Orlické hory

Silvestrovská procházka orlickými horami  se namísto kochání scenériemi zvrtla v datlování aplikací mapy.cz a já se během ní stala "čínskou občankou"

O Silvestru jsem se brouzdala  pro mě neznámými Orlickými horami o samotě, zatímco všichni ostatní pracovali a běžkovali. Měla jsem jít po  barevně neznačené cyklotrase, kterou mi vytyčil na mapě terénu znalý mistr kominického řemesla. V odhadu délky trasy se sekl jen asi o 8 kilometrů  a musela bych pak jít několik kilometrů tmou. Takže  jsem se okruh rozhodla  střihnout.  Bez GPS bych byla naprosto ztracená, ale díky  aplikaci mapy.cz jsem se prodrala zavátou zkratkou, kterou procházela jen lesní zvěř a kde bylo asi 30 až 40 cm sněhu, na správný rozcestník.

Bloumala jsem mezi polorozpadlými bunkry, špičatými rampouchy, omrzlými stromy, nikde ani noha. Ticho se dalo krájet. A já jsem začala slyšet hlasy v sobě, které mi potutelně našeptávaly: "Netrefíš zpátky, Péťo, mobil, který je na necelých 40 procentech  se vybije a ani horská služba služba tě v této divočině nenajde! Zůstaneš tady navěky. Nejsi žádná Nastěnka, aby tě magicky zachránil děda Mráz."

Až na závěr se vynořily stovky běžkařů u chaty na Suchém vrchu. Dala jsem si smažák a krokety, které mi mou vlastní zkřehlostí a nervozitou  vystřelovaly z pod nožíku a bombardovaly hlavy tamních turistů, kteří naštěstí nezjistili, odkud přichází. Takže jsem zůstala napůl hladová, ale zato jsem si dobila svůj  smartphone Huawei, u kterého jsem byla v rámci vynucené aktualizace rozhraní EMUI potvrdit, že od této chvíle se budu řídit zákony Čínské lidové republiky.  

Bohužel jsem, jakožto novopečená čínská občanka a patrně i skrytá agentka,  nevěděla, jak se dostat k zapadlé české chatě, kde jsem bydlela. Na  závěr byla totální tma, neviděla jsem na značky a čínští soudruzi mi nepomohli. Naštěstí jsem se vynořila u obydlí, kde mi dobří čeští lidé poradili, kam vlastně mířím, netuše, že radí novopečenému čínskému špionovi.