Osudy dynastie Lehmanových v Divadle Husa na provázku

Běž na to, sdělila mi kamarádka, když jsem jí řekla, že chci jít na inscenaci Dynastie v brněnském divadle. Neprohloupíš, je to to nejlepší, co jsem tam v poslední době viděla. A tak jsem ji uposlechla a šla

Pětihodinový text mladého italského dramatika Steffana Massiniho se stal divadelním trhákem, jehož se chopil i věhlasný Sam Mendes. Autor, jenž měl jak židovskou, tak katolickou výchovu, a ovládá jak arabštinu, tak hebrejštinu, strávil přípravou hry 3 roky, kdy poctivě studoval  finanční a ekonomickou terminologii a historický kontext, do něhož zasadil děj své hry.

A jeho úsilí se mu vyplatilo. Vznikl dramaticky nosný text o osudu tří židovských bratrů, kteří se přestěhovali z Bavorska do Ameriky, aby zde prožili pohnuté osudy, bouřlivé  dějinné události a pohádkově zbohatli.

Hra se nevěnuje krachu firmy v roce 2008, protože se autor chtěl více  soustředit na osudy tří generací židovských obchodníků. Známý na představení  nešel ze strachu, že hra zůstane v rovině  levné protikapitalistické  agitky. To zde ale nestalo a shlédnutí inscenace jsem mu doporučila.  Autorovi nejde o kritiku kapitalistického systému ale o monumentální  významově polymorfní fresku, ve které se  na pozadí  často pohnutých historických událostí, rozkrývají malá i velká lidská dramata.    

Hra je o  střetu první generace, jež si těžce s pomocí poctivé práce, ale i různých pletich a sňatkové politiky vydobyla své místo na výsluní a třetí generace, jež má liberální názory na život a kritizuje hodnoty svých předků. O tom, kterak je staré neustále  válcováno  dravější, mazanější  a nesmlouvavější životní filozofií.  To vše je potkáno odkazy na židovskými rituály, archetypální schémata a  narativy ze Starého zákona.  

I já jsem se pokusila na hru důkladně připravit studiem teorií J. M. Keynese,  monetarismu, pojmů ze světa makléřství a legislativy z období krize, protože jsem měla strach, že text nepochopím stejně jako jsem napoprvé nepochopila film Sázku na nejistotu. Terminologie, již jsem si nastudovala, ve hře naštěstí nebyla ani použita, a tak ji mohl vstřebat  každý průměrně vzdělaný divák. Tomu, kdo by se přece jen ztrácel ve složité spleti finančnické hatmatilky, pomohl režisér a herci, kteří veškeré potřebné pojmosloví  čmárali na plátno, aby se nám ještě lépe, jak káže učení kognitivních věd, vtisklo do paměti.

Dočekal držel v rukou mnohovrstevnatý text, na kterém nemohl, pokud  měl dobré herce, nápaditou scénografii  a hudbu, prakticky nic zkazit. A také nezkazil. S pomocí celé řady zcizovacích efektů, četby komentářů samotnými herci, ztvárnění ženských postav tu kouskem papíru či mužem s groteskní parukou a dalšími efektně působícími  scénickými metaforami se mu podařilo vytvořit zvláštní situační humor, jenž udržel divákovu pozornost a přitom nepůsobil lacině vykonstruovaným dojmem.

Postavy nepůsobí i přes řadu scénických schválností vždy pouze odpsychologizovaným dojmem. Pokud chce, dává režisér divákovi pocítit  tíživou samotu postav, pocit vnitřní prázdnoty  ale i banální lidskou závist úspěšnějším členům rodiny.

Dočekal si pohrává s temporytmem představení a s narativními rovinami. Občas máme pocit, jako by čas zmrtvěl, například tehdy,  když umírá jeden z členů rodinného klanu. Občas se nám zdá, že jsme strháváni vířivým proudem událostí finanční krize ve 30. letech, která otřásla skoro všemi bankovními institucemi a ohrozila existenci všeho, co bratři dlouhá léta budovali.   Při pár pasážích jsem se sice už trochu nudila, působily na mě příliš stereotypním dojmem a byla jsem ráda, že jsem neviděla celou pětihodinovou hru, při níž bych si asi okousala prsty nudou, ačkoli bych si ji jinak doma v klidu s chutí přečetla. Stejně bych ale musela prchnout, protože by mi ujel poslední vlak z Brna.  

Autor: Stefano Massini, překlad: Irena Novotná, režie a úprava: Michal Dočekal, dramaturgie: Miroslav Oščatka, scéna: Dragan Stojčevski, kostýmy: Sylva Zimula Hanáková, hudba: Ivan Acher; premiéra: 5.5.2017 ve Velkém sále Divadla Husa na provázku