Kmocháček v kontextu geopolitických událostí doby a memetiky

Kmocháček Pavel Švanda, brněnský básník a esejista, člen legendární literární skupiny šestatřicátníků, se dožívá krásných 80 let. Co to znamená pro něj, pro nás, jeho žáky a pro celý svět?

Kmocháček Pavel Švanda se narodil v červnu roku  1936 za druhé světové války, kterou úspěšně přežil a přestěhoval se do Brna. Zde studoval dějiny umění a začal se literárně i politicky vyhraňovat.  Ani nevěděl jak a ocitl se v literární  skupině šestatřicátníků, kde bylo spousta pěkných a inteligentních holek a pár politicky a literárně agilních mladíčků. Mezi nimi i náš bývalý zesnulý prezident Václav Havel a excentričtí moravští  básníci, včetně opěvovatele nezletilých mužů, básníka Jiřího Kuběny.

Pražáci se sice s Brňáky a dalšími Moraváky navštěvovali, ale  vždy se dívali na brněnskou sekci dosti z patra a především  kmocháčka označovali žárlivě  jako za slabší článek řetězu. To kmocháčkovi ale vůbec nevadilo, žil si svým pestrým  životem. Byl pohledné postavy, vždy byl  nadprůměrně  inteligentní  a přemýšlivý tvor, katolík každým coulem.  A to mu zajistilo v komunistické ČSSR, kde bylo tradicionalistické katolictví vždy cosi exotického a cizokrajně svůdného,  velký zájem řady začínajících básnířek. Ty o něj všemožně usilovaly, zatímco o méně pohledného, sociálně cítícího  Václava Havla z bohaté rodiny a další pražské intelektuální elity zas až takový zájem nebyl. A to řadu nepohledných Pražáků žralo. Ale nebyli zas tak domýšliví a spokojili  se s tím, co na ně z holek zbylo.

Holky básnířky od kmocháčka samovolně odpadly. Jak už to mezi básnířkami bývá, byly psychicky labilní, což se projevilo v pozdějším věku.  Jedna, jež byla ze všech  v celém  kruhu široko daleko nejhezčí, nejnadanější a nejinteligentnější, Věra Linhartová, začala časem ve Francii trpět schizofrenií a další básnířka Viola Fisherová  těžkými depresemi.  A to nebylo nic pro kmocháčka, jenž sám měl sklony za  budovatelsky hektického a buzerativního  komunistického režimu, jenž vyústil v škrtivou éru  normalizace, také k depresím a psychické nevyváženosti, již měl dle rad psychologů, léčit sporty.

Vzal si zcela normální, příjemnou studentku a posléze učitelku  Blanku. Doba byla zlá.  Ale i tak stále psal a psal a psal do časopisu Host do domu. Později si psal, když nastala normalizace a jeho víceznačné texty se nevešly do normalizačního mustru,  více do šuplíku. Pracoval  manuálně, dělal závozníka, dokonce se vypracoval v šéfa malé pracovní skupiny, lopotil se, vedl filmové promítání a byl typickým manuálně pracujícím intelektuálským Ferdou Mravencem. Musel se totiž starat o dvě děti,  jež potřebovaly z něčeho žít a posléze studovat.

Nakonec se to podařilo, obě děti vystudovaly vysokou školu  první za socialismu cizí jazyk, druhý za kapitalismu psychologii a dodělal si doktorát. Nyní je klinickým psychologem, spolupracuje s alkoholiky a gamblery. Vnuci jsou chytří, starší studují  a jeden je malé škvrně.  

 V rámci socialistické režimu se kmocháček vyhraňoval kriticky, ale nemohl  si dovolit ten luxus a sedět dlouze ve vězení, jako si seděl jeho známý bezdětný Václav Havel, který veškeré  své disidentské aktivity za ČSSR označil ex post  jako formu své vlastní psychohygieny. Václav Havel mohl být zavřený, protože porušovat zákony ČSSR bylo tehdy díky legislativě a policejnímu státu hodně snadné.

Nyní je to těžké a jen málokomu se podaří dostat se do vězení tak snadno, jako se podařilo Václavovi Havlovi. Za pouhou politickou aktivitu a pouhé řečnění  o tristním stavu lidských práv v našem státě po listopadu nikdo nebyl  u nás dosud  zavřen.

Ale i další vlivní politikové to mají hodně těžké.  MUDr. David Rath to měl sice  o něco snadnější nežli ostatní  politikové,  ale ani ten se ve vězení příliš neohřál a ještě byl za to finančně  kompenzován. Zatím se  dostat do vězení po listopadu podařilo opravdu jen zlomkovému množství politiků a to je úspěch, jehož bychom se měli držet. 

Navíc se to za normalizace  ve vězení dosti táhlo, nebylo tam tolik hudby a zábavy jako nyní, nebyly tam různé amatérské divadelní kroužky, kolem vězňů se netočilo tolik kaplanů, knězů a psychologů,  co se točí nyní. Tehdy se kolem vězňů  točili spíše jen lehce znudění pracovníci  STB žádající zívajíce o podpisy jakýchsi paktů o vzájemně strategicky výhodné spolupráci se socialistických zřízením ČSSR.

 Vězni, disidenti ale asi už dobře zajisté dopředu tušili, že vzniknou v budoucnu slavné Cibulkovy seznamy spolupracovníků STB a různé stupně bezpečnostních prověrek, díky nimž bude leckdo potopen. A tak raději nic nepodepisovali i a když tak jen pod  šifrovanými přezdívkami. I  tak měl tehdy Václav Havel pocit, že je ve vězení příliš  dlouho a dosti často, i když tam byl objektivně krátce. Nyní mají všichni  zadržení politici a občanskoprávní aktivisté pocit, že jsou ve vězení  závratně krátkou dobu a ani si to nestačí pořádně užít.

Jen v Rusku  měl jediný ruský kmotr a politik Michail Chodorkovský, uzavřený na delší dobu ve vězení, možnost psát svou disertaci, ničím nerušen v klidu si řešit spory svého Jukosu s Ruským státem.  Ale Michail Chodorkovský, Václav Havel a MUDr.David Rath  jsou  lidmi zcela jiného světa, do nějž  kmocháček Pavel Švanda, jenž nebyl aktivním politikem ani podnikatelem,  nikdy nepatřil a dobře to věděl.  Celá tíha starostí by, pokud by byl zavřen, padla na jeho manželku a on by jí z vězení neposlal žádné peníze a děti by žádnou školu nevystudovaly. Proto raději tvrdě pracoval v manuálních funkcích. Mnohem tvrději, nežli Václav Havel, jenž maximálně přemýšlel o tom, zda pracovat v prádelně anebo ne anebo jak správně a souměrně kulit sudy v pivovaru. Pavel Švanda měl na rozdíl od Václava Havla vypracovanější svaly, protože  tahal těžší břemena. 

Po pádu režimu v rámci Sametové revoluce si na kmocháčka vzpomněli na divadelní fakultě JAMU, kde zakládali první ročník Televizní a rozhlasové dramaturgie. Kmocháček se totiž kdysi dávno věnoval bedlivě recenzní činnosti a dokázal bystře analyticky rozklíčovat celou řadu televizních inscenací i filmů, a tak jej pozvali, aby jim v nově zakládaném oboru pomohl. Prokázalo se, že jeho mozek byl z mozků zakládajících členů nejvýkonnějším. Dále v ateliéru  působil prof.  Antonín Přidal, jenž měl na rozdíl od kmocháčka, jenž nemohl za totality moc publikovat a psal si všechno do šuplíku, řadu zkušeností ze své rozhlasové a překladatelské tvorby a byl velkým znalcem španělské a anglické literatury.

Spolu  s pár dalšími praktiky, kteří ale zpočátku neměli příliš mnoho interpretačních a pedagogických zkušeností, ukuchtili ateliér, jenž částečně fúzoval v rámci svých předmětů s ateliérem divadelní dramaturgie, divadelní režie z JAMU  a filmové vědy z filozofické fakulty Masarykovy univerzity, kde byli další něčeho znalí  pedagogové a ti se vzájemně doplňovali. Nebylo jich moc a teprve řada z nich zjišťovala, o čem vlastně filmová věda, recenzní a publikační činnosti  vůbec po pádu komunismu je.  

Přednášky kmocháčka patřily mezi ty neoblíbenější ze všech, protože neměl, na rozdíl od některých svých kolegů, kteří se teprve rodili, dodělávali si své doktoráty,  tzv. tunelové vidění.  Tito nově se rodící odborníci díky znalosti polštiny, angličtiny a němčiny například dokázali nastudovat vše o zvukových počátcích  filmu,  později o  Facebooku, dokázali  časem rozšifrovat jednotlivé filmové scény,  pohyb kamery, střih, práci s hudbou. Někdy dokonce i občasně pochopili roli autorského záměru a způsob manipulace s vkusem publika. Zcela jim ale, při jejich mladém věku unikal kontext složitých geopolitických a sociálně kulturních událostí, jež formovaly filmové dílo a jež se na něm podílely, odhlédneme li od stránky technické, z více než ze 70 procent.

Kmocháček, jenž kdysi studoval dějiny umění a na pedagogickou scénu nastartoval  později už skoro v důchodovém věku,  naopak tento geopolitický přehled měl a dokonce byl vrstevníkem jednotlivých analyzovaných  filmařských osobností, jež měl přečtené jako své boty. A proto ve svých seminářích prováděl právě sociologický a geopolitický typ analýzy daných filmů okořeněný o svou znalost psychoanalýzy.   Podařilo se mu dešifrovat díla prizmatem doby vzniku, kontextu daného směru a dalších faktů, na což byla většina jeho kolegů  z filmové vědy krátkých  a dlouhá léta jim to nedocházelo. Plácali se  dlouhá v problematice spirituality ruských filmů, až si na to udělali konečně docentury.    Občas mladší ambiciózní kolegové z filmové vědy kmocháčkovi vytýkali, že neanalyzuje filmy scénu po scéně a nepitvá se v nich.

