Běž na to, sdělila mi kamarádka, když jsem jí řekla, že chci jít na inscenaci Dynastie v brněnském divadle. Neprohloupíš, je to to nejlepší, co jsem tam v poslední době viděla. A tak jsem ji uposlechla a šla
Pětihodinový text mladého italského dramatika Steffana Massiniho se stal divadelním trhákem, jehož se chopil i věhlasný Sam Mendes. Autor, jenž měl jak židovskou, tak katolickou výchovu, a ovládá jak arabštinu, tak hebrejštinu, strávil přípravou hry 3 roky, kdy poctivě studoval finanční a ekonomickou terminologii a historický kontext, do něhož zasadil děj své hry.
A jeho úsilí se mu vyplatilo. Vznikl dramaticky nosný text o osudu tří židovských bratrů, kteří se přestěhovali z Bavorska do Ameriky, aby zde prožili pohnuté osudy, bouřlivé dějinné události a pohádkově zbohatli.
Hra se nevěnuje krachu firmy v roce 2008, protože se autor chtěl více soustředit na osudy tří generací židovských obchodníků. Známý na představení nešel ze strachu, že hra zůstane v rovině levné protikapitalistické agitky. To zde ale nestalo a shlédnutí inscenace jsem mu doporučila. Autorovi nejde o kritiku kapitalistického systému ale o monumentální významově polymorfní fresku, ve které se na pozadí často pohnutých historických událostí, rozkrývají malá i velká lidská dramata.
Hra je o střetu první generace, jež si těžce s pomocí poctivé práce, ale i různých pletich a sňatkové politiky vydobyla své místo na výsluní a třetí generace, jež má liberální názory na život a kritizuje hodnoty svých předků. O tom, kterak je staré neustále válcováno dravější, mazanější a nesmlouvavější životní filozofií. To vše je potkáno odkazy na židovskými rituály, archetypální schémata a narativy ze Starého zákona.
I já jsem se pokusila na hru důkladně připravit studiem teorií J. M. Keynese, monetarismu, pojmů ze světa makléřství a legislativy z období krize, protože jsem měla strach, že text nepochopím stejně jako jsem napoprvé nepochopila film Sázku na nejistotu. Terminologie, již jsem si nastudovala, ve hře naštěstí nebyla ani použita, a tak ji mohl vstřebat každý průměrně vzdělaný divák. Tomu, kdo by se přece jen ztrácel ve složité spleti finančnické hatmatilky, pomohl režisér a herci, kteří veškeré potřebné pojmosloví čmárali na plátno, aby se nám ještě lépe, jak káže učení kognitivních věd, vtisklo do paměti.
Dočekal držel v rukou mnohovrstevnatý text, na kterém nemohl, pokud měl dobré herce, nápaditou scénografii a hudbu, prakticky nic zkazit. A také nezkazil. S pomocí celé řady zcizovacích efektů, četby komentářů samotnými herci, ztvárnění ženských postav tu kouskem papíru či mužem s groteskní parukou a dalšími efektně působícími scénickými metaforami se mu podařilo vytvořit zvláštní situační humor, jenž udržel divákovu pozornost a přitom nepůsobil lacině vykonstruovaným dojmem.
Postavy nepůsobí i přes řadu scénických schválností vždy pouze odpsychologizovaným dojmem. Pokud chce, dává režisér divákovi pocítit tíživou samotu postav, pocit vnitřní prázdnoty ale i banální lidskou závist úspěšnějším členům rodiny.
Dočekal si pohrává s temporytmem představení a s narativními rovinami. Občas máme pocit, jako by čas zmrtvěl, například tehdy, když umírá jeden z členů rodinného klanu. Občas se nám zdá, že jsme strháváni vířivým proudem událostí finanční krize ve 30. letech, která otřásla skoro všemi bankovními institucemi a ohrozila existenci všeho, co bratři dlouhá léta budovali. Při pár pasážích jsem se sice už trochu nudila, působily na mě příliš stereotypním dojmem a byla jsem ráda, že jsem neviděla celou pětihodinovou hru, při níž bych si asi okousala prsty nudou, ačkoli bych si ji jinak doma v klidu s chutí přečetla. Stejně bych ale musela prchnout, protože by mi ujel poslední vlak z Brna.
Autor: Stefano Massini, překlad: Irena Novotná, režie a úprava: Michal Dočekal, dramaturgie: Miroslav Oščatka, scéna: Dragan Stojčevski, kostýmy: Sylva Zimula Hanáková, hudba: Ivan Acher; premiéra: 5.5.2017 ve Velkém sále Divadla Husa na provázku
