Život v sázce

Nedávno se mi dostala do ruky Dostojevského novela Hráč, mapující autorovy zkušenosti s hazardem. Četla jsem ji jedním dechem, přestože to není přímo téma, které by mi bylo blízké. Aspoň teoreticky. Mám kamaráda, který díky hazardu udělal spoustu dluhů, a mně vždycky bylo záhadou, co vede člověka k tomu, že vůbec začne hrát, natož pokračuje. Když jsem se kamaráda zeptala, odpověděl mi, že kdo to nezažil, nepochopí. Já se však odmítla s takovým vysvětlením smířit, a tak jsem sáhla po Dostojevském – autorovi, který dokáže přiblížit všechno natolik geniálním způsobem, že jeho názory prakticky přijímám za své. Jeho hráčská vášeň je známým faktem, proto kdo jiný než on by mi mohl pomoct pochopit.

Novelu Hráč napsal Dostojevský v šibeničním termínu šestadvaceti dnů, proto po čem jiném tak narychlo sáhnout, než po vlastních zkušenostech. V ich-formě se zpovídá ze situace, kdy v Rusku ruleta teprve nabývala na popularitě a on, coby chudý spisovatel, se rozhodl do prostředí herny pouze nahlédnout, aby o nově vznikajícím fenoménu mohl napsat. A potom už nedokázal odejít.

Říká se, že hráčská vášeň je závislost jako každá jiná, dokonce má svoje číslo v seznamu diagnóz. Nějak mi to nedává smysl – u běžných návykových látek lze přesně prokázat, co konkrétně závislost vyvolává, ať je to alkohol nebo nikotin. Ale co přiměje racionálně uvažujícího člověka začít hrát?

Typického hráče jsem si vždycky představovala jasně: člověk na okraji společnosti, s pivem v jedné a cigaretou v druhé ruce, s minimálním vzděláním. Pouze v amerických filmech existovalo Las Vegas, kam mohou i běžní lidé jet na výlet a párkrát si pro zábavu hodit kostky.

Potom se ale do problémů dostal můj kamarád, který není z okraje společnosti, nedá se říct a nedá se říct, že by hrál kvůli penězům (aspoň původně). Když jsem navíc psala seminární práci o Dostojevském, s překvapením jsem zjistila, že i můj oblíbený autor, kterého nejčastěji označuju přívlastkem „geniální“, měl stejný problém. Tak v čem to je? Pokud nehrají pro peníze, co je vede k tomu, že vsadí poslední peníze na liché červené číslo?

Jejich názory se shodly – nejde o peníze, jde o pocit. Podle Dostojevského ten pocit, že dokážete za pět minut změnit svůj život od základů, nic nepřekoná. I kdybyste měli poslední korunu, pořád můžete mít štěstí a vyhrát z ní jmění. A tahle „moc“ dokáže člověku zamotat hlavu natolik, že vsadí i tu poslední korunu.

Ačkoliv Hráč je o víc než sto let starší než můj kamarád, oba mají stejný problém, který řeší nejspíš většina závislých lidí, a sice že pro ně existuje (jak to nazval Dostojevský) „věčný zítřek“. Pokaždé, když chtějí s hraním přestat, řeknou si: „Udělám to zítra.“ Jenže co je dnes zítřkem, to zítra bude dneškem. A tak pořád dokola. Vždycky je nějaké zítra. 

Odborníci tvrdí, že závislost na hazardních hrách ohrožuje mnohem víc mladistvé než dospělé. Je mi záhadou, co vede běžného středoškoláka k přesvědčení, že hazard je smysluplnou zábavou. Snad je zajímavý právě svou zapovězeností, která mnohé přiměje koupit si krabičku cigaret nebo láhev vodky. Ale co potom vede do herny člověka, kterému je hazard běžně přístupný? Touha změnit svět během pěti minut?

Neodolala jsem a půjčila kamarádovi Hráče. Povzdechl si a řekl, že něco podobného taky napsal, ale vůbec mu to nepomohlo. Stejně jako Dostojevskému.

Tak snad má nakonec pravdu. Kdo nezažil, nepochopí. Tím míň já.