Co se děje, když se Moravanka střetne tváří tvář s Židem a muslimem?

S historkami o nekorektním chování Afričanů a Arabů k ženám se v našem  tisku roztrhl pytel. Český čtenář z nich nabývá dojmu, že Arabové v Evropě nemají na práci nic jiného, nežli být na titulních stranách bulváru. 

O tom, že někteří stráví půlku svého života řezáním gyrosu v bistru, studiem kulturní antropologie anebo jinými méně slastnými aktivitami, u nás na rozdíl  od politicky korektního Guardianu napadne ani slovo.  A tak jsem se rozhodla vynést na světlo světa  své vlastní zkušenosti.  Díky důsledné autocenzuře  jen některé, ty, které působí reálně a nikoli snově. Mé historky  nejsou pikantní a staví  mediální mišmaš, jenž se na nás valí z tisku, sociálních sítí a TV,  vzhůru nohama směrem k normálu. 

Moravanka mezi muslimy v metropolitním  Londýně

Do musulmanských zemí necestuji, neumím arabsky, jen anglicky,  domluvím se francouzsky, španělsky a rusky, rozumím trochu italsky a portugalsky.  Vzhledem k tomu, že neuznávám pravidla muslimských zemí, především principy genderové nerovnosti, neženu se  tam.  Nechci se tvářit jako pokrytec. Jsem velkohubá Moravačka, která co na srdci, to na jazyku, a tak se občas nevyhnu kulturním trapasům. Nejsem dobrodružka a proto nikdy nebudu unesena ani v Pákistánu ani v Libanonu. 

Jen jednou jedinkrát v v životě jsem byla v musulmanské zemi. Na Džerbě a chvilku na tuniské pevnině. Ještě před Arabským jarem, kdy se prodavači zeleniny nepálili na ulicích, nikdo nikoho nestřílel na pláži a politika byla místnímu lidu  ukradená.

Zato jsem párkrát byla na vlastní pěst v Londýně. Před pár lety jsem se vydala na festival v Readingu, abych si vychutnala koncert své  oblíbené skupiny MUSE. Poté jsem pobyla asi 10 dnů v Londýně, kde jsem se ubytovala v hostelu a podnikala tématické výlety se společností London Walks. V Readingu bylo na můj vkus přelidněno a přecpáno zpitou britskou mládeží.   Jelikož jsem byla o dobrých 14 let starší, připadli mi všichni jako rozmazlení nevychovaní fracci. Z desetitisícového davu, jenž neměl na práci nic jiného, nežli se přetlačovat zleva doprava a naopak, jsem se dostala do mnohem méně přelidněných ulic Londýna.

Aniž bych o tom věděla, ubytovala jsem se v muslimské čtvrti nedaleko Islámského duchovního centra v zapadlém ale čistém hostelu. Společnost mi na pokoji dělal ustaraný skrblický anglický byznysmen, jenž nás 4 další  okřikoval, ať jej nerušíme, že musí brzy vstávat, švédský příznivec reggae s dredy na hlavě, jenž mě po mém zážitku z Readingu, odkud jsem odešla po davové tlačenici s řadou modřin, politoval, jeden  rakouský a jeden německý student vysoké školy. Všichni byli řádně vytunění. V prostorách uklízel se vším smířený asiat. 

Celé dny jsem trávila tématickými procházkami, vracela jsem se po desáté. První den, když už jsem byla ubytovaná v hostelu,  jsem ale vystoupila na druhé zastávce metra a pěkně jsem se mezi desátou a jedenáctou v noci zamotala.  Hostel nebyl označen, ulice rovněž ne,  a mapa mi nepomohla. Zčistajasna se ke mně přidružil smavý ochotný mladík, o dost mladší a podsaditější, který se mi snažil usilovně pomoci nalézt  můj hostel.  Bydlel nedaleko, ale jména ulic mu nic, stejně jako mně, neříkala.  