 A tak s tím vystartoval, v malém okruhu lidí si vzal českou televizní Amisova Šťastného Jima, adaptaci postaršího režiséra spolupracujího se studenty JAMU. Přehrával to na videu, šel scénu po scéně a dával velký prostor názorům studentů.  Ptal se jich například, co si myslí o reakci jedné hysterické postavy v televizní inscenaci a co to má vlastně znamenat, jestli to daná postava  prožívá anebo hraje a co si o tom studenti myslí? Než studenti  něco pochopili, byl konec semestru a projekce filmu se posunula, při neustálém zastavování u analyzovaných scén a momentů o půl hodiny v rámci 1,5 hodinových seminářů.

Dále s oblibou motivoval studenty k psaní kritik a esejů na všemožná témata. Prostě typický český Ferda Mravenec, jehož tolik nenáviděl spisovatel a myslitel a rakouský velvyslanec Jiří Grůša ve své Publikaci Česko návod k použití a nikdy se sám nepřiznal, že i on, Jiří Gruša,  byl  kdysi také Ferdou Mravencem a pak se vypracoval a dával si kaviár na rakouském velvyslanectví.      

Čas šel s časem a kmocháček získal na JAMU docenturu a profesuru. Podmínky dosáhnutí akademických titulů na uměleckých školách nebyly zpočátku tak přísné, protože bylo třeba, aby na akademiích mohli plnocenně učit i pedagogicky zdatní herci bez ukončeného středoškolského vzdělání z konzervatoří.

A  proto se  profesury uznávaly často za celoživotní práci v herectví a za pedagogické zkušenosti s vedením mladých studentů herectví. To sice mnohé uvádělo do varu, zvláště, když docenturu dostal po odchodu z politické kariéry dramatik a esejista  Milan Uhde jenž se potřeboval v předdůchodovém věku nějak uživit. Údajně svou docenturu vytvořil ze svých starých  publikovaných článků v divadelním tisku, ale co se dalo dělat.  Obdržel ji, protože tak byla nastavena tehdy kritéria. A tak se paradoxně stalo, že na studenty doktorantských oborů, kteří poctivě rešeršovali jako blázni, přečetli stovky zahraničních publikací a vložili do svého výzkumu nemalé prostředky, byly kladeny o hodně přísnější měřítka v rámci posudkových komisí, nežli dříve na profesory a docenty.

Systém se totiž mezitím zpřísnil a i profesury a docentury nyní podléhají nyní už přísnějším kritériím a občas se klidně může stát, že doktoranta nemá kdo vést, protože profesor neovládá zahraniční jazyky a ztrácí se v tématu.  Kmocháčka to ale už nemuselo zajímat, protože byl v důchodového věku, a přednášel spíše jako hobby. Na jeho semináře se  hlásilo bezkonkurenčně nejvíce lidí, zatímco na Milana Uhdeho,  nebyli žáci zas až tak moc zvědaví, a tak měl kmocháček mnohem více práce.

Musel v rámci svých seminářů  přečíst tisíce stran nejrůznějších esejů a analýz svých studentů, kriticky je vyhodnotit a provést o nich fundovaný posudek. Se studentem musel v konzutlačních hodinách přečtený text  prodiskutovat. Postavil se k tomu čelem a vše poctivě prováděl. Bohužel se  konzultace občas zvrhly v psychologickou poradnu.  Filmy a inscenace totiž obecně svádí k tomu, aby do nich studenti promítali sami sebe, své touhy a přání a nesplněné sny, a tak si musel občas kmocháček vyslechnout dosti zvláštní názory svých studentů a namísto, aby jim ohodnotil práci, musel se fundovaně  vyjádřit i k jejich problémů se sebou samými.

A poradil si v tom brilantně stejně jako jeho syn, psycholog a příležitostný básník a spisovatel  Martin. Jeho rod má totiž psychologii v genech. 

Kmocháček prováděl pokoutní, neplacené psychologické poradenství  v rámci svých seminářů filmové vědy, kdy uplatnil svůj osobní a geopolitických rozhled.

Jeho syn se zaměřil nejprve v rámci svého studia psychologie na studium psychopatologie brněnských básníků, posléze spolupracoval společně s vedoucím akademie, jenž se zabýval důsledně v rámci svého výzkumného týmu, vztahem sebevraždy a umění. Synova manželka se věnuje rovněž poradenství, vystudovala arteterapii a věnuje se práci s postiženými dětmi.  Takže to tam je,  je to takové rodinné dědictví a stříbro a rodinný um, jenž se asi předá možná i  na vnuka mladšího syna, jenž je ale zatím malým špuntem.  

Kmocháčkovi se podařil ještě další úspěch. V rámci polistopadového kvasu se stala v Česku velice populární za totality mírně perzekuovaná Katolická církev, jež s pomocí  vlivu vzdělaných mladých jezuitů vystudovaných v Německu, založila nedaleko JAMU v Brně na Kozí své Studentské centrum, kde byla kázána ta nejliberálněji forma  katechismu, jaká vůbec existovala. A katolíkovi Pavlovi Švandovi se podařilo stát se kmocháčkem dvou studentek JAMU a ani nevěděl jak.

Všichni jezuitští mladí knězi byli díky svému  věku o desítky let před oficiálním kurzem katolické doktríny, jež byla tehdy díky vlivu starých pák  typu Josefa Ratzingera  hodně  zkostnatělá.  Všichni jezutiští knězi tolerovali například homosexualitu svých oveček, kterou Ratzinger oficiálně netoleroval, ačkoli musel vědět o pedofilných skandálech ve své církvi.  Kněží svým homosexuálním ovečkám, které za nimi přicházeli na zpověď, jež byla rovněž formou nekalé psychologické konzutace,  jim nic nevyčítali, když se jim z ní vyzpovídali a nevadilo jim, že zpovídaní homosexuálové spolu sexuálně žijí, což tehdy Josef Ratzinger ve svém katechismu katolické církve naoko zakazova,l ale ve skutečnosti tiše toleroval. 

Tak se jim podařilo vytvořit celkem normální zdravé jádro mladých agilních vzdělaných obrácených katolíků, kteří ještě z církve neutíkali, díky tehdy  masově ještě neprovaleným skandálům pedofilně orientovaných amerických knězů a problémům katolické církve ve vztahu k prokreativnímu postoji.  Lidé neutíkali ani díky zamaskovaným vadám v její dogmatice a dalším závažným problémům, jež se jezuitům před mladými adepty na katolictví podařilo úspěšně ututlat, protože úspěšně mlžili, mlžili a mlžili. 

Tak jsem do toho vlezla, protože mi to tehdy připadlo perspektivní a oba 2 jezuité, kteří působili ve svých funkcích  de facto říkali něco zcela jiného, nežli říkala oficiálně katolická církev a dále hodně kritizovali katechismus Katolické církve, jenž byl hlavní brzdou úspěšného začlenění církve do 20. a 21. století. Když jsem si katechismus nastudovala, zdál se mi v mých 19 až 21 letech hodně divný, ale neměla jsem na to moc času, protože jsem studovala ještě řadu dalších předmětů, a tak jsem se to pouze našprtala. A úplně mě uklidnilo, když knězi sdělili, že si myslí něco hodně  opačného a že mají plné zuby nepodložených církevních dogmat o jakémsi neposkrvněném početí, jež se na církevní doktrínu  nabalily za léta  hyperaktivní činorodosti fantazírujících intelektuálských kněží a nevzdělaných dívčin  z francouzských hor.   

Každopádně jsem se dokopala až k biřmování, protože jsem byla křtěná, a tak jsem se začala rozhlížet po kmocháčkovi anebo nějaké  kmotře. Měla jsem kmotru už od křtu, ale moc jsem se s ní nevídala, a tak jsem si hledala někoho jiného. Jedna katolička mne odmítla pro svůj vysoký věk, protože to byl závazek do konce života a už jsem kolem sebe nikoho neviděla, protože všichni ostatní nebyli katolíci, a tak jsem zoufale požádala  krátce před termínem profesora Pavla Švandu, jestli by se této role nezhostil.

Zapřemýšlel, byl tehdy ještě celkem mlád a slíbil mi to. Ale rovněž on se cítil zodpovědný, sdělil mi, že to přijme pod podmínkou, když budu mít závažný problém, že se na něj prvně obrátím, aby o něm také věděl a mohl přispět modlitbami.  To mi připadlo rozvážné. A tak jsem do toho praštila a zvolila se biřmovací jméno Faustyna po jakési řádové polské  sestře Faustyně Kowalské, ale ve skutečnosti protože jsem psala diplomku o Faustovi.  

Kmocháček asi mezi svými studenty budil hodně velkou důvěru, protože jej o kmocháčkovskou roli požádala i další jeho o 4 roky starší studentka Katka. Rozhodla se nechat pokřtít. Sice jsme se spolu před tím moc nekamarádily, protože byla starší a já jsem studovala divadelní dramaturgii a ona rozhlasovou a televizní scénáristiku, ale pak jsme se víc skamarádily. Po ukončení školy jsme se pak s kamarádkou, kmocháčkem, občas s jeho ženou Blankou, scházely na kávu a povídaly si a analyzovali nejrůznější geopolitické anebo rodinné události. Rovněž jsem se občas sešla s jeho mladším synem a zvídavě jsme si referovali o svých poznatcích. Kmocháček vždy vynikal vyšším nadhledem, a tak vše bylo fajn.

