Pitínského Triptych v Divadle Husa na Provázku

Inscenace v režii J. A. Pitínského skoro vždy naláká diváky. Triptych tří textů z období totality, demokracie a středověku skladbou titulů sliboval nekonvenční zážitek a ten jsem si nechtěla dát ujít.

Původně zamýšlená inscenace   hry Matka režiséra a autora J. A. Pitínského, jež mělo být inscenováno ve Sklepní scéně Centra Experimentálního divadla, bylo nakonec uvedeno na  velké scéně Divadla Husa na provázku. Proto se krátký a koncizní text nakonec dočkal rozšíření o adaptaci románu maďarského románu Dezsa Kosztolányiho Sladká vražedkyně, dialogů z Bressonova filmu Proces Jany z Arku a estetických teorií Bertolda Brechta. 

Režisérovi a dramaturgyni Simoně Petrů  nejde o hlubší analýzu jednotlivých politických systémů a období, do nichž je hra spolu se dvěma dalšími zadaptované texty, začleněna,  ale spíše o rozehrání často bizarních, občas citově vyhrocených vztahů, o střet patetizující melodramatičnosti s  žánrem grotesky a  prvky brechtovských zcizovacích efektů.

Pitínského Matka, napsaná ve svérázném  dělnickém dialektu, vznikla jako groteskní parodie na Gorkého stejnojmenný román. Inscenace, jež se odehrává  v klaustrofobicky maličkém  prostoru bytečku, kde despotická matka udusí dceru svého uťápnutého  syna  ve skříni  a postupně jsou odrovnáni i další členové rodiny, aby si matka mohla nakonec vítězoslavně nasadit kabát členky totalitní strany se symboly připomínajícími vzdáleně nacistickou svastiku, by vyzněla lépe v prostoru Sklepní scény jako samostatný scénický útvar.

Pitínský se ale rozhodl  hru prohloubit o další dimenze. Promarněnou šancí bylo využití brechtovského komentátora, jenž četl úryvky z jeho estetických teorií volajících po racionální divácké reflexi, distancování se od vciťování se do osudu postav  a brojících proti lacině psychologizujícímu divadlu s pomocí zcizovacích efektů. 

Pár zcizovacích efektů, někdy citlivě, někdy až příliš uměle vpáčených do celku divadelní inscenace, se ve hře objevilo, ale racionálního nadhledu do Pitínského hry i celého inscenace, se mně nedostalo.  Zcizovací efekty navíc v Huse na provázku natolik zdomácněly, že jsou zde takřka  na denním pořádku a pravidelný návštěvník se jimi může cítit přesycen.

Kromě několika poznámek komentátora o tom, že by se neměla využívat melodramatická hudba, načež se v inscenaci tato hudba jako naschvál ozve a názor Brechta, že je vhodné proložit představení 24 minutovou přestávkou, načež nastane přestávka, a pár drobných vychytávek vyzněla snaha dodat inscenaci postavou komentátora další metanarativní rovinu do ztracena.

Melodramaticky a kabaretně ztvárněné podání maďarského románu z roku 1919  o svedení katolické služtičky buržoazním synáčkem,  kde se hlavní protagonistka  na malou chvíli v burleskní scénce promění v ďáblici a zamiluje se do smradlavého  kominíka, jehož iracionálně odmítne, aby mohla sloužit stárnoucí a lehce despotické aristokratce, vyniká zajímavou scénografií, choreografií  i výkony hereckých protagonistů. Nevyhneme se ale pocitu, že sledujeme do moderního divadelního hávu oblečený  film, jaký se točil za První republiky a za Protektorátu, v němž by se dobře vyjímala jak Lída Baarová, tak Antonie Nedošínská.

Hra končí jak jinak nežli tragédií. Frustrovaná služtička zavraždí své chlebodárce, kteří ji připravili o rodinné štěstí s pohledným kominíkem a čeká ji monstrproces. A najednou se  dostaneme nelogicky z minulého století do temného středověku. Odsouzená vražedkyně si prohodí roli s mučednicí Janou z Arku, jež církevnímu soudci s mikrofonem procítěně odpovídá o svých niterných duchovních pohnutkách, aby pak byla odvedena  střapatými bytostmi k plápolavému ohni, zazpívala si slavnou  rockovou píseň a my jsme mohli odejít po delším potlesku domů. 

O tom, že jednotlivé kusy spolu vzájemně nejsou až na pár leitmotovů  nijak vnitřně provázány a že nám uniká smysl  celé této divadelní montáže, si lámaly hlavu i mozky mnohem vzdělanější, nežli je ten můj.  

Pitínskému a dramaturgyni Simoně Petrů, kteří celý projekt patrně ušili rychlou jehlou, bychom mohli odpustit rozvolněnost triptychu, pokud by v nás zanechal hlubší dojem a  vyprovokoval nás k přemýšlení. To se ale nestalo. Představení bylo až příliš předvídatelné. Od autora jsem viděla zdařilejší díla.  Doufám, že se příště více zamyslí nad dramaturgickou koncepcí svých montáží a pokud bude mít  režisér pocit, že se mu dílo rozpadá pod rukama, nechť raději režíruje osvědčené dramatické texty, které bude schopen svým citem pro jevištní metaforiku lépe koncepčně uchopit. 

Premiéra: 13.10.2017. Překlad: Ladislav Novomeský. Dramaturgie: Simona Petrů. Scéna  Scéna: Petr B. Novák. Kostýmy: Tereza Hrzánová, Romana Redlová. Režie Jan Antonín Pitínský. 

hrají: Ivana Hloužková, Tereza Marečková, Růžena Dvořáková, Vladimír Hauser, Milan Holenda, Ondřej Kokorský, Martin Donutil