Ačkoli jsem byla jen pár desítek metrů od hostelu, neblížila jsem se cíli. Připadala jsem si jak Minotaurus v krétském  labyrintu.  Mladík evidentně nebyl obdařen lepším orientačních smyslem nežli já, zato z něj začaly vypadávat věci.

Dozvěděla jsem se, že pochází z Palestiny, ale v UK už žije od  8 let. Politovala jsem jeho rodnou zemi a  otázala jsem se taktně, jak to u nich v Palestině nyní vypadá, jsa si vědoma z novin  zhoršení poměrů.

"Jde to, jen v určitých pásmech je nebezpečno. Ale má rodina se tam má fajn, občas ji navštěvuji" dozvěděla jsem se.  Klučina byl evidentně v pohodě.  Londýn mu připadl jako nejvíce cool místo na světě, ve kterém mohl bezstarostně prodávat burky nedaleko Hyde Parku a v noci se poflakovat po ulicích.  "A co Česká republika?" zeptal se s naučenou britskou ochotou.  Vylíčila jsem mu Českou republiku jako nezáživný prostor, kde se prodejem burků rozhodně pořádně neuživí.

"Tak se odstěhuj do Londýna," vyhrkl náhle. "Tady se nudit nebudeš! "
"To není tak jednoduché..." odvětila jsem mu.

To už se k nám ale před chvílí přidružil mladý Afgánec, který se nám oběma rovněž pokusil pomoci nalézt cestu do mého hostelu. Skoro vůbec nemluvil, jen tak bloumal. Zhruba po hodině se mi podařilo neoznačený hostel nalézt. Motali jsme se celou dobu v kruhu. Poděkovala jsem oběma borcům za pomoc. Palestinec mě pozval na zítřek na procházku. Bohužel jsem ale byla nachlazená, nikam jsem nešla, a tak mi ochotný Palestinec zmizel v propadlišti dějin.

Mohla jsem si aspoň vychutnat na hostelu péči dredovitého Švéda, jenž se živil v čase hospodářské krize jako pečovatel v Norsku.  Koupil mi  i přes pochybnost a úšklebky mých spolunocležníků léky na nachlazení. Londýnem byl fascinován, ať vyrazil na jakoukoli stranu, vždy dorazil do nějakého muzea, v Londýně objevil Národní muzeum a Národní galerii a další pamětihodnosti, o nichž neměl ani páru.  

Já jsem díky společnosti London Walks zjistila, kudy chodil Jack Rozparovač, kde spal John Lennon s Yoko Ono, anebo kde se natáčela scéna z Harryho Pottera a další a další věci. Byla jsem celkem asi na 10 tématických procházkách, na kterých mě doprovázeli průvodci v podobě herců, kunshistoriků anebo žurnalisté na volné noze. Někteří z nich obdivovali Janáčka a radovali se, že jsem z Brna. 

Ve čtvrti, kde jsem bydlela,  jsem narazila na spoustu dalších tmavých chlapíků. Všichni se koncentrovali na jednom místě, nasávali alkoholické nápoje a po pár dnech na mě vesele mávali jako na svou nejlepší známou. Do řeči jsme se ale nedali. Neměla jsem totiž ani minutu volného času a padla jsem vždy vysíleně do postele.  

Tímto padl první z českých mýtů, dle něhož všichni muslimové nenechají v Evropě na pokoji žádnou sukni a mladíci prohání dokonce i  stařeny, jak píše zasvěceně oblíbená blogerka blogu blog.idnes.cz Jitka Přikrylová.  Mě tato individua slušně provedla po opuštěné ulici a cítila jsem se vedle nich více než uvolněně a dokonce i bezpečně. Úpěla jsem jen nad jejich orientačním smyslem, který se blížil bodu nula. Časem jsem přemýšlela, zda mne neměli za úctyhodnou dámu středního věku anebo zda si nemysleli, že jsem chudinkou z postkomunistického východu, která je pro ně nedotknutelnou.    

