, dle mínění USA  umírněná opozice, by jim všem podřezali hrdla. Podobně skončil i Kaddáfí a jeho rodina v Libyi, které Obama prorokoval mír.  A tak jsem se podivila, jakou to mírumilovnou opozici podporuje část EU a USA. 

Proč vlastně tato sekta USA, Saúdské Arábii a Izraeli tolik vadí a nevadí Íránu, Rusku a Libanonu?  Když pomineme spory o ropovody ze SA, jež alavité blokují, dospějeme k otázce, zda nevadí sunnitům alavitské náboženské přesvědčení, jež považují za apostázi. Sunnité navíc dlouho na území Sýrie dominovali a těžko se smiřují s tím, že jim alavité zkřížili jejich plány.

Sunnité alavitům spílají, že jejich náboženství je  dílem lidským a nikoli Alláhovým.  Jako by každé náboženství nebylo projekcí člověka. Řečeno s Ludwigem Feuerbachem, člověk si stvořil Boha. Ale Feuerbachova filozofie  se na sunnitských univerzitách nevyučuje. 

Sekta alavitů v Sýrii je synkretickou odnoží šíitského islámu. Vznik alavitské  sekty je obestřen tajemstvím. Alavismus odkazuje k pojmu Ali (Ali ibn Abi Talib). Alavité jsou  tedy následovníci Aliho.  Založil ji  údajně 9.  Imám Hasan al-Askari  a jeho žák  Ibn Nusayr, jenž zemřel v Aleppu kolem roku 969. Řada z alavitů padla za oběť křižácké výpravě v roce 1097. Není ale vlastně současná výprava 60 zemí proti jedné alavitské sektě novodobou křížovou výpravou? 

Ve 14. století byli dotlačeni  mamluckým vládcem Baibarem stavět na svém území mešity. Pronásledování čelili i za Osmanské říše za Selima I., kdy byli nuceni konvertovat k sunnitství. Alavité se několikrát vzbouřili a pak odešli do hor.  Zkusili si toho opravdu za dlouhá staletí dost a to je jen utvrdilo v jejich houževnatosti.

Alavité tvoří jen 12 procent syrské populace, jsou důležitou menšinou v Turecku a v severním Libanonu. Dále žijí v okupovaných Golanských výšinách.

T. E. Lawrence píše o sektě jako o klanu, který se podporuje navzájem, jeden alavita by nezradil druhého, ale nezradil by ani nevěřícího. To poukazuje i na to, proč Bašár al -Assad neabdikoval, neutekl při prvním neúspěchu jako tuniský prezident do exilu a zůstalo mu něco z alavitského smyslu pro rodovou pospolitost a z pocitu odpovědnosti i vůči své zemi. Druzí si to ale vykládají jinak. Vidí statisíce mrtvých z  vleklého válečného konfliktu.

Nejutajenější učení na světě

Kolem nauky alavitů, kterou  se sami snaží udržet si svou víru v tajnosti, koluje řada bájí. Jejich víra se pozitivně i negativně odklání od islámu. Jádrem učení alavitů je víra ve svatou trojici,  zahrnující 3 aspekty jednoho boha.  Tyto znaky- emanace se cyklicky objevují během historie v lidské formě. Posledními třemi emanaci  božského zjevené byli  Ali, Mullanad a Salman Perský.  

Jejich synkretická víra je směsicí gnose, neoplatonismu, islámu a křesťanství.  Některé z prvků učení jsou známy jen vyvolené hrstce, kteří jsou považováni za mystiky. Alavité údajně věří, že žena nemá duši. Co na to říká oduševnělá a elegantní Asma al-Assad zůstává tajemstvím. 

 Nejvyšší aspekt či entita 3 emanací se nazývá esence, smysl (ma´na), dvě nižší emanace se nazývají jeho jménem, či závojem, branou. Tyto emanace se zjevily v různých lidských formách v odlišných cyklech historie. Poslední cyklus představoval Ali (esence, smysl) Mohamed (jméno) a Salman perský (brána).

Smyslem alavitského učení je projít branou, sklonit se před jménem a oslavovat smysl. Jako teosofická teorie to zní krásně a pokud by se s tímto učením blíže seznámil český filozof Sokol, asi by o tom napsal knihu. Alavité věří v reinkarnaci. Domnívají se, že byli původně hvězdami či božskými světly, jež byla vržena na Zemi.

