Dáma s psíčkem

Ministryně obrany, jež si vyfotila věnec položený  neznámému vojínovi na Vítkově spolu se svým psem, hnula žlučí velké části českého národa. Ale proč vlastně?

Do nedávna jsem o vážných prohřešcích ministryně obrany v demisi Karly Šlechtové vůbec nic netušila. A nyní se na ni po fotce s psíkem, kterou si umístila na sociální sítě,  začínají provalovat další a další skandály, které v ospalé české žurnalistice díky opozičním politikům, krátce před okurkovou sezonou, nabobtnaly do obřích rozměrů. Sociální sítě neumí používat střídmě skoro nikdo z nás, každý z nás si tam občas  sdílí hodně nevkusnou fotku. Ale nejsme ženami, hlásícími se k LGTB komunitě, jimž navíc byla svěřena role ministryně obrany, a tak to hne žlučí maximálně lidem s opačným vkusem.

Mne osobně fotka Karly Šlechtové s jejím milovaným pudlíkem u věnce neznámého vojáka nepobouřila. Zanechala ve mně neutrální pocity. Faktem je, že mám lehce oslabený smysl pro význam státních, náboženských, národoveckých  symbolů, kterých si celý národ, jak jsem zjistila po reakcích mnohých, patrně fanaticky cení.  Vím, že bez hrobu  jednoho abstraktního vojína, legionáře, který padl v naději na vybudování české státnosti, by se státní rituály neobešly.

Představuji si Karlu Šlechtovou, jak s hrdostí a láskou k vlasti klade věnec a následně si všimne, že jí z vodítka utekl milovaný psíček. Namísto toto, aby se zhrozila, že toto nečisté, černé, pudové, nemyslící  zvíře, může svými exkrementy znečistit celý hrob, jak jí vyčítali mnozí, si jej vyfotografuje a sdělí, že jej miluje stejně tak,  jako je hrdá na svou vlast.

Ostatně kdo vlastně je tím neznámým abstraktním  legionářem? Někdo, kdo byl  za první světové války zajat armádou Dohody a rozhodl se bojovat po jejím boku, a tak porušil přísahu danou rakousko-uherskému císaři. Anebo se v zahraničí sám připojil po bok armád Dohody a válčil v naději na vytvoření nového státu. Boje za první světové války byly kruté, český legionář občas hladověl, zabíjel lidi  na pokyn svých nadřízených a myslel při tom na svou milovanou žižkovskou Františku, kterou doma zanechal a coby přeběhlík jí  ani nemohl napsat  láskyplný dopis.

Chvíli zapřemýšlel, zda mu to stálo za to, ale morálka celého sboru jej utvrdila, že musí vytrvat, protože proti všem rudým nebezpečným bestiím, šířícím ve světě  nebezpečné egalitářské ideje, se musí bojovat na obranu našich tradičních evropských konzervativních hodnot.  

Nakonec krátce před svou smrtí, kdy mu byla ustřeleny obě nohy, zíral v ruské stodole bezvládně rozvalen na seně vyděšeně do stropu, až pomalu vykrvácel a  upadl do animálního stavu totální apatie. Na to si ale Karla Šlechtová nevzpomněla. Myslela stejně jako celý národ na abstraktní koncept neznámého heroického vojína, jenž obětoval bezelstně život za naši krásnou českou vlast. Legionáři jsou dodnes chování v úctě a jejich oběť a památníky pro nevěřící občany symbolizují rovinu posvátných státních symbolů možná i pro to, že se je komunistický režim snažil vymazat z paměti národa. 

Liberálně myslícímu levičákovi,  by celá situace se psem asi připadla zvláštní,  ale mávl by nad fotkou rukou a dále by to nerozmazával. Na přítomnosti pudla na hrobě zesnulých legionářů  není nic špatného z hlediska běžné morální újmy komukoli živému ale vlastně ani mrtvému. 

Pokud by se podobný  roztomilý pudlíček v Rusku přimotal krátce před smrtí  k legionáři a ze zvědavosti by mu začal lízat rány, snad by jej na chvíli rozveselil, a on by se s ním teskně pomazlil, nežli by vypustil duši. Pokud by mu pudlíček zachránil život svým vytrvalým štěkáním a on by byl převezen do lazaretu, byl by mu do smrti vděčný a odtáhl by si jej po válce do Československa.  

