Po přečtení řady článků nezlomné, hrdinné blogerky Moniky Pilloni, která nás jako jediná informuje neúnavně a pravdivě o dění v Itálii, jsem naznala, že život v této zemi připomíná scény z filmů o dr. Hannibalovi Lecterovi
Neurvalí migranti z Afriky řežou v Itálii ostošest dívky na kusy a je jen otázkou času, kdy je začnou po jejich způsobu rituálně opékat nad ohýnkem a posléze požírat. Perverzní bangladéšské úči mlátí tamní mrňousy ve školách mnohem hruběji, nežli český učitel Igor Hnízdo.
Návštěva této země, kde řádí díky migrantům snad všechny druhy cizorodých parazitárních chorob, a navíc AIDS, kde neurvalí levicoví anarchisté znesvěcují pietní místa, kde bují jako houby po dešti levičácké parazitující neziskovky, které se přiživují na obchodu s migranty, musí každého naplnit lítostnými slzami. Všude na březích tamních pláží se povalují kosti migrantů ohlodané od žraloků. Bezpečnost ostrovů se díky nadrženým negramotným borcům z Afriky snižuje, zvyšují se naopak útoky na ženy, sexuální napadení a krádeže.
Kde je ta blahá a bezstarostná Itálie, kterou si pamatuji ze situačních komedií anebo z Felliniho Sladkého života, kterou jsem sama znala ze svých nudných dovolených v Lignanu, ve snových Benátkách, v majestátném Římu, anebo v kulturní pokladnici Florencii?
Zmizela v propadlišti dějin. Nejprve jsem si utřela usmrkaný nos kapesníkem, a pak jsem se rozhodla, že jako správná dobrodružka vyrazím za nefalšovaným nebezpečím. Miluji procházky v noci lese bez baterky. S úchyly v Praze, kteří se předem mnou obnažují po půlnočních hodinách, zapřádám složité filozofické rozhovory, po kterých se cudně oblečou a začnou číst Aristotelovu Etiku Nikomachovu. To je ale pro mě slabé kafe, a ta jsem se rozhodla zavítat do Itálie, abych na vlastní oči uviděla scény plné perverze jako z Pasoliniho filmu Saló, aneb 120 dnů Sodomy.
Celá natěšená jsem odjela na malý italský ostrůvek, jeden z těch, kde bují sexuální násilí přistěhovalců. Oblepila jsem se umělým tetováním a tvářila se jako drogově závislá. A čekala jsem, kdy se ke mně přiblíží migrant s ostrým řeznickým nožem, jímž si mě bude chtít rozkrájet. Vše se vyvijelo více nežli slibně.
V bufetu jsem narazila na smavého bezzubého chlápka, který se mě s úsměvem otázal, jestli chci rozčtvrtit p..u?
"Už je to tady, chlapík se rozhodl rozřezat můj pohlavní orgán..." pomyslím si. Roztřesena vlnou nadšení a děsu sdělím, že o nic jiného nestojím a čekám, co se bude dít dál.
Nabrousí si zlověstně nůž, posléze naporcuje pizzu, kterou mi s úsměvem prodá a pochválí mi mé odvážné tetování. Tak to úplně nevyšlo. Nedám se ale odradit.
Zamířím v elasťákách a eroticky rudém tričku, zmalována jako dívka volných mravů do hor, a čekám, kdy se na mě vrhne horda nadržených migrantů, abych mohla využít svých znalostí z hodin karate.
Ptám se skupinky tamních turistek na místo, kde se odehrálo nejvíce rituálních vražd mladých italských panen. Zavedou mne k prastaré ruině s výhledem na moře, a sdělí libozvučnou ostrovanskou italštinou, že zde kdysi v dávné minulosti zařvalo při obléhání pár mužů a žen."
"Ale co nyní? Kolik vražd se zde odehrálo dnes?' otážu se lámanou italštinou.
"Ani jedna" zatváří se zmateně tamní turistky.
"Ani jedna?" odvětím zklamaně.
"To není možné, Monika Pilloni píše něco zcela jiného."
"Moniku Pilloni nemůžete brát úplně vážně, ta už toho na svém českém blogu napsala. Číst její blogy je jako dívat se na Itálii skrze objektiv rybího oka. Takto naše sladká a nepokořená Itálie nevypadá!"
"Asi jsou zmasírováni tamním hyperkorektním opatrnickým levičáckým tiskem, a nevidí, co se děje kolem nich" chlácholím se v duchu a stále doufám, že zažiji něco z víru dobrodružných scén líčených v článcích české blogerky, žijící v Itálii.
"Situace na našem ostrově je více než poklidná." pokračují tamní milovnice hor. "Vraždilo se zde ponejvíce za dob neolitu. Ale nyní je zde naprostý klid. Můžete se procházet po ostrově zcela bezpečně a žádný úchyl se na vás nepřilepí."
Kráčím zklamaně pohořím Monte Strega , až propukne prudký déšť. Ochotní Italové mi nabídnou ručník, dokonce i tričko a svezou mne do města, kde chytnu autobus.
Starší paní s ojetým Fiatem mi sdělí, že kdysi byla v Brně, že si to užila, že tam jsou lidí stejně vřelí, jako na jejich malém ostrůvku.
Po třetí jedu tu samou trasu místní hromadnou dopravou se smavým černošským migrantem. Skoro si mne nevšímá, baví se s kamarády a vystoupí na své obvyklé zastávce, kde celý den lenošně prodává osušky, sluneční brýle a další tretky, a poté se unaven vrací domů.
Pohoda na ostrově, jehož selanku nesnesl činorodý Napoleon, který odtud nakonec uprchl, mne uvádí v melancholicky plačtivou náladu. O toto jsem nestála. Jediným rušivým momentem celého mého pobytu, který v ničem nepřipomínal děsivé scény z blogů Moniky Pilloni, byla stávka řidičů autobusové dopravy, bojujících za vyšší platy. Díky ní jsem přišla o půl dne brouzdání po panenské přírodě a výhledy na Sardinii a Korsiku, kde jsou dle blogerky neustále znásilňovány nevinné italské děvy. Ani tam se ale, jak jsem uviděla svým dalekohledem, nic zásadního nedělo.
Udělala jsem ještě pár túr a zklamaně se vrátila domů z příjemně strávené, leč nudné dovolené, jež nesplnila má divoká očekávání. Nic, o čem píše blogerka s vysokou karmou, jsem na vlastní oči neviděla. Ani ty broučky či jiné cizopasníky jsem od namydleného černého prodavače nechytila. Jen jsem si trochu spálila záda. Toť vše. Do Itálie už mě, voyerku tělem i duší, žádný bloger na jalové přísliby možnosti uvidět něco tak děsivého, že se mi z toho roztluče srdce, nedostane ani párem volů.