 Pro svou neposlušnost  musí duše alavitů projít opakovanou reinkarnací (metempsychózou), aby se mohly vrátit do nebe. Mohou být reinkarnováni jako křesťané anebo jako jiní pozemšťané, anebo se mohou  vtělit  do zvířat, pokud byli dříve neposlušní. Bašár al-Assad by se teoreticky mohl převtělit v želvu a vůbec by mu to nevadilo, protože by se dožil vyššího věku nežli jako prezident Sýrie, jemuž západ prorokuje brzký pád.

To už nám zní trochu divně, ale kolik lidí se sklání před Gándím anebo hinduismem, jehož učení je podobné.  Indické nauky  ovlivnily německého filozofa Schopenhaeura. Takže bychom se mohli domnívat, že řada moderních evropských teosofických směrů má nápadně blízko k alavitskému učení.

S křesťanstvím alavity  pojí posvěcené víno v tajné mši, jíž mohou být přítomni pouze muži, a používání křesťanských jmen. Alavité pochovávají své blízké do sarkofágů nad zemí.  Alavité slaví vánoce, křesťanskou epifanii a íránský Nový rok (nowruz).

Alavité to neměli v životě lehké, přesto se dokázali prodrat do popředí

Alavitské vesnice ležely v údolích mezi horami v tripolské úžině.  Za osmanské říše se nevměšovali  do politiky a od Turků očekávali to samé. V 18. století působili  alavitští vůdci jakožto výběrčí daní. V rámci osmanských válek v roce 1831-1833 a 1839-1841 se blýskli  v osmanské armádě, kde  zastávali důležité posty. V 19. století trpěli alavité tíživou chudobou. Ve 20. století, kdy Osmanská říše upadala, byli alavité chudými rolníky, kterým bylo upřeno právo svědčit u soudu.

Pod francouzským mandátem se alavité pod vedením Šejka Badra vzbouřili proti Francouzům  a zahájili v roce 1919 povstání. Badr byl zajat, ale  utekl do hor. Nicméně i za Francouzů alavité zastávali důležité funkce a poměrně se jim dařilo.  A dokázali být za to Francouzům vděčni. Francouzi se rozhodli od sebe oddělit alavity, jež žili podél pobřeží a v horách, od sunnitů, a tak alavity ochránit.

Francouzi vytvořili pro jednotlivá etnika  několik mikrostátů. Alavité byli v Latakii. Francouzi si přáli mít alavity ve své armádě, aby vyvážili majoritní sunnity, kteří jejich vládě nebyli tak nakloněni. Francouzi navíc považovali alavity a drúzy za jediné schopné válečníky. Země byla za nadvlády Francouzů převážně zemědělského charakteru, 62 procent rolníků v zemědělských oblastech tvořili alavité. Alavité si přáli zůstat pod Francií a nechtěli se připojit k Sýrii. Jeden z iniciátorů dopisu Francouzům byl otec budoucího prezidenta Hafeze al-Assada Sulayman Ali al-Assad.

Nicméně v roce 1937 byl Alavitský stát včleněn do Sýrie. Za Francouzů se alavité těšili větším občanským právům, situace ale nebyla růžová a ženy musely opustit své domovy a pracovat v industriálních sunnitských oblastech, řada z nich se stala milenkami jejich nadřízených.  25 % alavitů mělo sunnitské otce. Alavitské oblasti byla zabrána Turky, kteří vyhnali řadu Arménů a Arabů.

Alavité u moci

Sýrie se stala nezávislou roku 1946. Po arabsko- izraelské válce došlo k řadě pučů. Sýrie se v roce 1958 politicky spojila s Egyptem do Spojené arabské republiky, po třech letech syrští vojenští důstojníci vyhlásili nezávislost. V roce 1963 tajný vojenský výbor v čele s alavitou Hafezem al-Assadem a Salafem Jadidem dopomohl  straně Ba'ath k moci.  V roce 1966 alavitští důstojníci vypudili ze strany staré struktury, sunnity a členy ortodoxní církve.

Roku 1970 se chopil moci Hafez Al-Assad a nastolil tzv. Korektivní hnutí ve straně Ba'ath. Sunnité byli doslova šokováni, protože si moc na tomto území drželi v rukou po stovky let a mysleli si, že tomu tak bude do konce věků.  Roku 1971 se Hafez Al-Assad vyhlásil  prezidentem, roku 1973 byla přijata nová ústava. V Sýrii vládla jedna strana se silným  mandátem prezidenta.  V ústavě se mimo jiné pravilo, že státním náboženstvím není islám, ale islám je náboženstvím prezidenta republiky, což vyvolalo vlnu protestů u sunnitů.