Takto ale nikdo z kritiků konání Karly Šlechtové, konzervativních politiků a řady občanů, nesmýšlí. Cítí se pobouřeni a vyčítají jí rázem veškeré její prohřešky, včetně jejího tetování a toho, že seděla na za peníze daňových poplatníků ve VIP salónku.  U vysoce postavených státních úředníků v jiných zemích je podobné počínání  místním obyvatelstvem přijímáno jako něco normálního,  a nikdo by nepožadoval v USA po Johnu Boltonovi, aby jezdil na své zahraniční cesty s nízkonákladovými společnostmi a vždy pouze druhou třídou, aby ušetřil státu na daních. Všichni v USA totiž vědí, že se jedná o nepatrný zlomek z toho, co jejich země vydává u rozpočtu do vojenských výdajů a stále mají za to, že USA mají být ve světě svými úředníky vhodně reprezentováni.    

 V národu a ve valné většině českých občanů, kteří o kauze uslyšeli, se zaktivizovaly běžně zcela nevyužívané neurální struktury, uplatňující se v motivačních a rozhodujících se procesech.  Ty jsou často ovládány  "slony" (hluboce zakořeněnými, ale stěží vysvětlitelnými  emocemi),  nežli jezdci (racionální reflexe, zda byla jednání Šlechtové  jednání opravdu tak krajně morálně závadné).

V tomto případě se jedná o rovinu střetu symboliky posvátného, či vysoce morálního ( nezištná oběť neznámého  vojína za vybudování předválečného Českovenska) a nízkého, živočišného, znesvěcujícího (animální černý pudlík bez vyššího IQ, nežli měl padlý vojín a my všichni), který nemá co pohledávat dle nepsaných pravidel, která jsme si právě nyní uvědomili, na hrobech symbolicky vysoce postavených  padlých hrdinů. Karla Šlechtová si naběhla a skandál byl na světě.

Šlechtová disponuje přes veškerou kritiku nadprůměrným IQ, vystupuje suverénně a má nesporné manažerské schopnosti. To ale nezabránilo některým patriarchálně smýšlejícím, konzervativním mužům, aby ministryni a její IQ nepřirovnali k IQ  slepice a vyslovili k jejímu činu vyslovený odpor. Jeden z místních dokonce snil o tom, že by ostatní generálové měli ministryni obrany v demisi nakopnout. Zanalyzovala jsem si jeho vzorce smýšlení. 

Vyšla mi z toho snížená míru tolerance k z hlediska běžné etiky a újmy bližním spíše  neutrálních ale pro mnohé vysoce amorálních  prohřešků jinak schopných manažerek na sociálních sítích, přehnanou úctu k abstraktním symbolům, odpor k malým pudlíkům bez vodítka coby nečistým bytostem, ale především neúcta k ženám jako takovým spojená s nerespektováním společenské hierarchie. Elementární úcta k ženám by měla být vlastní všem členům evropské civilizace, ačkoli jsou v rámci demokracie politici kritizovatelní.   

Stále se má za to,  že ženy jsou křehčími tvory nežli muži (což pro ženy hlásící se k  LGBT komunitám s tetováním asi neplatí), jež nemají být nakopávány, a hlavně ne na veřejnosti při takovýchto ceremoniích, ačkoli se v naší civilizaci občas tiše toleruje domácí násilí. To, že by měla být žena nakopnuta, či zbita coby bytost, jež má muže poslouchat a může jimi být při porušení vyšších morálních zásad,  je vlastní v dnešní době mnohem více patriarchální kultuře muslimské. Ale přece se tyto vzorce myšlení zaktivizovaly po činu Karly Šlechtové v části české mužské populace.   

 Ženy jsou v naší euroamerické civilizaci v etiketě  dle nepsaných pravidel postaveny vždy ve společenském styku do pozice váženější, nežli muži, právě protože jsou křehké. Před ženami ale stojí lidé vysoce společensky postavení.

Karla Šlechtová je v současné době ministryní obrany v demisi. Po manažerské stránce tedy velí generálům. Je nemyslitelné, aby kdokoli z generálů kopal do pozadí na veřejnosti Karlu Šlechtovou, aniž by se někomu někomu nerozsvítil výstražný majáček porušení konceptu hierarchie postavení rolí a pohlaví. Pokud by vydrilovaní čeští generálové generálové uviděli pudla u věnce, tiše a pietně by mlčeli a byli by rádi, že nedali na naléhání manželky, a zanechali své rotvajlery, vlčáky a pitbuly  raději doma a vyvenčili je až potom.

Po skončení celé ceremonie možná někteří z nich strávili  krásné odpoledne se svými miláčky  v parku anebo u TV a vyfotili si s nimi selfíčko alespoň do svého chytrého telefonu.