Opravdové peklo na mě čekalo teprve po příletu z Londýna do noční Prahy, kde jsem musela několikrát přesedat v neznámých lokalitách. V Brně jsou zvyklá v noci na vřelé bezelstné opilé lidičky.  V Praze se mi na můj dotaz na spoj x krát naskytl pohled na obnažující se exhibicionisty, jež jsem doposud viděla jen ve filmech.  V Praze je zkrátka blaze.  

Češi a Moravané mezi muslimy v jejich musulmanské zemi

 O pár let dříve jsem s otcem navštívila tuniský ostrov Džerba, kde jsme odpočívali v místním letovisku. Všimněte si, postupuji v retrospektivě hlouběji a hlouběji do svých vzpomínek. A padl další z typických českých mýtů.  A to o nevzdělanosti  arabského a severoafrického obyvatelstva a převaze znalostí našeho českého bělošského národa.

Příjemný hotel střední třídy byl obydlen takřka výhradně Čechy. Program nám zajišťovali  převážně Evropané z Belgie, Francie, Holandska  anebo severoafričané. Kromě večírků jsme měli na pořadu dne akvagymnastiku a celou řadu dalších aktivit prospěšných pro má záda.  Fakultativní zájezdy vedla Češka provdaná šťastně v Tunisku. Na malém ostrůvku jsme se mohli zcela volně pohybovat, chodit na tržnice, běhat v minisukních, nechat se zavést taxíkem, kam se nám zlíbilo za hubičku. Tolerantním muslimům nic nevadilo. A to ani, když jsme pronikli hlouběji do hlubin Tunisu, kde už nebyly nablýskané hotely ale jen chudoba a poměry, o kterých se nám nesní a za nimiž do exotických krajů nespěcháme.    

Jen některé trhovkyně  odmítaly ze studu anebo z náboženské tradice  se nechat fotit. Když jsem je ale o něco požádala, odvětily mi ukázkovou francouzštinou, kterou jsem si s nimi mohla procvičit. Řada obyvatel neměla problém s angličtinou.  Objevil se zde ale zcela jiný malér.  Zatímco místní švitořili 3 jazyky, arabsky, francouzsky a anglicky, animátoři navíc ještě německy, čeští obyvatelé hotelu nebyli schopní jediné kloudné věty mimo svůj rodný jazyk.  Přesvědčit jsem se o tom mohla na animačních večírcích, kdy se zaměstnanci hotelu snažili vtáhnout  Čechy do hry a na jeviště. Nic z toho ale nebylo, protože jim nikdo z Čechů nerozuměl. Styděla jsem se za své krajany, jejichž příjmy desetkrát převyšovaly příjmy uklízeček plynných ve francouzštině.

Animátoři se začali ze zoufalství učit česky a zvládli to lépe, nežli do sebe zahledění Češi.  

 Jeden den jsem vyrazila na zájezd do pouště, kde mne překvapila písečná bouře, jež mi zlikvidovala foťák a částečně i kameru. Na velbloudech nás vodili mladí kluci, kteří byli, jak nám sdělila naše česká průvodkyně, vysokoškoláky, kteří nenašli v Tunisku jinou práci nežli velbloudovodičství.      

Smaví Izraelci nesví mezi podezíravými Moraváky

Můj nejranější zde popsaný zážitek pak sahá do mých studentských let, kdy jsem v létě připravovala coby finišující student dramaturgie, tedy  profese, již jsem hned po studiu pověsila na hřebík,  absolventské představení v brněnském studu Marta. Zatímco já  pluji ve sférách technického oboru, z většiny herců našeho představení se vyklubali seriálové hvězdy stupidních primáckých melodramat anebo držitelé Českých lvů. V Brně jsem spala za pár stovek na koleji, jež sloužila přes léto jako drahý hotel pro cizince. Za jednu noc zaplatili zahraniční hosté tisíc korun.  V noci jsem nebyla schopná usnout, a tak jsem se dala na chodbě do řeči ve společnosti recepčního se dvěma mladými Izraelci, kteří si užívali na Moravě svých prázdnin.