Libanonský  politický a duchovní vůdce Musa  as-Sadr vyhlásil fatwu, dle které byli alavité členy muslimského společenství.  Za autoritářského sekulárního režimu Hafeze al-Assada byly tolerovány náboženské minority mnohem více nežli předtím. Hůře na tom byli političtí disidenti jako Muslimské bratrstvo. Když se začali bouřit, prezident proti nim zorganizoval operaci Hamaský masakr.

Assadova Sýrie se přátelila se se SSSR a brojila proti Izraeli.  Assad nabídl SSSR vojenskou základnu a za odměnu dostal ruské zbraně. S Leonidem Brežněvem na sebe nedali dopustit. Syrská vláda byla považována za fúzi leninismu a de gaullistického etatismu.  Prezident rovněž posílil diplomatická pouta se zeměmi, jež předchozí režimy považovaly za zpátečnické, posílil roli soukromého vlastnictví  a umožnil vstup zahraničního kapitálu do své země. Ekonomika ale za jeho vlády trpěla vysokými cenami potravin,  pomalým růstem oproti nárůstu obyvatel a korupcí. Časté bylo i pašování potravin z Libanonu.

Assad se považoval za následníka panarabisty Nassera a pěstoval si kult osobnosti. Sýrie byla doslova poseta obrazy Assada v hrdinských pózách, často vedle Nassera ale i vedle proroka Mohameda. Vojáci mu museli vzdávat úctu takřka jako svatému. Assad předsedal  Regionální radě, jež byla vrcholným orgánem správy vedle prezidenta, jeho kabinetu a Národního kongresu. V 80. letech začal prosazoval do vedení své země technokraty.  Národní kongres byl inspirován kominternou.

Assad posílil roli tajných služeb, v nichž působila řada jeho příbuzných, ale svou roli zde měli i sunnité. Ti ale nerozhodovali o klíčových záležitostech země. Po zmařeném islámském povstání Muslimského bratrstva, jež mělo formu guerillového boje,  se Assad začal ještě více spoléhat na své příbuzné. Represe zvítězila nad snahou o uvolnění poměrů. Dobře na tom nebyli ani Kurdové.

Hafez si přál, aby vládu nad zemí přejal jeho syn Bassel. Ten ale zahynul při autonehodě a volba padla na mírného, dobráckého  lékaře Bashara, jenž studoval postgraduálně na očního lékaře. Bašár se musel vzdát svého snu a poslušně odešel studovat na vojenskou akademii v Homsu, brzy se stal brigádním velitelem  a sloužil v Republikánské gardě. Během svého studia nabyl znalosti o vedení tankových brigád a  vedení jednotek. S sebou si přivedl novou generaci alavitských důstojníků.

Nástup al-Assadova syna byl kritizován zvnějšku s odůvodněním, že  republika není monarchie. Nikomu ale nevadí, že podobná praxe je běžná v USA. Prezidentem byl zvolen referendem v roce 2000. Bašár propustil z vězení členy Muslimského bratrstva a spolupracoval s Hizballáhem. Po sedmi letech byl zvolen v dalším referendu, kde nebyl další kandidát. Assad otevřeně kritizuje USA, Izrael, Turecko, což se nevyplácí.

V rámci Arabského jara uvalil Obama aktivně na al-Assada v rámci exportu demokracie sankce a zmrazil mu, jak už je zvykem, účty. Obdobně jednala EU a Kanada. Připomeňme svědectví Jullianna Assange, dle kterého USA plánovaly svržení al-Assada od roku 2006. Nic tedy není náhoda a Arabské jaro nahrálo určitým zemím do karet.

Assad slíbil národní dialog, reformy, nové volby do parlamentu a větší svobody. Pozval uprchlíky z Turecka zpátky do vlasti. Z nepokojů obvinil ty, kteří byli proti sekulárnímu režimu jeho strany. Demonstrace potlačil  s pomocí síly. V rámci referenda, kde zvítězil 90 procenty, si prodloužil prezidentské období na 14 let. To vedlo k dalším sankcím, jež dle Ruska měly sloužit k vydírání Sýrie.

V té době se už Sýrie  zmítala v občanské válce. Dnes je v Sýrii zaangažovaná koalice 60 států, koalice Ruska, Sýrie a Íránu a země je rozdrobená do několika částí. Assad brzy ztratil řadu vojenských základen a v konfliktu, podporovaném nejvíce Saúdskou Arábii, Tureckem a USA, zahynula řada Assadových příbuzných. Z umírněných rebelů, s nimiž se fotil republikán John McCain,  se vyklubali teroristé, kteří přeběhli k Islámskému státu a frontě Al Nursa.