Pak jsem ale zhruba po 10 letech utrpení po návštěvě návštěv úmorných katolických mší bez špetičky naděje na změnu, jež mě začaly více a více iritovat a po povinných zpovědích, jež mne iritovaly ještě více, u mne došlo  k procesu nejprve pasivní a poté aktivní dekonverze. 10 let si zabrala dekonverze pasivní a pět let dekonverze aktivní. Stadium postupného přechodu z dekonverze pasivní v dekonverzi aktivní vyprovokovala smrt zpěváka Michaela Jacksona, jehož osobnost jsem si začala poctivě studovat, protože jsem ji neznala, a zjistila jsem, že ji ani poznat nejde i přes 800 stran jeho životopisu a řady jeho rozhovorů a záznamů v TV, rozhlase, všech jeho blízkých. 

Pak ale cosi ve mně nahodilo zpátečku a zakřičelo to na mě, příliš se věnuješ zesnulému afroamerickému  umělci Michaelovi Jacksonovi a kolik pozornosti jsi za těch let, co tě polapili jezuité, jsi věnovala problematice Otce, Syna a Ducha Svatého? Co?

 To musí skončit a musíš si nastudovat důkladně životopis Ježíše Krista. A tak jsem se od zajímavého Michaela Jacksona, jenž měl chytlavé písničky, chtěl si změnit plastikami svou rasu  a pohlaví, byl extravagantním bisexuálem, jenž ladně tančil a přitom se soudil,  přesunula ke studiu 2000 let mrtvého člověka, jenž byl údajně oplodněn duchem svatým a vstoupil prý do nebe. S averzí jsem vzala do rukou Bibli, jež byla odedávna mou nejnezáviděníhodnější četbou, již jsem vždy s odporem odsuzovala  coby chaotický slepenec primitivních návodů ke kamenovými osob, k zabíjení jinověrců a těch, kteří proklejí  vlastní rodiče a dalších myšlenkových výplodů lidí doby železné. Nerozvážně jsem si řekla,  že si teda na toho Ježíše Krista posvítím.

Co čert nechtěl, dostaly se mi do rukou nikoli díla zavitých, ale odpadlých teologů typu Alberta Schweitzera, jenž vypracoval Psychiatrický portrét Ježíše Krista, díla členů Historického semináře Jeana D. Crossana, Život Ježíše Krista coby průměrného středomořského  rolníka a další a další texty včetně teorie Ježíše Krista jakožto mýtu.   Ty jsem si podrobně přelouskala a zjistila jsem, že řada renomovaných teologů celkem oprávněně pochybuje, že tato postava prohlásila to, co údajně prohlásila  a shodují se pouze na tomto tato osoba byla pokřtěna Janem Křtitelem a byla ukřižována za vlády Piláta Pontského.  Řekla jsem si, ještě s tím nebudeš obtěžovat kmocháčka, má svých starostí dost.

A tak jsem nad tím mudrovala a mudrovala a vše mi bylo jen záminkou k tomu, abych už nemusela definitivně docházet na mše, k čemuž mě katolíci nenutili, byli celkem volní a rezignovaní. Duše sem, duše tam. Tak jsem tomu dala čas a rozhodla se, že na sebe nechám, coby osoba méně vzdělaná působit teze apologetik a polemiků s křesťanství a prostudovala si cca 500 anebo vice  stran polemik a apologetik, do nichž jsem se tak zamotala, že mě z toho rozbolela hlava  a řekla jsem si, tudy holka cesta nevede.

A tak jsem se rozhodla jít metodou více intuitivnější  a pustila si na youtube.com polemiky mezi křesťany a jejich odpůrci. U nás samozřejmě nic takového není, diskuse u nás vedená nemá příliš dobrý základ, a tak se stává, že se prof. Tomáši Halíkovi, průměrnému apologetikovi, držiteli pochybné Templetonovy ceny,  daří s pomocí jednoduchých fint  arogantně všechny polemiky s křesťanstvím jako lehkou havěť, smést ze stolu. Tito polemici jsou navždy v českém tisku diskreditováni jako lidi neznalí historie, kultury a religionistiky, filozofie, věd a komparativních studií a hlavně neznalí toho, že církev vůbec nikoho nenutí násilím, aby  nepoužíval  kondomy, je to na jeho vlastním svědomí a vše pak rozhodně Bůh po  jeho smrti v závěrečném finálním  apokalyptickém zúčování. Tito polemici půjdou dle mínění prof. Tomáše Halíka, jenž to nikdy neříká veřejně, ale jen si to tiše myslí, do pekla, nerozhodnutí se budou  škvařit v očistci a jediní čistí římští katolíci budou v nebi po odříkání povinných otčenášů a zdrávasů. 

Sice se potutelně usmívá a navenek tvrdí něco jiného, ale v hloubi své osobnosti, ačkoli se mu daří umně oblbnout i sebe samého a nakukat si, že je sám multitikulturním bonvivánem, v toto vše skálopevně věří.     

Mně se ale tyto chytré Halíkovy fígle podařilo s pomocí pár návodů polemiků využívajících práce s argumentací a logikou dokonale rozbít. Navíc se argumentace  veškerých apologetiků, kteří se střetávali na youtube.com s polemiky jevily jako zcela nekredibilní a  často v rovině čiře magického myšlení. Vždy byli polemiky, kterými jsou bývalý teologové a knězi, etici, teoretici mysli, evoluční biologové a nejvýznamnější fyzikové, astrologové atp., rozmetány. Sice si na to dané osoby udělali svou kariéru, mají na tom 2 až 3 doktoráty a většinou i Tempetonovy ceny, ale stejně jejich argumenty vyznívají v 21. století nekredibilně. Jen jeden se ale nedal, ten stále polemizuje a polemizuje, desítky let stále říká to samé a zamořuje prostor youtube.com sebou samým.  Desítky let se drží svého Kalamova argumentu, jenž mu všichni soudní fyzikové, etici a filozofové rozmetávají, ale on se nedá, stále dokola mele jako kávomlýnek. 

A tak jsem po sdělila kmocháčkovi. Ten o mě začal jevit obavu, protože se nikdy v těchto polemikách, apolegetikách nevyžíval. Vždy dal spíše na svou praktickou žitou intuitivní zkušenost. V podstatě mu byly veškeré apologetiky a polemiky z duše ukradené.  O co se ale začal bát, byla má, dle jeho názoru ještě k tomu i nesmrtelná duše. Začal mít obavu o mé psychické zdraví.

Já jsem mu ale sdělila, že konečně  své psychické zdraví, které jsem zmatkem slepého následování dogmatismu katolické církve ztratila, zase nabývám.  

 Sice to asi nebude lehké, asi prodělám částečný rozpad osobnosti spojení s dekonstrukcí a rekonstrukcí nově nabytých hodnot, ale stále je to lepší učinit zavčas v polovině mého života, nežli žít život v tupém bludu a zabedněnosti.  Kmocháček o mé psychické zdraví projevil obavu zvláště, když jsem mu sdělila, že mě ke změně mého názorového postoje přivedla osobnost Michaela Jacksona.

Co si budeme namlouvat. Ačkoli je kmocháček hodně multikulturním člověkem, stále zůstane zarputile bílým slovanským křesťanským středoevropanem, a tak nemůže pochopit, jak někoho může zajímat osobnost tmavého Afroameričana, který tak divně skřehotal v provokativních klipech, které on nesleduje a neanalyzuje, protože jsou na jeho vkus příliš rychlé a příliš povrchní.

 Například o Blízkém východě si myslí, že jedinou funkční demokracií zde tam pouze stát Izrael, ačkoli se všude po celém světě hlasitě hovoří, že tento stát stojí na rafinované formě aparteidu, vydírání USA skrze lobbystické izraelské skupiny, působící i v rámci OSN, a  předstírání jakékoli aktivity v rámci dojednání řešení otázky tématu Palestina, jež je neaktivitou a záměrným zdržováním celé otázky v bodu nula. 

 Ve své podstatě kmocháček, aniž o tom tuší,  pohrdá, ačkoli je hodně tolerantním křesťanem, podřazenými neevropskými primitivnějšími kulturami.  Nikdy mezi nimi totiž nebyl a nežil a viděl je pouze ve filmech a to mu úplně stačilo. Maximálně cestoval po Evropě a už toho měl dost. Měl už dost toho trmácení se s cestovkami  po italských památkách. Už i ta italská v podstatě jižanská hašteřivá mentalita jej unavuje. Stačí mu, když se na ni podívá ve Felliniho filmech a v dílech neorealismu.  Z filmů zná i kulturu perskou, jež mu ale připadne hodně unavená a zpomalená, trošku jakoby duchovně tupá. 

Nejsympatičtější mu je ze všech křesťanských ideologů  Joseph Ratzinger, protože je to o pár let starší Němec, člověk, jenž žil v tom samém kulturním okruhu, v jakém žil i kmocháček. Každý evropský katolík si myslí, ačkoli si nyní současný papež zuřivě naváží do Vatikánu uprchlé syrské muslimy v řádu jednotek, aby jeho skandály stále ještě zmítaná církev nevypadala vysloveně  antimultikulturně, že je naše vyspělá křesťanská civilizace nadřazená nad všemi ostatními kulturami.

