AfD, jež byla tahounem nedávných voleb do parlamentů ve 3 státech Německa, je brána v Česku za populistickou anti-imigrantskou stranu. Ve skutečnosti ji založili renomovaní němečtí ekonomové, frustrovaní stavem Eurozóny
Za populistickou stranu považujeme většinou extrémně pravicovou anebo levicovou stranu, jež na základě laciných proklamací manipuluje s vratkými náladami davu, jeho strachem a animozitou. Populismus si díky mediální masáži spojujeme buď s extremistickými nácky pochodujícími s loučemi na náměstích anebo s radikálními levicovými anarchisty, střílejícími z praku.
Představíme si lidi bez IQ hovořící pro voliče bez IQ. V Německu se ale vyklubalo něco zcela jiného. Profesorská strana intelektuální elity, již volili intelektuálové, byla označena za populistickou stranu. AfD byla v dobách svého zrodu ve skutečnosti konzervativní stranou pravého středu, jíž je sympatická myšlenka švýcarského typu přímé demokracie.
Stranu, jež dala vznik Alternativě pro Německo, založili v roce 2012 Alexander Gauland, vyšší státní úředník v Hesensku, hamburský profesor makroekonomiky Bernd Lucke a ekonom Konrad Adam, bývalý editor Frankfurter Allgemeine Zeitung, jenž přispíval pro Die Welt, jakožto Volební alternativu 2013 v reakci na krizi projektu eura. Manifest strany schválilo 68 ekonomů, novinářů a podnikatelů, polovina z nich byla profesory a osobnostmi s vědeckými tituly, dalo by se říci takovými malými vizionáři, kteří předvídali, co se stane s ekonomikou EU za pár let. Strana trvala na rozpočtové vyrovnanosti a byla pro nižší daně.
Člen AfD profesor Joachim Starbatty se marně snažil u německého Ústavního soudu v roce 2013 zrušit platnost rozsáhlému bailoutu - finanční podpory vrávorajícím zemím Eurozóny. Varoval před tím, že vize jednotné Evropy je v ohrožení a může snadno vybuchnout.
Mesianistickou snahu EU a jejích institucí, jež vlily do předlužených zemí Eurozóny nemalé finance, aby pak o pár let stejně skončilo Řecko v potupném úpadku zbavené svépravnosti, považoval za protiústavní. Starbatty v Evropském parlamentu patří k Alianci evropských konzervativců a reformistů, již vede náš Jan Zahradil. Se zastupiteli AfD jednal v rámci této platformy i britský premiér David Cameron. Strana měla tedy na svém počátku blíže k anglickým konzervativcům, nežli k UKIP, od níž se AfD distancovala.
Evropa se dle Starbattyho sama svévolně roztrhává na kusy. Politický projekt Eurozóny, jenž měl Evropu sjednotit jako kontinent, ji rozdělil. Alespoň jeden ekonomický mozek, jenž prokázal záblesk inteligence.
A takové názory byly v Alternativě pro Německo běžné. Jednalo se o slovní hříčku s pojmem "alternativlos", jenž razila s rázností buldozeru Angela Merkelová, pro niž žádná varianta k jejímu řešení neexistovala. AfD chtěla dokázat, že tomu tak není a řada z jejích zakládajících členů by ráda viděla návrat marky. Nikdo z nich si ale nepřál, aby se rozpadla Evropská unie, jak se této straně podsouvá.
AfD je méně euroskeptická nežli UKIP anebo někteří britští konzervativci. Ekonomice se ale v letech vzniku této strany dařilo dobře, a tak strana, říkající přesný opak toho, co sděluje premiérka Angela Merkelová jako mantru, získala relativně malou voličskou základnu. Stala se ale alternativním hlasem.