Občas se spekuluje, zda vůbec opoziční Svobodná syrská armáda ještě existuje, anebo se jedná o pouhý fantom. Syrská občanská válka je mimo jiné výsledkem vzpoury majoritních sunnitů proti vládě minoritních alavitů. Jedná se o sektářský konflikt, jenž ohrožuje samotnou existenci alavitů.

Jak už jsme zmínili, jde především o ropu. Assad se rozhodl zvýhodnit šíity před sunnity a nepovolit Saúdské Arábii vést ropovody přes své území, jak by si přála. Odvolal se přitom na strategické spojenectví s Ruskem.  V Sýrii se navíc objevila naleziště ropy nedaleko Homsu. Sýrie je sice úrodnou zemí, její klíčový význam je ale strategický a proto zde probíhá tolik bojů, jak snad nikde na světě.

Toto se ale neříká a dočteme se o tom jen ve specializovaných časopisech. Hlavní názor, jenž slyšíme v ČT, je, že Sýrie ropu nemá a jedná se o pomstu právem roznícených sunnitů, kteří všude jinde v regionu  kromě Íránu, Sýrii a Libanonu mají právo si diktovat pravidla hry.

Takto se bohužel vyslovuje i většina českých politologů  zvaných do médií a píšících v Britských listech. Občas máme pocit, jako by jim tento názor byl nadiktován někým shora. Sunnité nikdy nebyli tolerantními vůči jiným náboženským kultům,  na rozdíl od alavitů, ale paradoxně i na rozdíl od Saddáma Husajna. Sunnitské státy navíc odmítají přijmout uprchlíky, kteří by byli údajně hrozbou pro bezpečnost jejich země, o čemž se u nás rovněž mlčí.  

Saúdská Arábie, Izrael a USA to měly spočítané. S likvidací sekty alavitů by zabily několik much jednou ranou, měli by své ropovody, Turci by se zbavili díky Islámskému státu svých Kurdů, Izrael by měl jisté Golanské výšiny. Do hry ale vstoupilo Rusko, které Assadovi jeho podporu nezapomíná a nechce přijít o svou strategicky důležitou vojenskou základnu. Putinovo Rusko, které západ považuje za nevypočitatelné,  na rozdíl od USA vypočítavě nemění svá strategická partnerství  podle toho jak vane výhodně vítr. 

Místo, aby Rusko bylo pochváleno, je mu spíláno a informace jsou účelově překrucovány. O osudu al-Assada se jedná, přičemž EU čím dál více naléhá, aby byl na přechodnou dobu udržen u moci, protože v Sýrii není zatím alternativy. Podívejme se na osud Libye, kde NATO zbrkle zavraždilo s umírněnými rebely Kaddáfího a je zde chaos, přesně jak Kaddáfí prorokoval. zde Západ si chce uchovat svou tvář, a tak se vytasil s jednou alternativou, kterou dobře známe z počátku vzniku USA.

Budoucnost alavitů

 Michael O'Hanlon z Brookings institutu vidí budoucnost Bašára al-Assada se svými alavity následovně. Na rukou al-Assada už je příliš mnoho krve a svrhl příliš mnoho barelových bomb, což vytočilo sunnity, kteří sami bombardují Jemen hlava nehlava. Proto už al-Assad nemůže koexistovat se sunnity v jednom státě a alavitům má být vyhrazeno území, kde by si mohli žít - tzv. Alavitský sektor.

Ostatně už to tady bylo v minulosti.  Takže by se jednalo o znovuzrození stejné myšlenky. Obama by si oddychl, Assadovi a jeho soukmenovcům by se naskytla jedinečná příležitost žít v rezervaci jako původním obyvatelům USA Indiánům. Byl by to jediný ostrůvek normálnosti a sekularity v rozbouřeném moři navzájem se vraždících sektářských sunnitů, wahhábistů či al-kajdistů. Zde by nikdo neničil starověké památky. zde

Opravdu skvělý nápad. Stále ale lepší, nežli podřezání krků všem alavitům, jak naznačil Petr Pelikán v ČT. A uklidnilo by to i Putina, jenž by si mohl ponechat své vojenské základny v Tartu, kde  by Assada a jeho blízké střežili ruští mírotvorci. O osudu syrského lidu  by nerozhodl syrský lid, ale zahraniční mocnosti, které pro zemi nic nevykonaly, kromě toho, že ji vytrvale ostřelovaly.

S kolážemi jsem si, až na Latuffovu parodii Obamy, vyhrála opět sama.