Má americká kočka nesdílí mé protiamerické nálady

Má dlouhatánská mainská mývalí kočka, původem z amerického státu Maine, mi často sedí na klíně, když chrlím své nenávistné politické blogy naplněné kritikou amerického neokonzervativismu. Přede a nevytočí ji ani Donald Trump. 

Kdosi se mne v diskusi otázal, jestli píšu sama anebo v týmu. Ano, tak se to provalilo, píšu v týmu se svou šestikilovou šestiletou  90 cm (s ocasem) dlouhou mainskou mývalí kočkou Šmudlinou, která je oficiální státní kočkou severoamerického státu  Maine.

Šmudlinku jsem si pořídila ze 3 důvodů:

Za 1: Po skonu své bílé poloperské kočky jsem hledala kočku, jež by barevně co nejlépe ladila se srstí našeho půlročního psa bearded kolie Alana, jenž nahradil zesnulého polského nížinného ovčáka.Jelikož je barvy šedobílé, pátrala jsem na internetu po šedobílé kočce, aby k sobě barevně ladili.

Za 2. Jelikož jsem dlouhá 182 cm,  chtěla jsem dlouhou kočku, a tak má volba padla na mainskou mývalí kočku, jež je nejdelší kočkou světa. Chovatelé mi poradili, že ji mám krmit masem, že pak vyroste do úctyhodných rozměrů. Vyrostla tak, že jí chybí, pokud se natáhne, pouhé 3 centimetry od kliky, již by si ráda otvírala po svém vzoru Alanovi.

Za 3. Tehdy byl ještě oblíbený Barack Obama, a tak jsem se rozhodla, že si pořídím kočku s americkými kořeny.  Později jsem ale začala vidět politiku amerického prezidenta skeptičtěji, nicméně své kočce, jež se narodila  u českopolských hranic a americký jazyk slyší jen z TV, nic nevyčítám. 

Šmudlina byla po narození ve vrhu 6 koťat tou nejmenší. Byla stejně tak malá, jako běžná ostatní koťátka. Zaplatila jsem si  za dovoz do Brna, kam mi ji přivezl chovatel vlakem a já si ji hrdě přendala v budově nádraží do své přenosky. Rodiče nebyli vůbec nadšení. Už žádné kotě ve svém domě, kde bydlím v druhém poschodí,  nechtěli. Stejně ale tiše doufali, že, pokud už se zde nějaká kočka usídlí, bude to modrá britská kočka. Mainská mývalí kočka jim nic neříkala.

Mamka se na ni dlouho nechtěla podívat a poté, co ji uviděla, označila ji za obyčejného mourka. A vskutku. Šmudlina se od běžné kočky nijak nelišila, byla rozcuchaná a dle názoru mamky nevzhledná. Poté ale začala růst a byla ještě podivnější. 

Mainská mývalí kočka roste totiž pomalu do doby 2 až 3 let. Zatímco ostatní kočky jsou krásné už v půl roce, Šmudlina byla jeden velký trup, samá noha, samá noha a pomalu se chlupatící ocas. Navíc byla děsně divoká a nechtěla být sama přes noc, a tak spala se mnou v mé posteli, kde mi vždy skočila na hlavu a začala mě divoce drápat ve vlasech a na obličeji. Jako každé kotě byla neobyčejně hravá a učenlivá.

Šmudla ale nechodí moc daleko od domu, nejvíce 1,5 km. Navíc je úžasně poslušná, když na ni otec zavolá: "Šmudlino, okamžitě domů", sklopí uši a peláší směrem k našemu domu, kde rychle podběhne branku a poslušně čeká na balkóně. Možná si myslí, že dostane nějakou dobrotu.

Jelikož jí rozmrazujeme syrové maso, navykla se na zvuk mikrovlnky, i když je v nejhlubším spánku, jakmile zabzučí tato magická skříňka, okamžitě se dosouká do kuchyně, vyskočí na okno a čeká a čeká, dokud jí nedáme její dávku.  Ráda si s námi v mládí hrála na schovávanou a jednou jsme ji málem vyhodili s papírovým pytlem. 

Za svůj vzor si vzala od raného mládí našeho dobráckého psa, jehož ve všem napodobovala. Jako on se snažila otevírat si dveře, jako on běhala k bráně, když přišel host. A co je zvláštní, jako on přenášela v tlamě různé předměty, včetně různých kabel, sáčků a papírků. Jako on aportovala v mládí balónky.

Mainská mývalí kočka, jíž se přezdívá dobrácký obr, je totiž kočkou s vlastnostmi psa.  Náš pes je totální osel, jenž si nechá od každého zvířete vše líbit, včetně podvraťáků třetinové velikosti. Šmudlinka to hned vycítila a jakožto puberťačka se s ním strašně ráda prala. 

Zakousla se mu do jeho kožichu, okusovali se a prováděli při tom nečekaná salta. To vše na trampolíně.  Bohužel musím říct, že naše kočka je psovštější nežli náš pes, jenž naopak v něčem připomíná kočku. Pes je vrtošivý, nebaví jej aport, protahuje se v kočičích hřbetech a obtáčí si pánečky kolem prstu, když uteče za bránu, nechce se nechat chytit.

Zato kočka je poddajná, poslušná a když byla malou, bavilo ji aportování papírových kuliček. Na zahradě za mnou jde věrně jako pes a vytrvá se mnou, zatímco vrtošivý pes za chvíli odběhne. 