Protože už ale mají na sociálních sítích všichni alespoň jednu fotografii se svým psím miláčkem, nyní by  ji chytře nezveřejnili. Jsou totiž ze staré školy a navíc jim v rámci kurzu výuky o hybridním boji ruské armády proti vojskům NATO bylo určitě doporučeno,  aby se na sociálních sítích, ale i v soukromé korespondenci,  zdrželi veškerých podivných statutů a výroků, jimiž by mohli být případnými ruskými hackery a ruskými tajným službami snadno vydíratelní. Tento kurz ale Karla Šlechtová evidentně neprodělala.   

Nakopnutí  Karly Šlechtové, pokud by se k tomu dle přání některých bloggerů, některý generál třeba i dodatečně odhodlal, by bylo celosvětovým  faux pas mnohem vážnějšího  rozměru, nežli fotografie ministryně  s pudlíkem u věnce neznámému vojínovi na Vítkově. A už by se o něm psalo v New York Times, kde by uvědomělá autorka opět sdělila, že  Česko zase nepochopilo, o čem je hnutí MeeToo, když tady generálové sexisticky nakopávají  ministryně.

A patrně by se celá situace musela řešit někde jinde. Neříkám, že přímo na psychiatrii, protože tento nápad místního bloggera takto působí, ale alespoň u psychologa. Generál by patrně nemohl být postaven do zálohy, ale už by asi dále nepovýšil.

Vše by mohlo ale dopadnout zcela jinak, pokud by Karla Šlechtová nevlastnila pudlíka, ale vysloužilého vlčáka, jenž pomáhal v zahraničí nalézat oběti v sutinách domů, přitom si zlomil pacičku a byl vyřazen ze služby. Když by si jej Karla Šlechtová shovívavě ujala a posléze by napsala "Jsem hrdá na svou vlast a miluji svého psa, jenž nasadil svůj život v záchraně lidských životů během válečných konfliktů a humanitárních katastrof....",  hned by vše vypadalo zcela jinak.  Zde už by nám to tak všem  nevadilo. Zaktivizovalo by se v nás totiž další z podprahových  schémat. Člověk a loajální pes, zachránce lidí z velké bryndy.

Zatímco mužové by možná stále  namítali, co má co dělat vlčák u hrobu neznámého vojína, postarší ženy, které milují detektivní seriály s komisařem Rexem, by zaslzely a řekly by si, chudák pes, má polámanou pacičku,  kvůli záchraně lidských životů cizích smavých islámských Afgánců, to je ale hrdina. A už by vůbec nemyslely na  dávno padlého legionáře  a bylo by jim líto opravdové hrdiny - psa s poraněnou packou.  

Dnešní euroamerické civilizaci  je vlastní po době několika desítek let mediální masáže jeden fenomén, jenž se pomalu šíří do celého světa.  Znecitlivěli jsme mírně k utrpení lidí na odlehlých částech světa a jsme často extrémně přecitlivělí oproti předchozím generacím  k utrpení nevinných zvířat. Mohou za to částečně televizní zprávy komentující strádání a úmrtí  lidí ve válečných konfliktech, jež je nám podáváno prostřednictvím  krátkých ilustrativních záběrů s odůvodněním, že tyto operace jsou nutné a kolaterální škoda způsobená našimi spojenci je nevyhnutelná. Pokud už se podrobněji ukazuje utrpení lidí, jedná se o lidi trpící při náletech vojsk jiného vojenského bloku, než k němuž my patříme. Nakonec je toho ale v televizi tolik, že jsme to přestali vnímat a když se hovoří o válečném operacích, raději intuitivně přepínáme na něco jiného. 

Komerční televize dávno přišly na trik, jak roztesknit duši vášnivých milovníků zvířat, a tak nám neustále dokola  sdělují, jak kdosi na zahradě týrá v boudě hladem a žízní svého psa anebo jak někdo tráví hejna zcela nevinných přemnožených  koček. Takže má určitá část populace v České republice za to, že nakopnutí zcela nevinného psa, který to vůbec nečekal, je mnohem větším prohřeškem, nežli nakopnutí ministryně s údajným IQ slepice.   

Málokdo si uvědomí, že pes na to během hodiny anebo dvou svým nastavením  zapomene a dá si maximálně pozor na toho, kdo jej nakopl, ale nakopnutá ministryně by z toho mohla mít dlouhodobé  trauma, stejně jako bloggery a částí české veřejnosti vysněný nakopávající generál, který by měl pokud by mu přeskočilo,  z ostudy nadosmrti kabát.