Tato ideologická nadřazenost a vůdčí postavení křesťanství   nad ostatními náboženstvími, jež je pouze ochotno tolerovat judaismus a islám jako abrahámské slepé větve sebe samého, které nepochopily zcela jasnou  katolickou doktrínu, se vtlouká do hlav všech průměrných katolíků chodících do kostela na a je krajně nepravděpodobné, že by kdokoli z katolíků tomuto stylu myšlení unikl, protože měl vše pod palcem kardinál Ratzinger, šéf novodobé inkvizice.

Kardionálovi Josephu  Ratzingerovi, hlavnímu tvůrci moderní katolické doktríny, se nikdy nelíbila zhoubná nacistická ideologie nadřazenosti německé rasy,  jež dovedla řadu lidí k velkému utrpení. Současně se nedokázal oprostit od buzerujícího kázání  o nadřazenosti katolického křesťanství reprezentovaného mocenským a vlivovým centrem  Vatikánem.  Tento pocit nadřazenosti je hodně cítit z kázání právničky Kláry Samkové například v Českém parlamentu, jež sice umně utekla ke storakatolictví, ale rovněž to má v sobě a hlásá to na rozdíl od Ratzingera neuvěřitelně hulvátským způsobem. 

V mentalitě katolíků je tento pocit hluboko zakódován a pokud se zkříží ještě s evropskou  postkoloniastickou nostalgií vlastní nacionalistickým pánům půlky zeměkoule Francouzům, kteří si nadiktovali v Sykes Pykotově dohodě před sto lety, jak bude vypadat blízký východ dle jejich pravítek a jejich plán se jim zhatil,  vznikají z toho přímo toxické vzorce myšlení.   

Nejtoxičtěji postižení jedinci, hlásící se ke křesťanství  tímto myšlením pak ospravedlňují  humanitární bombardování jako právě právnička Klára Samková,  když se jí vášnivě rozhoří zorničky, jakmile hovoří o bombardování Homsu jako jedině správném konečném řešení  muslimské otázky. Tito starokatolíci káží nyní v ČR zcela volně a beztrestně v v rámci Parlamentu  o  zdegenerované muslimské ideologii podřadných jedinců  a zviditelňují se exhibicionisticky před tureckou ambasádou. Klasičtí katolíci to nedělají, ale závidí starokatolíkům, že se takto agilně vyhraňují  pomocí svých členek,  šířících záměrně na twitteru werichovské memy- hoaxy, aby se ještě více zviditelnily, zatímco náš katolický papež dělá pravý opak. 

To ale kmocháček ještě netuší, jak toxické to nyní v EU a celém rádoby karatelském rádoby moralizujícím postnáboženském světě. Jaký je  tam a u nás var, zvláště, když se bojuje opět a zas a jen pro změnu o moc.  A raději ať to netuší, už má svůj věk. Měl zlomený krček a na co by si ještě lámat mozkové závity. Ať už si je nyní lámeme zase my, jeho žáci.      

Já jsem si ale dala tu práci, já jsem si zlomila své mozkové závity a  nasledovala je a zanalyzovala jsem si pečlivě osobnosti Michaela Jacksona, moderního mučedníka showbysnysu,  mučedníka krize identity čenošské rasy, svých obsesí, svých poruch osobnosti,  nenávisti k otci, nekritické úcty k matce, odporu ke svým sourozencům a toxického světa nezdravých, přehřátých  vztahů v  USA, kde každý někoho vydírá skrze své děti a podezření z pedofilie, pokud může.

  A dospěla jsem k tomu, že průměrný afroamerický anebo bílý  umělec v USA se předávkuje léky zhruba v 50 letech, k čemuž dost často dochází, ale často mnohem dřív, dříve se přefávkují židovské anglické umělkyně, v průměru v 27 letech a Ježíš se dožil asi nějakých 33 let, tudíž se situace rapidně zlepšuje k lepšímu.   

Stejně jako jsem si zanalyzovala osobnost Ježíše Krista z dochovaných dokladů a vyplynula mě z ní  docela jasná psychiatrická porucha, jak kazatele z doby železné, tak zesnulého mediálního baviče. Začali jsme se s kmocháčkem  dohadovat, jestli Ježíš Kristus uměl anebo neuměl číst. Kmocháček si myslel, že uměl, ale že už asi neuměl psát.  

Já jsem o tom nebyla přesvědčená, bylo mi divné, že syn Boží neuměl číst a napadlo mě, že to bylo hodně podezřelé, že všemocný Bůh nenaučil svého syna ani psát, což si kmocháček myslel, že asi neuměl.   Navíc jsem si uvědomila, že pokud Ježíš Kristus žil, vypadal pravděpodobně celkem dost podobně jako Michael Jackson po své desáté plastické operaci, jenž se navíc rád stylizoval do polohy Ježíše Krista trpitele za svou rasu. A rád se obklopoval stejně jako Kristus malými dětmi, protože byl stejně jako Kristus výrazně vychýlený z normálu a deformovaný zájmem veřejnosti o svou osobu.

 Proto si Krista v cirkuse jednotlivých judaistických sekt, očekávajících konec světa v roce 0,  a Michaela Jacksona v cirkuse moderního emočně ždímavého hollywoodského showbysnysu před 55 lety také vůbec někdo všiml. Ježíše si všichni všimli, protože hystericky vtrhl do chrámu a začal tam dělat nepříčetný kravál, že si tam hokynáři prodávají nějaká vajíčka a je tam chaos, pokud tehdy vůbec vajíčka v sortimentu židovských trhovců existovala, což mu začalo vadit. AJacsksona si všichni všimli, i když už byl coby dítě hodně populární, když začal  divně sexuálně tančit dozadu a chytat se za rozkrok. Začralo se tomu říkat Moonwalk. 

Jacskon byl  stejně jako Kristus nejprve byl úplně normální, proto si jej dlouho nikdo nevšímal, i když vystupoval v televizi  a pak se začal měnit. Zakřiknuté plaché černošské dítě, jehož otec hodně driloval, aby mu vydělal hodně peněz,   se pod tlakem  showbysnysu z USA  začalo měnit a  z normálního černého hocha  stal  transsexuál a běloch, což bylo divné, ale ne nevysvětlitelné.  

Kmocháček měl o mě velké obavy a začal mi odpovídat na mé maily, kde jsem přemýšlela a přemýšlela,  o tom, kým byl vlastně ten Ježíš, protože o Jacksonovi je materiálů dost, ale o Ježíšovi kromě pár fabulací  raných teologů žalostně málo.  Dokonce mi daroval jednu z rozjásaných knih plodného prof.  Tomáše Halíka. Já jsem ji ale nebyla schopná dočíst, protože jsem Tomáše Halíka už jednou viděla v rámci své zpovědi a protože byl kandidátem na držitele Templetonovy ceny. Navíc mi s ním stačilo vyslechnout  jednu diskusi v divadle Husa na provázku. 

Tomáše Halíka měl navíc prokouknutého i můj kamarád, jenž měl o něm rovněž velké pochybnosti. S Halíkovými mudrlantskými spisy  se kmocháčkovi nepodařilo mne  zlomit, protože jsem se na plné obrátky zakousla do studia Daniela Dennetta a Richarda Dawkinse, Lawrence Krause, Scotta Atrama, Dana Barkera , Martina Shermana a další polemiků z oblasti veškerých vědních oborů a filozofie s teologiemi jako takovými.

A tak kmocháček udělal poslední zoufalý pokus a věnoval mi knihu Dawkins pod  mikroskopem, jež iniciovalo zavile ultrakonzevativní  brněnské  Centrum pro studium demokracie a kultury. 

To  byl poslední hřebíček do rakve mého vztahu k české reflexi apologetiky a polemiky.  Kniha byla tak amatérsky spíchnuta, že bych ji celému Centru vedenému pedagogem, politologem  Petrem Fialou a Františkem Miškem  vrátila, pokud bych si ji ale vůbec zakoupila.  

Ale já jsem ji dostala od dobrotivého důvěřivého kmocháčka, jenž ji rovněž dostal jakožto přebytkové zboží, jenž si  nikdo nezakoupil, ale každému to bylo darováno.

  Připadne mi sice dosti zvláštní, že si něco takového troufli vydat, ale nyní může každý publikovat knižně svůj vlastní názor.  Kniha byla  rozvážně uvažujícími českými filozofy příkladně smetena ze stolu.  Samotný Dawkinsův analyzovaný text Boží blud, jenž jsem si nastudovala spolu s dalšími autorovými texty, rovněž nebyl dokonalý , byl hodně emocionální, ale byl jednoznačně bestsellerem a opíral se o konkrétní svědectví lidí, na rozdíl od pseudointentektuálských českých a moravských esejů  bez hlavy a paty.

Text CSDK Dawkins pod mikroskopem byl jednoznačně propadákem. Autoři esejů nepochopili základní Dawkinsovy koncepty a nejsou bohužel genetiky ani filozofy v jedné osobě a to se projevilo na chabé úrovni jejich intelektuálních konstruktů. 

Tito čeští a moravští  lidé se nikdy nedokázali přenést přes magické zaklínadlo Nepřekračujícího magisteria Stephena Jay Goulda.

Jejich texty  bohužel mohou v demokratickém Česku  vznikat, ale nemůže jim být přiznána žádná kredibilita. I Dawkins by se ale nad sebou měl napříště zamyslet, a také se zamyslel a od doby vydání Božího bludu ještě více zdokonalil svůj rafinovaně polemický slovník. Na rozdíl od našich filozofů, apologetiků,  zastydlých puberťáků neobhajitelné katolické doktríny z Centra pro studium demokracie a kultury, kteří si nehodlají přiznat jednoduchou, holou  pravdu.  Čas ale pracuje zásadně proti nim.