Šmudlina je plachá k lidem, ale jinak dost sociální. Jako kotě ráda chytala mouchy. Nyní občas chytne myš, někdy slepýše. S oblibou pozoruje sousedovy kočky, které jsou vzhledem k ní poloviční a mnohem lepší lovkyně.

Před týdnem mně rodiče referovali, že sousedova kočka chytla myš a naše kočka ji ze zahrady  pozorně sledovala. Když procházela kolem našeho domu, vystartovala po ní. Záviděla jí její kořist. Nebohá honěná kočka pelášila, seč jí síly stačily, a Šmudlina se nakonec vrátila zklamaně domů bez ukradené myši.

Šmudlina je v něčem smolař. Zažila pár operací. Kromě kastrace prodělala jako teenagerka složitou operaci oka, které si něčím propíchla a začalo jí vytékat. Naštěstí jsme to včas zpozorovali a zajeli s ní k veterinářovi.

Ten jí oko vydezinfikoval, zašil a stehy nechal  kvůli hojení. Šmudlina tak na několik týdnů vypadala jako pirát. Navíc se musela podrobit dvěma dalším narkózám a později byla nucena trávit čas v temném prostoru, aby si oko zvyklo na světlo. Má je krásně zahojené a vidí na něj. Ve 3 letech ji popíchaly vosy a začala jí otékat brada, kde se jí vytvořil menší hrudkovitý útvar. 

Veterinář se podivil, jak je tvrdý, nasadil antibiotika, vydezinfikoval jej a sdělil, že to není asi nic vážného. Brada začala Šmudlině pomaličku růst a občas jí pukala. Šmudlince to nevadilo, jen občas se v puse zaseklo žrádlo a začala neesteticky slintat při jídle.  Takže jí musíme utírat bradu. 

Stále mi to ale nedalo, a tak jsem zašla po 3 letech za veterinářem, jestli by nešlo bradu nějak upravit. To už byl o něco chytřejší. Sdělil mi krátce po shlédnutí obrovské brady mé kočky, že jí už asi nebude pomoci. Jedná se o zhoubný osteosarkom, a musela by se jí uřezat čelist. Udělal rentgen a ukázal mi jej. Zděsila jsem se, když jsem uviděla obrovský klín, který jí vpáčil do čelisti, aby měl přehled o celé puse. Výsledkem bylo, že kočka začala ještě více slintat. 

Srovnal rentgeny a sdělil nám, že nejlepší bude, až bude trpět, ji brzy utratit. Dal nám kapky na bolest. Byla jsem zdrcena. Šmudlina tak krásně chodila, skákala běhala a žrala. "Kdy poznáme, že ji máme utratit?" zeptala jsem se  "Až přestane žrát" řekla mi veterinární sestra.  

"Šmudlinko jedna nebohá, už ti zbývá jen pár měsíců"  řekla jsem si a začala jí kupovat její oblíbená srdíčka. Šmudlina je jako divá žrala a začala se dožadovat čím dál větších dávek. Už je to 14 měsíců a Šmudlina je stále na živu. Kapky na bolest už jsou asi propadlé, ani jsem je nevyužila. Žere jak divá a žrádla se dožaduje s vehemencí sobě vlastní. Jen někdy jí zaskočí v puse kvůli její bradě. Občas skřípe zuby, jak nám došlo, obrušuje si bradu zevnitř. 

Skáče po střeše a běhá po zahradě. Brada jí roste už 4 rokem. Zvířata s osteosarkomem se přitom dožívají max. půl roku. Jelikož veterinář neudělal histologii, nejsem si úplně jistá diagnózou.  Šmudlinka vypadá spokojeně, brada jí na dotek nebolí, jen občas zapláče, když jí přišlápnu ocas, anebo ji prudce zvednu. Občas si vyleze na strom.

Nyní spí v mé posteli, nejraději spí na někom, kde se dotyčnému  rozklene od krku až po konec trupu. Často spí ráda pod peřinou. A když ji vezmu do klína u počítače, je blahem bez sebe. Zprávy ji ale nezajímají a nemá ani hudební sluch, jímž byla obdařena naše předchozí kočka, která vždy přiběhla, když jsem hrála na klavír a v rádiu měla nejoblíbenější skladby od Johanna Sebastiana Bacha. 

Stejně jako předchozí kočku Čičinku,  Šmudlinku  politika moc nezajímá. Se stejnou trpělivostí poslouchá exaltovaný xenofobní proslov Donalda Trumpa, vyslechne si ale i tříhodinovou tiskovou konferenci V.V. Putina. Občas mám pocit, že je bez názoru, pak si řeknu, je to jen kočka, nemá volební právo, a tak má na svou apatii právo.

Jen v něčem připomíná současné občany České republiky. Zatímco hosté, kteří přijdou do našeho domu, jsou jí lhostejní a nejraději se před nimi schová, když jsme donesla domů sousedovu kočku, xenofobně na ni syčela. Nesnesla v bytě jiný druh kočky. Tuto tendenci jsem ale pozorovala, i když jsem Šmudlinu přinesla na návštěvu k druhé rezaté mainské mývalí kočce z Letovic.

Tehdy zase vrčela ona na naši. Když jsou ale venku, tedy za hranicemi svého teritoria, snesou se kočičí holky v pohodě. Asi jako naši občané při výletě do zahraničí se zahraničními občany.