Jak jsem se málem stala teroristkou a posléze obětí teroristického atentátu

Díky české policii jsem se teroristkou a ani obětí atentátu nestala. Měla jsem ale na kahánku. Poprvé na letišti, podruhé při návštěvě divadla. Naštěstí specializované složky Integrovaného záchranného systému fungují skvěle.

Poprvé jsem se dostala do prekérní situace před několika lety na letišti v Ruzyni. Odlétala jsem s otcem do teplých krajů a pečlivě jsme si zabalili věci do několika zavazadel. Ty, které jsem nutně potřebovala během letu, včetně foťáku, jsem si dala do malého batůžku. Letenky, doklady a peníze jsem svěřila bdělejšímu otci.

Z nudy jsme pobíhali sem a tam, protože jsme přijeli s velkým časovým předstihem. Posléze jsme si vyzvedli letenky a šla jsem si koupit něco na zub a na čtení. Někde na lavičce jsem si nechala svůj batůžek. Jaké bylo mé zděšení, když tam batůžek nebyl. Zpanikařila jsem a začala jsem přemýšlet, kde jsem jej vlastně nechala. Hala letiště byla v ranních hodinách zcela prázdná a vše pod kamerami. Kdo by kradl malý batůžek? 

Byla jsem celá vedle, v batůžku jsme měla svého plyšáka, bez něhož neusnu. Zašla jsem na Informace a tam mi svitla jiskřička naděje. Z Informací zavolali znuděně na oddělení Kontroly podezřelých zavazadel. Popsala jsem svůj batůžek a byla jsem nasměrována do malé místnůstky, kde specializované jednotky prohlíží veškerá odložená zavazadla.

Po zdárném zodpovězení otázek na obsah svého batůžku mi byl vydán s tím, že byl prohledán specialisty na výbušniny v utajeném režimu a snad jej očichal i pes. Zjistila jsem, že se nic neztratilo, vše bylo pečlivě urovnáno ale ve zcela opačném pořádku, nežli jsem to tam naskládala a navíc  oblepeno křiklavou visačkou s nápisem Zkontrolováno.  

Zaradovala jsem se. Mohla jsem si v klidu díky práci našich protiteroristických složek vychutnat dovolenou a skvělý přímořský vzduch. A zaradovat se nad skvělou prací lidí, jež nasazují své životy, aby jim neuniklo ani jedno podezřelé zavazadlo. Kromě toho, že jsem zaměstnala komando letištní protiteroristické stráže, jsem dostala ještě štempl prověřeného neteroristy. A to se hned tak někomu nepodaří.  

Potenciální obětí teroristického útoku jsem se stala o pár let později, když jsme se rozhodly s kamarádkou Petrou a její dcerou Alžbětou, studentkou dramaturgie na Divadelní fakultě JAMU shlédnout Dvořákovu operu Rusalka v Janáčkově divadle v extravagantním provedení enfant terrible české divadelní a filmové scény Vladimíra  Morávka.

Kamarádka s dcerou už na mě čekaly odpoledne  před divadlem, kde jsme měly sraz o něco dříve a hned mi telefonicky sdělila, že se divadlo pomalu evakuuje, protože byl nahlášen atentát. Obě  na mě čekaly před budovou divadla. Sdělila jsem jim, že by měly odejít do bezpečné vzdálenosti, protože když to vybuchne, může se porušit statika budovy a mohou být obě zabity odletující sutí. Nezatajila jsem v sobě instinkt bezpečnostního a požárního technika, jenž si prodělal základy havarijního plánování. 

Nevěřily mně a chovaly se jako všichni kolem. Vše v klidu sledovala policie, jež instruovala s pomocí moderní techniky diváky, jak si mají počínat. Do poslední chvíle se nevědělo, zda se bude anebo nebude hrát, ale dle mého hrubého odhadu bylo vše zabité, protože důkladná prohlídka budovy zabere několik hodin. Já jsem ale byla tou poslední, koho by se někdo ptal a když jsem se zeptala některého policisty, jen zavrtěl hlavou a řekl, že vše se řeší na vyšší úrovni.  

To už se okolí Janáčkova divadla začalo hemžit komparzisty a členy sboru, nebohými vílami v modrých parukách a vodníky. Řada z nich neklidně kouřila cigára a třásla se zimou. Čekala jsem, kdy z vodovodního potrubí vypluje vodník a začne pateticky zpívat: "Ubohá Rusalko bledá, v nádheru světa zakletá! Běda! Celý svět nedá ti, nedá, vodní čím říše rozkvétá! "

Bylo by to příhodné, vodník si ale asi zašel na kávu.  Nakonec jsme se domluvily, že si uděláme náhradní program. Měly jsme ještě dost času, abychom si koupili lístky do HaDivadla, kde dávali Soumrak samců, hru z pera Slávy Dabnerové o krizi mužských hodnot a pádu patriarchátu, jež volně navazovala na feministické představení o mateřství Tajná zpráva z planety matek. 

Křesťanka Petra a její dcera  vůbec nebyly nadšené. Rovněž publikum se dost nudilo, představení bylo spíchnuté horkou jehlou. Několik nekoherentně provázaných historek o mužích, kteří se příliš nudí, příliš se bojí svých žen a trpí krizí identity, nás unavovalo tezovitými poučkami a špatně spíchnutým humorem. Petra, matka pěti dětí, sociální pracovnice s vysokoškolským diplomem, jen spráskla ruce a vykřikla po představení: "Já těm dnešním mužům nerozumím."

  V něčem ale představení vystihovalo krizi dnešních autorit a maskulinních hodnot, na něž si v Evropské unii pořád stěžujeme. Pokud by představení na programu nyní, patrně by do něj zařadili postavu teroristy z Islámského státu, který takovýmito českými  nesamci pohrdá a přišel je z evropského prostoru vyklidit silou, útoky anebo prostě tím, že bude přímočařejší, ideologicky vyhraněnější a plodnější.  Nicméně na maličké HaDivadlo žádný terorista nezaútočil a vše jsem v klidu přežila.

Druhý den jsem  jako známý vrtálek napsala email na Oddělení havarijního plánování brněnské police s dotazem na včerejší jakoby atentát i na to, jak pomalu byli diváci z Janáčkova divadla evakuováni. Dostalo se mi brzké odpovědi od vyššího policejního úředníka, jenž mi sdělil, že dle způsobu, jakým byl atentát ohlášen, bylo nad slunce jasné, že se jedná o falešný poplach.

V podtextu jsem četla, že takových vtipálku bude asi více. Prioritou nebylo zneškodnit neexistující zavazadlo s výbušninou, ale nevzbudit paniku mezi starci, malými dětmi a těhotnými matkami. I nyní, stejně jako v prvním případě,  naši policisté situaci odhadli dobře. Nebylo ušlapaných, evakuace proběhla v klidu. Lidu byly navráceny vstupenky, popřípadě si je mohli přerezervovat. Líto mi bylo jen těch natěšených kulturymilovných Rakušanů v autobusech z Vídně.  Usadili se v klidu do svých křesel, aby je pak za pár minut zdvořile požádali, ať se zvednou  a odkráčí do chladného odpoledne. Přijeli domů zklamáni, protože z Morávkovy Rusalky neuviděli kromě chaosu na ulicích lautr nic.

Jsou ale i další hodnoty. Bezpečí, směrnice havarijního plánování a zachráněné životy. Lépe stokrát vyhlásit planý poplach, nežli jednou situaci podcenit a vyletět do vzduchu za libozvučného operního zpěvu sboru opery Janáčkova divadla.