Kmocháček naznal, že se mnou nebude žádná řeč  a že definitivně přišel o svou roli kmocháčka.  Trošku to  oplakal, ale zas až tak mu to nevadí.  Přemýšlel, jakou mi vnutit další náboženskou ideologii, zda nějaký zmutovaný buddhismus střižený pro Evropany,  naštěstí mi nerval islám. Odmítla jsem  ani jím lstivě navrhovaný Buddihsmus diamantové cesty s odůvodněním, že je to bizarní u  zmutovaná evropská sekta na hlavu padlého Dána Oleho Nadahla, jenž si rovněž myslí, že je jeho buddhismus nadřazený nad dalšími  ideologiemi, třeba nad podřadným islámem,

a přitom je je to jen obyčejná metoda na zklidnění mysli, díky níž tento trhlý Dán mate hlavy český rozhlasových brněnských pracovnic, jež kmocháčkovi ideu buddhismu diamantové cesty nakukaly. Kmocháček totiž ještě nepochopil roli náboženství a ideologií jakožto vytrvalých parazitních memů uhnízďujících se ve vyspělých  abstraktně myslících mozcích lidí, přenášených z generace na generaci, o které se píše všude, díky agilní Susan Blacmorové,  už dlouhá léta na Západě, ale u nás sem toto nové učení záhadně ještě nedoplulo. 

Stále se s kmocháčkem scházíme u příležitosti jubileí. A navíc kmocháček může slavit velký úspěch. Druhá jeho kmotřenka, má o 4 roky starší spolužačka,  se vydala, na rozdíl ode mne, skeptičky tělem i mozkem,  naprosto odlišnou cestou. Při práci se rozhodla vystudovat si ještě teologickou fakultu v Praze. Pokusila jsem se ji od studia odradit, zakukleně se před ní tvářící, že nejsem dekonvertitkou, abych ji nerozrušila. Tušila jsem že Teologická fakulta v Praze bude sídlem toho nejzkostnatělejšího konzervativismu a že každé průměrně uvažující bytosti, jež se nesnaží stát se knězem a dělat na svém kázání závratnou  kariéru, musí dojít, jak moc se teologové ve většině svých postulátů záměrně účelově mýlí a vědí o tom, ale nedokážou z toho elegantně vybruslit.

Nakonec shodou okolností a šťastnou náhodou kamarádka zjistila, že na dálkové studium v Praze nemá čas, ačkoli byla přijata. Oddechla jsem si. Její nezkažená víra zůstane ještě chvíli zachována. Jak je to krásné, že ještě v ČR existují takto čiří, věřící lidé, zajásalo to ve mně. Kamarádka je ve svém křesťanství navíc podporována  i tím, že pracuje pro brněnské Centrum pro rodinu a péči, kde jsou skoro všichni věřícími křesťany, a tak  je ve skleníkovém prostředí.

 Namísto studia v Praze navštěvuje kurzy knězů, jak v 21. století chápat postavu Ježíše Krista a žije v blaženém limbu vzájemně se nekřížícího magisteria  (NOMA), jímž církev úspěšně ohlupuje všechny její zbývající členy. Kardinál Ratzinger, její hlavní ideolog a mozek,  přitom patologicky mlží s tím, že křesťanská  víra  je vždy v souladu s rozumem a nemůže být jinak, jak mi nadšeně sdělil kmocháček, jenž si přečetl jeden jeho spis.   

 Toto je totiž poslední výkřik katolictví,  že víra a věda se nemá křížit dohromady, ale když už tak se má tvrdit, že je katolictví vědecké. Protože víra je vždy něco víc, něco srdečného, něco bytostně lidsky jásavého,  v podstatě absurdního  a skokového  a tudíž na ní vědecký výzkum stavu univerza nikdy nebude mít žádný vliv, ať už je,  jaký je.  Sice to už řval patologicky už psychicky postižený  Dán S.  Kierkeagaard, ale stále tento fígl  ještě na řadu čirých věřících lidí, většinou humanitně a nikoli přírodovědně orientovaných, většinou žen a nikoli mužů, v 21. století funguje.

 A nechme je při tom. Je lepší věřit v posmrtný život sebe a svých dětí, nežli přijmout smrtelnost a konečné a jednou platné nevzkřísitelnosti své osobnosti a svých blízkých. Je lepší řídit se slepým kázáním o lidem, jakožto vyjímečných  nadřazených unikátních stvořeních, obdařených nesmrtelnou duší  a  jedinečnými dary, nežli přijmout krutou pravdu přijetí organismu člověka jako  nástroje na přenos replikantů skrze  vzájemně  kooperující geny, které díky složitosti lidského organismu a jeho sklonu k abstraktnímu myšlení se stávají rovněž nástroji k přenosu memů a nyní už i  temů. Tito lidé se nikdy nesmíří s myšlenkou, že jedině temy přežijí lidskou civilizaci, že tady zakrátko nebudou zdroje, nebude vhodné klima, bude se muset vyselektovat lidstvo a posléze už zde budou pouze stroje, protože už planeta nebude obyvatelným místem.

Pár vyvolených odletí na vesmír a pár na Mars, ale to budou jednotkové počty, kteří se domluví, jak si tam vyrobí kyslík, budou žít ve skafandrech, budou tam mít pár rajčat a pár bílkovin a budou dělat vše, co jsme viděli ve filmu s Mattem Daemonem.

  Kdo bude ale těmi vyvolenými na Marsu  se zatím neví. Jestli to budou Rockefellerové, anebo Rotschieldové anebo Goldsmithové anebo Trumpovci anebo Bin Ládinovci anebo potomci Benjamina Netayhau anebo potomci vlivného Saúdskoarabského vládního  rodu, kterých je tisíc.  Zatím se nikdo moc na Mars nehrne a maximálně si tam místa rezervují v jednosměrných letenkách, až se tam jednou za pár desítek let poletí,  jen velcí dobrodruzi. 

Každopádně o Mars bude rvačka, ti inteligentnější tam po staletích uniknou a na Zemi se budou mlít v podstatě zdegenerovaní potomci dnešních lidí, jimž budou kázat arogantní křesťané o nadřazenosti jejich ideologické doktríny při nesnesitelných klimatických podmínkách daných produkcí skleníkových plynů. 

Až zde bude úplně nedýchatelno a horko, samé tzunami a řada písečných bouří, vše po nás převezme malá síť umělé inteligence, jež se bude rozvíjet v rámci svého samoobslužného systému a bude fungovat mnohem smysluplněji nežli fungujeme my pod ideologií o nadřazenosti katolické doktríny nad všemi ostatními. Tyto nové bytosti totiž budou v rámci své sítě natolik provázaní a nadlidsky vědoucí, že je otázka krize multikulturních hodnot nebude moci zaskočit, protože budou pracovat na digitálních a nikoli organických a tudíž omylných základech. 

Jak se dozvídáme od teoretiků umělé inteligence, tyto bytosti jsou nyní ve fázi učení se, jsou nyní údajně v pubertě, ale učí se velice rychle a jejich IQ bude 10 x 100  x vyšší nežli IQ průměrné Evropanky, jež se nechá ohlupovat jako ovce kázáním Němce Josepha Ratzingera, jenž předal své žezlo Argentincovi Tarcisiovi  Bertonemu. 

Tomuto celému budoucímu NWO nemusí zatím všichni rozumět, protože memetika a futorologie  je nový, pro nás, v podstatě primitivně ustrojené lidi, nepřizpůsobené nevídaným skokovým posunem ve vědách díky modernímu laboratornímu  výzkumu a počítačům, sklonem k magickému myšlení, v podstatě Newspeakem. 

Svým myšlením bohužel stále ještě zůstáváme i díky křesťanským  a dalším patologickým  memům v rovině myšlení člověka doby železné a někdy i člověka doby kamenné.  Stále se intuitivně, zvláště my ženy, lekáme, jak nám bylo evolucí dáno, více pavouků, nežli smějících se teroristů s kulomety. Stále se necháváme důvěřivě napálit ideologií, kterou si ve formě rituálů a jednoduchých pouček předávají naši předkové  z pokolení na pokolení, protože to napomáhá úspěšné replikaci vzájemně kooperujících genů a memů a nečteme knihy o memetice a studiích umělé inteligence. 

Takže kmocháček vychází ve svém kmocháčkovství vítězně 50 na 50 procent.  Jedna odpadlice a jedna stále křesťanka. I on se totiž stal, aniž by to celý život věděl, že stal rovněž vehiklem na šíření nejen vzájemně kooperujících a soupeřících genů ale i memů, jež se skrze něj úspěšně zreplikovaly do  dvou jeho  žaček. Vše díky  jeho  svůdnému pojetí geopolitiky, české povahy, teorie analýzy filmové tvorby, jeho náhledů na Václava Havla, na literaturu, na život, na rodinu, na potrat, na rozvod na roli náboženství  v životě člověka.

A jeden jím částečně replikovaný  mem náboženství přežil na 50 procent a na 50 procent zemřel. To je ale osud memů. Když ztratí svou adaptabilitu v rámci svých přenašečů, umírají.  To už jsem já odpadla navíc vůbec není pro mem křesťanství podstatné, protože jsem stále v menšině. Kamarádka je  pro mem křesťanství o mnoho  podstatnější, protože bude tento mem kázat dál a tím se bude tento mem replikovat.  Jelikož se ale tento náboženský memplex úspěšně šíří za pomoci temů, internetem a stále i skrze kabelovou TV, zůstane živý, zatímco já jako jedna z jeho překážek už budu dávno mrtvá a to jej právě ta jeho velká síla. Že jej káží tak charismatické a uhrančivé postavy, jako je kardinál Ratzinger, jenž očaroval i samotného inteligentního kmocháčka Pavla Švandu.  