Strana se snažila zpočátku distancovat od pravicového populismu a rétoriky radikálně pravicové Nacionálně demokratické strany, jež je silně antiislamistická, ale neklade takový důraz na ekonomiku vzhledem k euru. Stejně už jsou ale členové strany AfD společně zaškatulkováni jako jejich tiší spojenci. Výzkum oblíbenosti webových stránek mezi voliči AfD ukázal, že preferují pravicový konzervativní populismus, jenž se staví proti politice konsensu a korektnosti, jež dle jejich názoru podrývá svobodu slova.
Rozdíl je také ve voličských základnách. Zatímco na špici stáli zpočátku skalní intelektuálové, v podhoubí byly buňky s mnohem průměrnějšími, šosáčtěními ambicemi.
Dokud měl stranu pod taktovkou Lucke, vyhýbala se spolupráci s Německou stranou svobody, jež straně nabídla svou jednomyslnou podporu ve volbách, aby se mohla soustředit na volby regionální. Lucke je ochladil jedním distancovaným dopisem a ocenil tu část strany, jež si zachovává demokratické zásady. Byl ostře proti antiislamismu strany. Podobně se Lucke staví i k hnutí PEGIDA, jež dle AfD vyjadřuje frustraci německého obyvatelstva z dlouho neřešené situace. Představitel strany Hans-Olaf Henkel poukázal na xenofobní a rasistické prvky ve hnutí PEGIDA. AfD nedoporučila svým příznivcům a straníkům, aby se účastnili na jejich shromážděních.
Problémy nastaly i tehdy, když odnož strany Mladá alternativa pro Německo, otevřená mladým občanům Německa, pozvalo lídra UKIP, europoslance Nigela Farage, což se vedení rovněž nelíbilo. Mladí jsou očividně horkokrevnější nežli ostřílení mazáci z řad ekonomů. Vyslovili se proti kvótám ve vládních a úřednických pozicích ve prospěch žen, jež prosazují mladí sociální demokraté a proti feminismu. Tisk byl pobouřen jejich reklamní kampaní s ženami v plavkách s heslem "Rovnost namísto uniformity".
Mnohé se od doby jejího vzniku změnilo, strana rozvinula svůj skeptický postoj k migraci. Ve straně navíc došlo v roce 2015 k rozkolu. Část strany v čele s jejím zakladatelem Berndtem Luckem, jež je pro setrvání Německa v EU, ale je proti euru, se odštěpila od skupiny kolem významné představitelky strany, německé chemičky a podnikatelky Frauke Petry, jež těží z tématu migrace a je proti LGTB. Lucke založil Alianci pro pokrok a obnovu a odsoudil extremistickou politiku Frauke Petry.
Manželka pastora Petry se neštítí silnějších výrazů, jež bychom čekaly spíše od Marine Le Pen. V lednu řekla, že německá policie musí využít zbraní, pokud by to bylo nutné, aby zabránila ilegálnímu přechodu hranic. Policisté nechtějí střílet uprchlíky a ani ona by si to nepřála, nicméně policie musí zabránit, aby uprchlíci vstoupili na posvátnou německou půdu. Jako bychom se vraceli do starých komunistických časů.
Anketa
Na Petry navíc tlačí ještě extremističtější křídlo Björna Höckeho, který se proslavil rasistickými a nacionalistickými výroky a nevyhýbá se kontaktům s Nacionálně-demokratickou stranou, již umírněný Lucke striktně odmítl.
Strana se tedy evidentně posunula od řešení problémů ekonomického rázu, alternativy politiky alternativlos k xenofobnímu pravicovému populismu. Straně nahrálo i oslabení v SPD, kteří ve volbách neuspěli, a úbytek voličů levice.