Během studia jsem poznala pár Židů typu Arnošta Godflama anebo uvolněného  východního Němce Wolfa, jenž díky svým slovanským studiím na východoněmecké univerzitě perfektně švitořil česky, vyučoval hebrejštinu, vedl nekonvenční život a židovský hudební sbor. Všichni ale byli evropsky bílí Židé aškenázyovského typu. Tito dva mladíci ale byli jednak tmaví a jednak každý úplně jiný. Jeden vysoký a s pronikavým pohledem a druhý maličký zavalitý s delšími kudrnatými vlasy. Trochu jako izraelští Pat a Mat. 

Zeptala jsem se jich nevinně, proč jsou každý tak nápadně jiní, když jsou oba Izraelci a dostalo se mi prozaické odpovědi. Ten je z kmene toho a druhý z kmene toho. Houby si už pamatuji po letech jakého.  Každý v jednom kmeni vypadá podobně, kmeny se ale díky diaspoře od sebe liší. Došlo mně, že Židé, které jsem potkávala zde, jsou vizuálně úplně jiný šálek kávy a psychologicky jsou dokonale asimilovaní do českých poměrů.  Tito hoši ale prásknou do očí  jak svým zjevem, tak svým kosmopolitním a zároveň neortodoxním izraelstvím.  

Kluci, neortodoxní Židé, oblečení v civilu,  se nudili, a tak jsme kecali a kecali. Dozvěděla jsem se spoustu zajímavých podrobností. Delší se  snad stokrát ptal, zda vím, jak dlouho putoval jeho národ pouští a kolik má rozlohu jeho země, kolik si platí za studia, kolik padlo za holokaustu Židů  a kolik let je povinná vojenská služba v Izraeli. Studoval na učitele a ze mě si udělal pokusnou ovci.  

Oba mladé izraelské chlapce, kteří neměli zájem o české památky ani o kulturu, jsem evidentně pobavila historkou z uplynulého dne, která všem vyrazila dech.  Když jsem zabrousila neomylně na chodbě do svého hotelového pokoje, naskytl se mi na mé posteli pohled na tlustého mladého nahého muže ležícího klidně bez hnutí, jak jej pánbůh stvořil.

Neuvěřitelně jsem se tehdy vyděsila, zachovala jsem nicméně chladnou hlavu, muže nesmetla z mé postele, omluvila jsem se a odporoučela dříve, než zahlédl rozespalý mou tvář. Až když jsem dveře tiše zaklapla, zjistila jsem, že jsem vstoupila do cizího pokoje. Izraelec byl z mé historky úplně odbouraný a vysvětlil mi, čeho jsem byla vlastně svědkem. V horkých letních měsících jsou zahraniční hosté líní se ve svých pokojích oblékat, a tak se zde pohybují nazí. Bohužel občas zapomenou zamknout dveře. Zajásala jsem, zase jsem se totiž dozvěděla cosi nového.

Pak mne ale mladý vysoký Izraelec nenápadně klepl po ramenu a zeptal se mě na jeden problém, který jej poslední dobou pobytu na Moravě sžíral.  Zde jsem zase mohla být chytrá já. Kudy chodil, všude jej provázely pronikavé pohledy místních Brňáků, kteří jako by jej propalovali očima. S tím se ve své rodné vlasti, ale ani v širém kosmopolitním světě, jenž procestoval, nesetkal.  Přemýšlela jsem, jestli mu mám sdělit celou nahou pravdu o Moravanech a nakonec jsem se k tomu částečně odhodlala.

Vůbec mi ale nerozuměl, když jsem mu sdělila, že lidé se na něj takto otáčejí, protože je jiný. Přemýšlela jsem, jestli si jej nepletou s Romem, tuto myšlenku jsem ale zavrhla, protože to byl mladík navoněný, oblečený v nejmodernějším módním trendu, jenž měl do ČR dorazit až za 3 roky. Izraelec, který nikde v Evropě nenarazil na známku intolerance, nechápal.