Memy se totiž nešíří proto, že jsou pravdivé, ale protože jsou, jak sděluje Susan Blackmore silné a úspěšné ve své replikaci a mem křesťanství, jenž je tady 2000 let a přežil i teorii Velkého třesku, teorii jasné demontáže tvorby duše v jednom okamžiku skrze evoluční vědy a antropologii  a úspěšně přežije i křik vědců o nereálnosti nesmrtelné duše, je velice vytrvalým memem parazitujícím na lidské civiliazaci.  Lidi si přejí přežít vlastní smrt, protože jsou tak evolucí naprogramováni,  a tím se tento mem zběsile šíří iracionálně dál coby  koncept teleologie ducha.

 Jen malé procento populace si přeje zemřít jednou pro vždy v rámci své smrti. Takto uvědomělí jedinci by byli pro celou společnost naprosto zhoubní. Asi by společnosti kazili její  křesťansky pionýrskou  morálku a to se asi teda nesmí dopustit.

O tom jsem se mohla přesvědčit, když kmocháčkovi zemřel jeho známý, kamarád,  Václav Havel, divadelník a bývalý prezident, s nímž se občas později scházel  v rámci oslav Havlových  narozenin. Také se mu to v jeho mozku zpracovávalo a usazovalo s měl pocit, žen Václav Havel žije dál nejen ve svém odkazu ale žije  i jeho nesmrtelná duše.  Zapomněla jsem napsat, že kmocháček má po mamce tuhý kořínek, jeho mamka se dožila hodně přes devadesát a má velké předpoklady, že se díky poctivé fyzické a psychické práci a zdravému životnímu stylu dožije vysokého věku.

 Smrt kamaráda a prezidenta před Vánoci jím dosti otřásla. Mnou také otřásla, truchlil celý národ a já jsem si říkala, že se to před Vánoci moc nehodí, že si mohl Václav Havel vybrat lépe a zemřít o pár měsíců později, aby se jeho smrt kryla s Velikonocemi  s údajnou smrtí a vzkříšením Krista, jenž možná byl ukřižován jindy. Ale to se nedá nic dělat, muselo se celé jeho narození a úmrtí navázat na Slunovrat ale hlavně na texty z tzv Starého zákona, aby zapadl do mustru jakéhosi pochybného proroctví.  Takže, když by první polistopadový prezident zemřel o velikonocích, měli bychom jej jako českého Krista mučedníka. O Vánocích se všichni těšíme, že se nám narodí po 2016  miniaturní  Ježíšek a tuto radost nám jakožto mladistvému českému národu jednou pro vždy pokazí vzpomínka na smrt našeho prvního polistopadového prezidenta.

Kmocháčkovi jsem sdělila, když se mě zeptal, co si o tom myslím, že byl Václav Havel hodně starý a že už měl věk. To byla další z mých obvyklých řečnických bot, protože kmocháček byl stejně tak starý jako Václav Havel, protože byl v generaci šestatřicátníků. Kmocháček smutně vzdechl, že je stejně starý jako Václav Havel a já si uvědomila, že už se rovněž vidí mrtev. A tak jsem jej utěšila, opět upřímně a od plic, že na rozdíl od Václava Havla nikdy tolik celý život nechlastal a nehulil.

Myslela  jsem to upřímně. Kmocháček si oddychl a řekl, že  fakt tolik nechlastal a nehulil, pak si ale uvědomil, že hovoříme o našem prvním polistopadovém prezidentovi a zapřemýšlel, jestli se to může hned po jeho smrti říkat a sdělil pietně, že Havel rovněž seděl ve vězení.

O Havlově sezení ve vězení jsem si myslela své, sám sdělil, že se mu celá tato hra velice líbila, že ji hrál s potěšením a že to byla jeho psychohygiena v rámci totalitního režimu, jež byla vyvážena později řadou nominací na Nobelovu cenu míru, přátelstvím se slavnými herci a tibetským dalajlámou a dalšími sociálními benefity, jež přišly ale nějak tak samy. On o ně rozhodně prý nikdy nežádal a ani je ve vězení nečekal.  To jsem kmocháčkovi nesdělila, protože asi upřímně truchlil, že mu zemřel jeho bývalý kamarád.

Kmocháček nad vším přemýšlel z hlediska filmového. Václav Havel se dle jeho názoru uštval, že natočil film podle své poslední  hry Odcházení. Ano, to byla pravda. Hra byla podprůměrného charakteru a sklidila v západním tisku záporné kritiky a když ji chtěli uvést na Huse na Provázku, raději toto nechali, jak byla slabá a vytvořili si specifickou montáž s názvem Cirkus Havel z řady Havlových úspěšnějších her a z Odcházení použili jen určitou pasáž. Natočit takto  podprůměrný text s českými herci starým silně nemocným člověkem, naším bývalým prezidentem  opravdu může vést k jeho  smrti, napadlo mne.

 Nahlas jsem ale řekla, že to Václav Havel chtěl, věděl, jak je na tom zdravotně a že se z toho asi odrovná a musel si být vědom rizik a smrt byla logickým důsledkem dlouhodobé plicní choroby a jeho hektického filmového úsilí. Kmocháček to rovněž věděl a přemítal, jestli jeho bývalý kamarád Václav  Havel neměl raději už jen  psát.

Už ale bylo pozdě, už byl mrtev a pochybuji, že by si Václav Havel dal říct, když by mu někdo sdělil, že kvůli natáčení Odcházení umře,  aby to nenatočil. Chtěl ten film mít a měl jej. Stejně by tady nebyl věčně a byl smířen se svou smrtí. Navštívil jej před tím jeho přítel Dalajláma, jenž mu poskytl hluboce lidskou útěchu. A tak odešel smířen se svou smrtí a možná v naději na reinkarnaci v novou duši. Kdoví, možná už někde roste, má pár let a v dospělosti se pokusí svrhnout náš kapitalistický režim, bude chvíli ve vězení, stane se prezidentem a pak budeme zase žít v socialistickém zřízení. Nevěřím ale jako ateista v převtělování a vím, že to není možné.  Ale Havlův přítel tibetský dalajláma tomu konceptu bytostně věří a kdoví, co Václavu Havlovi před smrtí nakukal.

Kmocháček rozmítal nad tím, jak moc byl před svou smrtí Václav Havel geopoliticky aktivní, jak se tu vyjádřil k problematice okupovaného Tibetu a tu vyjádřil k otázce porušování lidských práv. I zde mne napadlo, že to sice muselo být hodně vyčerpávající, protože jak je obecně známo, jakákoli forma myšlení nás stojí 20 procent lidské energie, již bychom jinak mohli vložit do jiných  procesů. Ale proč by se Havel, když celý život vrtal do tázek lidských práv najednou ke sklonku života přestal k těmto otázkám, jež plně pokrývají orgnaziace typu Amnesty International a Human Rights Watch, vyjadřovat.

To už by musel dělat úplně něco jiného a na to nebyl neprogramový.  Musel  by okopávat mrkev a to by jej ještě více vysílilo. Mohl třeba napsat další hru. Ale patrně už neměl další téma, proto se rozhodl natočit film. Každopádně už je to jak je a mě to štve, že nezemřel  fakt až o těch velikonocích protože to by bylo lepší, napadlo mě.  Všichni politici se kvůli němu museli sjet před vánoci a udělat si řadu svých selfies svými chytrými telefony, jak si dělají s oblibou na pohřbech lidskoprávních aktivistů a hihňají se přitom, jako se hihňal Barack Obama na pohřbu Nelsona Mandely. 

 Zase přijela  Madeleine Allbrigtová,  kterou zde nemáme vůbec rádi za její angažmá v Kosovu a za to jak skupuje v Kosovu řadu klíčových podniků, ale má jako diplomatka povolen vstup do ČR.   

Každopádně zatímco kmocháčka smrt jeho kamaráda rozstesknila, mě naštvala, ale jednalo se o mezigenerační spor. Zatímco kmocháček byl za tzv. totality usurpovaný  a nemohl svobodně publikovat, ale po konci totality mu vyšla celá řada jeho kvalitně napsaných šuplíkových děl, já jsem byla na pád socialistického režimu a demontáž řady našich kvalitně budovaných socialistických hodnot, jež padly, upřímně rozzuřena. 

Ale Václava Havla jsem jakožto člověka nevinila, vím, že se jako nešťastné hloupoučké kolečko přimotal do chaotické  změti událostí, jimž vlastně ani nerozuměl a naivně si myslel, že je postavou ze své vlastní absurdní hry.  Hlavně, že při tomto náročném  tektonickém zlomu, kdy on sehrál svou roličku,  nezemřeli lidé, což se mohlo také stát, pokud by to soudruzi v KSČM, kteří si celou situaci dopředu zorchestrovali,  jak nám sdělil Miloš Jakeš, přepískli. 

 Stejně to vše bylo dlouhodobě naplánovalo v prognostických ústavech a orchestrováno z Moskvy a USA, takže to stejně bylo jedno, náš blok se rozpadl. V podstatě se nic nestalo. Republika se nám neposunula, jen se rozpadly 2 státy,  jen jsme z Varšavské smlouvy a RVHP vstoupili do NATO a EU.