Petry očividně nevadí nálepka populismu, tak jak vadila Luckemu. Musí ale čelit náporu Zelených a radikálních levicových extremistů. Fackovací spory pravičáků s levičáky u nás takřka neznáme. V Německu mají ale dlouhodobou tradici a jsou místním folklórem. Antifašisté, anarchisté a Zelení obvinili stranu z xenofobie a nacionalismu a představitelé AfD museli dle svých slov čelit verbálním útokům a násilí rozvášněných levičáků v Berlíně, Lubeku, Norimberku a na půdě univerzity v Göttingenu, kde byl podpálen automobil, jenž byl údajně naplněn propagačními materiály AfD. Lucke označil tuto událost jako políček demokracii.
Takže jsou to paradoxně levičáci, kteří fyzicky atakují vysokoškolsky vzdělané "populistické" pravičáky. Došlo to tak daleko, že některé restaurace a hospody se bály incidentů a zakázali členům strany vstup do svých prostor. A pak že je politický život v Německu poklidný a fádní. Díky AfD a anarchistům je zde nakonec živo, zatímco monotónní projevy kancléřky všechny spíše ukolébávají ke spánku.
AfD nemají v lásce ani umělci. V listopadu 2015 v berlínském divadle naštvala AfD parodie od Falka Richtera STRACH, jež zobrazila členy strany jako zombíky a masové vrahy. Ve hře otec víceprezidentky AfD Beatrix von Storchové sympatizuje s Hitlerem. Tento typ humoru je vlastní Němcům ale i Rakušanům.
Strana zareagovala přehnaně. Místo toho, aby byli její představitelé rádi, že jsou podáni v módním hávu twillightových ság, si mluvčí strany Christian Lüth představení natočil a zažádal, aby byl vydán zákaz divadlu využívat obrazy členů jejich strany, které urážejí jejich důstojnost. Stejně jako odpůrci eura, kteří žalovali podporu bailoutu krachujícím zemím Eurozóny, ani tehdy u soudu AfD neuspěla. Soud stížnost zamítl s odvoláním na svobodu slova a s odůvodněním, že diváci si jsou vědomi, že se nejedná o realitu, ale jen o scénickou nadsázku.
AfD kritizuje i hlava asociace 246 kulturních organizací Německa Duetscher Kulturrat Olaf Zimmermann. Vadí mu, že tato strana chce prosazovat, jak píše ve svém manifestu, v Německu německou kulturu, jež podporuje německou identitu na úkor laciné zábavy. Bojí se, že se politici z AfD protlačí do pozic, z nichž budou moci ovlivňovat dotace a potažmo i program kulturních institucí. Umělci mají dopředu obavy ze skryté cenzury a návratu do časů socialistického realismu, na nějž jsme byli zvyklí z NDR. Že zde tehdy frčel experimentátor Bertolt Brecht se svým epickým divadlem, se už Zimmermann nezmíní.
Zimmermann má hrůzu z toho, že se Německo dostane do pozice Maďarska a Polska, jež ale bylo doposud považováno za baštu experimentálního umění a předvoj třetí divadelní reformy. AfD prý bude chtít ovlivňovat nejen politiku, ale i umění. Umělci se ale nedají a budou masově protestovat za umělecké svobody a oddělení politiky a umění.
Politici AfD by dle Zimmermanna prvně měli oběhat veškeré koncertní haly, výstavy a představení a poté teprve vytvářet své bigotní manifesty. Faktem je, že alternativní kulturou žije ve většině případů jen zlomek intelektuálních elit a zbytek si vystačí se středostavovsky chlácholivým šosáckým uměním.
Je s podivem, jaké emoce vyvolává u německých intelektuálů a umělců AfD, jež se po vyštvání předních ekonomů, polemizujících s politikou Eurozóny a Trojky, kteří mohli straně dodat na významu, utápí v monotónním tématu anti-imigrační politiky. Můžeme jen litovat, že došlo k rozkolu strany. Byl ale nevyhnutelný. Řada ze zakládajících členů si už nadále nechtěla špinit ruce s extremismem, jenž jim není vlastní a koketovat s podbízivým populismem, jenž se může v rukou nezkušených politiků stát nebezpečnou třaskavinou.