Nebyla jsem sto mu vysvětlit, že Češi a Moraváci, odchovaní léta ve skleníkovém prostředí komunistického režimu, kde jen tak nějaký jinobarevný cizák nezavítal, až na pár pečlivě vybraných arabských či černošských studentů či Vietnamců, je přirozeně podezíravý ke všemu jinému - nečeskému.  Že se mu zkrátka nelíbí jiné peří, nežli to české. Navíc šlo jen o pronikavé pohledy a nikdo nešel dál.  Nyní by oba dva smaví Izraelci možná dopadli hůře, nedomluvili by se a nevysvětlili by našemu národu, jenž soucítí s Židy ale nikoli s Palestinci, že jsou Židy, nikoli Araby.

Naštěstí si kluci izraelští z Česka a z Moravy odnesli jen příjemné zážitky z místních diskoték a pobavili se večer na můj účet natolik dobře, že s historkou o naháčovi v mé posteli unavovali kolemjdoucí dalších několik hodin.

 Historek s muslimy mám ještě mnohem více, angličtinu mě na základní škole učil irácký inženýr, protože čeští učitelé uměli jen rusky, mezi mými příbuznými se přimotali nedopatřením skrze adopci Iráčané. Jako první ze vzpomínek si vybavuji sladkobolný zážitek, kdy jsem si ve velkém městě  sedla do klína svého bratra, a pak jsem zjistila s děsem, že jsem se spletla a sedím v náruči cizího smavého Inda, jenž se nadšeně usmíval. To mi byli tak tři roky. Tyto 3 historky ale uvádím z jednoho prostého důvodu. Zbořily 3 obvyklé české mýty o muslimech, Češích a Izraelcích, jež si pěstujeme a nedáme na ně dopustit.   

1. Dle našeho názoru neintegrovatelní středoasijci se v Londýně integrovali, nikoho neobtěžovali a snažili se Moravačce v nočních hodinách pomoci. Zcela v kontrastu s tím,  jak se píše v českém tisku, dle něhož by mě zneužili, okradli o foťák, uškudlené libry a nakonec  uškrtili.  

2. Chudí Severoafričané prokazují na rozdíl od středostavovských Čechů jazykovou gramotnost. Domluví se většinou 2 až 3 světovými jazyky. Češi naopak v druhé historce nebyli schopni blafnout jinak nežli česky.  O tom se ale u nás v tisku rovněž nepíše a jsme zahlceni pouze zprávami o negramotných severoafričanech a arabech. Většinou na ně ale na ulicích v jejich rodných zemích  nenarazíte, opravdu negramotní se skrývají v rurálních oblastech nejchudších zemí světa a nemají na cestu do Evropy. Zaslouží si místo soucitu a pohrdání, aby  nemocnějšího procento světa, jež vládne světu po jedno procento, investovali do zvýšení světové gramotnosti, jinak než pouhým chytrým odpisem z daní.   

3.  Češi a Moraváci mají dobré srdce a nemají v sobě zakuklené rasové předsudky. Bojí se pouze islámu a musulmanů, sekajících hlavy.  Opak byl pravdou.  Civilizovaní a sekulární Izraelci, lišící se od bělostných aškenázyovských Židů,  čelili dávno před migrační krizí pronikavým nevraživým pohledům Moraváků, kteří si je asociovali s podezřelými kriminálními živly navzdory jejich elegantnímu oblečení.  Předsudky jsou v nás hluboce zakořeněné. Než abychom se dali do přátelského rozhovoru, jak je v civilizované západní Evropě zvykem, propalujeme druhé sžíravými pohledy.

Všechno v mém vyprávění, jež jsem prožila na vlastní kůži, je naopak, než se píše v českém tisku. Nic není černé a nic není bílé. Což si  jinak vzdělaní, milí a sofistikovaní Češi a Moravané,  kteří mají to štěstí, že žijí v jedné z nejklidnějších, klimaticky nejpříznivějších zemí, nepoznamenané válkou a přírodními katastrofami, v srdci Evropské unie, odmítnou připustit k srdci. Raději se budou dusit se v čím dál větším pocitu klaustrofobie, házet všechny tmavé do jednoho pytle a libovat si místo zdravé sebereflexe v masové hysterii.