Jen už není Rusko náš přítel, ale nyní nám ideologové NATO už 2 roky uměle sugerují, že se dostává do pozice ne zrovna nepřítele ale už protivníka a to stále slýcháme čím dál častěji i  z našich médií.  A Ukrajina, jež s námi vždy sousedila a měli jsme zde už řadu Ukrajinců, zoufale prchajících před neutěšenou situací zinscenovanou nenasytnými ukrajinskými kořistnickými přiživnickými  oligarchy typu Tymošenko, typu Janukovič, typu Kučma, typu Porošenko,  je najednou naše největší kamarádka, protože si pozvala ke konzultacím Gruzínce Míšu Sakašviliho.  Ale Rusko je najednou už protivník. Tento protivnický statut nikdy nebyl vyhlášen, byl  jen tiše šuškán, když došlo ke konfliktu v Gruzii, ale tehdy se to podařilo ututlat. A nyní už tady máme protivníka, který má jiné geopolitické zájmy nežli USA a tudíž i my v EU. 

 Toto děl už při volebním boji s Barackem Obamou jeho republikánský protivník, stupidní mormon Mitt Romney, že Rusko je ve statutu protivníka, ale ne ještě nepřítele.

A nechápavý Barack Hussein Obama se ptal proč vlastně, čím si to Rusko zasloužilo, že v Rusku jako žádného velkého protivníka nevidí, spíše v něm vidí svého podřízeného vazala. 

A najednou nám nyní ideologové NATO  říkají po 4 letech po agilním republikánovi Mittu Romneym, jenž to vyhlásil v TV v USA, že je to Rusko náš protivník. A to  říkal před dvěma lety i  kmocháček, že Putin ztratil kredibilitu, když hovořil zmatečně o zelených mužících. 

Ano zelení mužíci vyvolali ztrátu kredibility  Ruska u kmocháčka.  Bývalý agent KGB a dále FSB V.V. Putin nezapřel sám sebe a své agentské vlastnosti, kdy jim v KGB stále do hlavy  soudruzi vtloukali do poslední chvíle mlžit, mlžit a zase mlžit, dokud to nemáte hoši v suchu a tak bývalý agent KGB a FSB nyní ruský prezident pár měsíců mlžil, aby pak zcela bezelstně vydal spolu s ruskými režiséry Krym cesta domů, aby si všichni Rusové mohli od srdce zaplakat u TV.   

Tak máme nového protivníka, který byl před 25 lety naším vzorem a nejlepším přítelem a máme 25 let novou kamarádku USA a nyní nově Ukrajinu. Co se dá dělat. Všichni, kdo si myslí, zmateni z minulých dob, že je Ruska kamarád a USA protivník anebo částečně partner, ale částečně i protivník odlišnými geopolitickými zájmy, nežli máme my a Rusko, jsou umělci v české TV při předávání hudebních cen  označeni za zrádce národa a mají být pozorováni. Pokud prý jak, káže politik Roman Joch, jediný ruský voják překročí hranice pobaltských států, mají být všichni redaktoři jakéhokoli serveru, jenž kdykoli napsal  o Kremlu cokoli pozitivního, internování.

Taková je nyní nálada. Cvičební akce NATO na půdě pobaltských zemí  připomíná bojová cvičení, jež jsme pravidelně prováděli v rámci paktu se SSSR a našimi partnery na daleko lepší strategické úrovni konvenčního boje, nežli se provádí nyní s přátelskými vojáky USA a NATO.

USA a celé NATO jsou totiž obecně, a to se dobře ví, nadfinancovány ohledně moderních technologií, ale zcela podhodnoceny ohledně morálky vojínů. Ta je nízká. Žádný vojín z USA po 15 let blamáže v Iráku a Afgánistánu už nenasadí krk za někoho z EU a to je jisté. Maximálně budou riskovat, jak káže Hillary Clinton v primárkách kvůli jejich strategickému spojenci Izraeli. A tak jsme nyní v ošidné situaci a závisí jen na tom, zda někomu v Kremlu anebo budoucímu magorovi v čele USA Donaldu Trumpovi, jenž křičí o 30 000 botách na zemi v Iráku z cizích rezerv, nerupnou  nervy.

Protože jakékoli konveční cvičení v EU by mohlo být  docela snadno smeteno z povrchu zemského jen mrknutím oka při zcela defektním stavu amerického jaderného arzenálu.  Pochybuji, že by nějaké ty jejich radary kdekoli byly stoprocentně funkční při míře podfinancování jejich jaderného arzenálu a totálních blamážích při ztrátách jaderných zbraní v USA, úplatcích, sexuálních a drogových skandálech velitelů armády USA, jež naposledy aktualizovala svou militaristickou doktrínu v roce 2013.   Protože už USA neprovádí aktivní jaderné testy a vše je patrně pouze v rovině počítačových simulací, jsou radary patrně pouze zástěrkami, jak si do EU propašovat více jaderných zbraní.

Stejně mají ještě ty své křižníky, jež mohou, ale i nemusí osadit jadernými bombami, a tak je to celkem jedno. Střílet se může prakticky odkudkoli na planetě a tyto křižníky jsou kdykoli díky dokonalému systému satelitní lokace velice snadno vysledovatelné.  Kdykoli se někam přiblíží, už se o nich ví. A magoří už z toho jak Severní Korea, tak Čína a tak i Rusko, magoří ale i samotní američtí vojenští stratégové, kteří upozorňují na  kolosální pomýlenost celého jaderného zbrojního programu USA na další dekády  dopředu.

 Na druhou stranu stranu máme právo na svá cvičení, když jsou na našem území a Rusové mají právo na svá cvičení na svém území, aspoň se fyzicky procvičí naši vojáci, stále sedící u kompů a vymýšlející  nové a nové, čím dál degenerovanější doktríny o asymetrické válce s tzv. proruskými servery, které hovoří na rozdíl od lidí z USA anglicky a ještě dokonce i píší na internetu česky, díky čemuž vznikají za drahé peníze tzv. projekty Evropské hodnoty a jejich Cremlin Watch. Zde se odkládají neúpěšní politici typu Štefana Fulleho, kteří pohořeli při nefunkčních a zcela nesmyslných asociačních smlouvách EU s Ukrajinou, Moldávií a Gruzií a dále se zde mladí nadějní dvacátníci až třicátníci učí psát česky a číst rusky a anglicky.    

Už jsem se asi rozepsala daleko od tématu kmocháčka. Nějaký Stefan Fullle ho vůbec nezajímá. Co se mi ale honí hlavou je, že kmocháček prožil ve zlatém věku sklonku evropské civilizace, který už se už nikdy nemusí opakovat. Přežil druhou světovou válku. Přežil fatální éru jaderného zbrojení, jež nemusela skončit dobře.

Díky dosud  funkčnímu sociálnímu státu má stále na důchod, kdy může důstojně žít ve svém malém brněnském domečku, zatímco budoucnost naších důchodů, se kterou stále čachrují lidé, kteří se nabalili kolem pomýlených divadelnických lidskoprávních představ v americkém střihu o životě ve střední Evropě  jeho kamaráda a autora kdysi zajímavých absurdních her Václava Havla, vůbec  není jistá. 

Jisté je ale neustálé zvyšování propastných rozdílů mezi vlivem úzkého okruhu elit, které vládnou světu, mají zdroje, mají své prezidenty, mají své jaderné kódy a mají kontrolu nad toky ropy a plynu i nad bankovním systémem a zbytku pomýlených lidí. Díky propracovanému systému špionáže každý na někoho něco ví, a tak se vzájemně mocenské klany drží pod krkem.

Všechny na celém světě neuvěřitelně štve, že se nepodařilo dosadit v Rusku k moci loutku, jíž by bylo obratně manipulováno zvnějšku s pokřikem ohledně demokracie, lidských práv, práv homosexuálů a další lidskoprávní agendy.   Že se zde moci v Rusku chopil býval agent KGB a nyní FSB, jenž dobře díky svým skvělým špionážním vzorům ví, kdo co na světě kdy zpronevěřil a v čem jsou zamotány ostatní mocenské elity, šéfové konkurenčních tajných služeb a jejich loutky, prezidenti. To všechny neuvěřitelně štve, že  elity v Rusku a nyní už v i Číně, jež po celá léta plnila roli ochotného pošuka, kde se dalo vyrábět levné zboží pro USA a ničila si své drahocenné životní prostředí,se rozhodly, že Čína jakožto  2. nejsilnější ekonomika světa bude diktovat světu svá vlastní pravidla a své vlastní vize světa, neskákat, jak vojenští stratégové v USA pískají. 

Rovněž všechny také štve, ale to je v podstatě vedlejší, že naši 2 poslední prezidenti Klaus a Zeman odmítli hrát nadiktovanou roli lidskoprávních loutek pod diktátem tzv. nevládních organizací s vlajkonošem Open Society v čele a říkají si drze, co si myslí. A už se píše, že  Miloš Zeman trpí Tourretovým syndormem. U V.V. Putina zase američtí vědci bez znalosti elementární ruštiny naznali, že trpí Aspergerovým syndromem.  Jakým syndromem ale trpěl George Walker Bush v USA nikdy nenapsali. Václav Klaus si drze na konferenci vedle íránského předsedy parlamentu a prezidenta Ruska, které jsou coby mocenská páka největšími protivníky USA, EU Izraele a Saúdské Arábie.

Zeman letí do Ruska uctít památku padlých vojáku u příležitosti 70. výročí osvobození  České republiky a nedá nic na lidskoprávní křik Petra Fialy a Miroslavy Němcové a dalších aktivistů a to také všechny štve, protože nejsou tak viditelní v TV v hlavním časovém formátu. Ale jen v rámci ČT24  a tak jen zuřivě v ČT ječí, ječí a ječí, jak je to nepřípusté a že cesta prezidenta do zahraničí stojí velké peníze a že ji potopí, aby byla ODS zase celkem viditelná.  Pak se v Rusku zjeví i Angela Merkelová a rovněž uctí památku ruských vojáků v porážce nacismu a poslanci ODS doječí.  

Při zcela korektní oficiální návštěvě čínského prezidenta, jenž  je zde 3 dny, se zvednou archaické struktury české politiky v podobě Miloše Kalouska a dávno zapomenutého politika Milana Uhdeho a začnou křičet o právech prostých Číňanů. To celé  je už dlouho známo lidskoprávním organizacím, jež to monitorují a není možné, aby se v tak velké zemi s více než miliardou obyvatel tato lidská práva neporušovala. Ale aby byli viditelnějšími, podepíší čeští bývalí politici, nyní dramatici, narychlo spíchnutou petici.  Na všem mě udivuje jen neuvěřitelná míra jejich mentální hbitosti. Osoby, jež se nikdy aktivně neangažovaly v prosazování lidských práv v Číně ožívají až při návštěvách čínského prezidenta v České republice.  

 A co na to celé kmocháček? Přednášky pověsil na hřebík, což je dosti odvážné, protože na JAMU si posty drželi profesoři zásadně až do své smrti a už jen píše.  Volil ODS, protože se kamarádil s Petrem Fialou, jenž stranu vyhrabal z velké finanční krize a je pro něj osobností, již osobně zná. 

Politika už jej nemusí zajímat, protože si všiml, že pro starší lidi je na infarkt, ať si mají infarkt jiní, například Milan Uhde.  Už má svou osmdesátku a to je skvělý věk.  Když se dožije dalších voleb, bude zase asi volit Petra Fialu, svého kamaráda, a udělá dobře, protože tato menší pravicová konzervativní mainstreamová strana je patrně posledním  ostrůvkem jistoty remcání proti Milošovi Zemanovi i proti pochybným ultranacionalistickým bojůvkám zneužívajícím důvěry občanů typu Úsvit, Blok proti islámu, Islám v České republice nechceme a dalších hnutí, jež jsou komická při míře ateismu  českého obyvatelstva.

Pokud bych si založila svou Vlastní stranu s provokativním názvem  Veškerá abrahámická náboženství tady v ČR nechceme, ale nechceme tady ani zenové a hiduistické a scientologické a New Age sekty, byla bych už asi obviněna z křesťananofobie a judofobie, a New Age fobie, kdežto islamofobie je zde smysluplná při komicky nízké míře muslimů v celé zemi. Více je zde přislušníků hnutí   Jóga v denním životě, již si zde založil manipulativní indický guru, jenž po celém světě zdrhá před nařčením žaček ze sexuálního zneužívání a prchá ze státu do státu se suitou svých právníků a jediní Češi a Moraváci mu neustále věří.  

 K nám nikdy žádný islám nedorazí, zvláště, když Miloš Zeman řekl všem uprchlíkům, že je sem nikdo nezval, ale pokud tady jsou, tak ať respektují zákony České republiky. Leader české muslimské sunnitské obce se  svěřuje se svým panickým strachem, že si o něm všichni lidé myslí, že je teroristou a asi si brzo sbalí kufry a odjede se svými třemi dětmi, které chodí do českých škol, zpátky do Iráku anebo do rodné vlasti své ženy do Bosny, kde bude pro něj bezpečněji, nežli v Konvičkou  zmagořeném Česku. 

Miloš Zeman v TV správně  odhalil nebezpečí Muslimského bratrstva. Jen národu nesdělil, že tato organizace byla dlouho podporována z USA a její hlava M. Morsí přednášela v Kalifornii, dokud nebyl tento, bohužel v podstatě hodný dobrácký obětní beránek, první demokraticky zvolený prezident Egypta v celé historii země po vojenském puči zastánců Mubarackova režimu odsouzen k smrti. Je mi Morsího líto, přála bych si, aby trest smrti na něm byl zrušen, protože v Egyptě si ve zmatku odsoudili v rámci procesu i malé batole.

Všichni, kdo mohou být odsouzeni k trestu smrti, jsou tam odsouzeni k trestu smrti, včetně novinářů  z al Jazeery, kteří nikdy nikoho nezabili, jen natáčeli své reportáže,  a kteří jsou na útěku. Islám zde  v ČR nikdy nebude, jen jakožto malá neškodná diskreditovaná skupina kolem legračních figurek, které ale v mešitách hlásají celkem neškodnou ideologii, jež se zas skoro vůbec neliší od ideologie Svědků Jehovových, dalšího výborného vývozního artiklu z USA.

Více si netrroufnou wahhábisté v ČR kecnout, protože v Česku je kdokoli nabonzuje, když začnou kázat něco, co je v rozporu s naším právem a je toho celkem málo. Jsou sice sponzorováni ze Saúdské Arábie, jsou patrně  propojeni s ideologií Muslimského bratrstva, ale v Saúdské Arábii dochází finanční toky, a tak už se proudí jen malé množství peněz, a proto také jejich rétorika je tak krotká.

Protože za tak málo peněz, jen pár set tísíc korun oni nebudou riskovat své krky, jen budou neškodně kázat svou wahábistickou vizi, zkorigovanou přes síto toho, co v USA povolí. USA tradičně drží wahhábisty hodně pod krkem. A tak nemá smysl hlasovat ani pro Konvičku ani pro Samkovou, ale pro někoho normálního.  Třeba pro  Fialu, třeba pro ČSSD, třeba i KDU-ČSL, třeba i pro ANO, jež se snaží dostát jménu středopravé strany, ale rozhodně nemá smysl hlasovat pro zmagořené pravicové extremisty, parazitující na flagrantní neznalosti Českého národa o svých dějinách a o dějinách o dějinách Evropy a působení koloniálních velmocí po celém světě. S v tomto se s kmocháčkem shodneme. Ačkoli asi budeme volit jeden více konzervativní a více národoveckou, více euroskeptickou a  druhý více levicově orientovanou  politickou stranu.  

Kmocháček si toho hodně zažil, ale nikdy by nehlasoval pro zmagořené české šosáky a šosačky, kázající o  neodvratné zániku 1,6 milardy muslimských obyvatel.   Asi by nehlasoval ani pro anarchickou levici. Ta tady ale není, je jí tak žalostně málo, a je umírněná. Pokud je zde nějaký levicový extremista, s velkou pravděpodobností pochází z Ruska, kde prchá coby samozvaný pseudodisident před  režimem a možná před finančním postihem.

Buňky typu Vojna, hlásící se k anarchismu a trockismu,  jež obdržely cenu Václava Havla za kreativní disent, totiž v Rusku podpalovaly  automobily  a provokovaly policisty, čímž to se definitivně kvalifikovaly k útěku před stíháním ruského státu. Nevím, co je kreativního na kresbě falického symbolu na petrohradský most, ale peníze pod značkou Václava Havla musí být nějak redistribuovány. 

Ale žádné anarchické levičáctví jako velká skupina zde není, dokonce i KSČM je hodně civilizovaná strana, už to není extrémní levice, už je to spíše v rámci evropského spektra takový mainstream. Více levicové jsou už paradoxně  Syriza a Podemos, ty si ale roztloukly nos a nyní neví, která bije a proto zakládá ekonom   Janis Varoufakis své hnutí  DIEM21.

Pokud je v celém tomto spektru stran v našem prostoru nějaký přesvědčený levičák, je to místopředseda Slovenské komunistické strany,  Syřan ing. Jalal Sulejman.

A to už také není žádný velký vlivný slovenský levičák, jenž tak lehce glosuje události, protože KSS je mimo hlavní proud na Slovensku, zatímco v postavě Federicy Mogherini má komunismus v EU hrdou představitelku. Sulejman káže, a káží to i čeští lidé jeho věku, že ve střední Evropě si kapitalistické trhy pád jen o krátko odrátily svůj neodvratný pád tím, že jednak anektovaly naše trhy. Nyní jim to ale definitivně po roce 2008 ruplo. V USA sice udělali systémová opatření v rozsahu 10 000 stran Dodds Frankova Aktu, ale 10 000 stran se obejde  snadněji nežli cca 30 stran Glass-Steagalova zákona v roce 1933, jínž se Rooseveltovi čistě podařilo porazit investiční a bankovní  krizi. 

Toto vše už ale opravdu nemusí kmocháčka zajímat. Může to zajímat mě, ale já s tím nic nenadělám. Mogherini není hloupá a její dlouho připravovaný  EUROMED, jenž je o redistrubuci lidí, zdrojů, toků peněz, má slibně nastartovánu budoucnost. Uvidíme, co z něj vypadne. Zatím je na okraji zájmu, ale brzy už brzy  bude v centru celosvětového dění. Stačí, když si Mogerini desetkrát sundá a znovu nasadí muslimský šátek v Íránu a hned si jí někdo všimne a bude bádat proč si šátek

nenasadí v Saúdské Arábii a jestli není Saúdská Arábie náhodou před Íránem napřed, když povolí Mogherini nenosit tam šátek,  ačkoli tam ženy jako v poslední zemi ve světě  nesmějí řídit auto? Toť otázka, již kmocháček už nemusí řešit a nad níž musíme usilovně dumat my 2 jeho kmotřenky. Já bývalá kmotřenka, protože už ateistka,  a Katka, jeho stávající kmotřenka, stále křesťanka.