La copa de la vida (očima fotbalem nepolíbené fanynky mistrů světa)

Strávila jsem včera večer tři hodiny se španělskou vlajkou na ramenou a dokonce pod ní v tomhle vedru i spala. A to bylo finále mistrovství světa prvním fotbalovým zápasem v mém životě, který jsem viděla od začátku do konce (a přitom u něho nespala). Čím si to mistři světa zasloužili?

Když jsem byla malá, koukala jsem s často s babičkou na telenovely. Nejvíc mě na nich fascinovaly úvodní znělky, respektive ta řeč, ve které byly nazpívány. V osmi letech jsem si u Divokého anděla dala předsevzetí: aniž bych věděla, co je to vlastně za řeč, rozhodla jsem se, že se ji jednou naučím.

Posledních pět let je španělština mojí vášní, zejména od chvíle, kdy jsem předloni Španělsko poprvé navštívila. Bylo to těsně po vítězství Španělů na mistrovství Evropy a v průběhu mého pobytu Rafael Nadal získal zlato na olympiádě. Měla jsem tak možnost přesvědčit se, jak si místní dokážou dvojnásobný triumf užívat. Jsou až neuvěřitelní vlastenci a pokud se jenom slovem zmíníte, že vás jejich země fascinuje, jsou vaši.

A jejich země mě opravdu fascinuje. Miluju teplé počasí, tequilu, paellu a lidi, kteří se na vás usmívají, aniž by vás znali. Když jsem ve Španělsku byla poprvé, bylo u nás (v srpnu, mimochodem) sotva patnáct stupňů. Největší zima, jakou jsem v zemi čerstvých mistrů Evropy zažila, bylo šestadvacet stupňů, a to asi o půl třetí v noci. Tři týdny jsem chodila spát ráno a vstávala odpoledne, naučila se španělsky líp než za rok v jazykové škole, zvykla si jíst (i vařit) úžasné španělské jídlo a zamilovala se do místní atmosféry. Ve výloze každého obchodu a na dveřích každého baru byla Nadalova fotka s nápisem „Chico del oro“ a všichni malí Španělé nosili dres Fernanda Torrese. Na jejich počest udělali i speciální koktejly "Rafa" a "Fernando". Stačilo vzít si červené šaty a žlutý šátek a dostala jsem je zadarmo.

Podruhé jsem navštívila svoji „zemi zaslíbenou“ koncem května minulého roku. Ve večer mého příletu vyhrála Barcelona Ligu mistrů a vlastenečtí Španělé opět slavili ve velkém. Koupila jsem si na trhu španělskou vlajku. Cestou do hotelu, kdy jsem ji nesla kolem ramen, mě pozdravil aspoň úsměvem nebo zamáváním každý, koho jsem potkala. Připadala jsem si, jako bych já osobně vyhrála Ligu mistrů.

Fotbal samotný šel vždycky mimo mě. Můj táta je bývalý hokejista a já byla odmala zvyklá koukat spíš na hokej. Až letos jsem se během školní fotbalové ligy, kterou mimochodem vyhráli moji spolužáci, naučila, že pokud nikdo nevyhraje v základní hrací době, nehraje se prodloužení, nýbrž nastavení, a neplatí princip zlatého gólu. Byla to pro mě novinka. Kromě toho, když hrajou mí spolužáci, u fotbalu usínám. Párkrát jsem se dívat zkoušela. Nikdy jsem nevydržela víc než pět minut.

Ale za tři týdny touhle dobou budu ve Španělsku. A tak jsem chtěla vědět, jestli mě čekají ohňostroje a koktejly zadarmo. Proto jsem včera sundala vlajku, která mi poslední rok visí nad postelí, ve třicetistupňovém vedru se do ní zabalila a pustila si fotbal.

Schválně jsem se podívala na časomíru ve chvíli, kdy jsem začala zívat. Od začátku uběhlo přesně sto vteřin. Vážně nevydržím dlouho koukat na fotbal. A když, tak typicky ženským způsobem – kritizovala jsem fotbalistům účesy, barvy na dresech, sledovala nadávky ve chvíli, kdy málem padnul gól (rozuměla jsem jenom těm španělským). Nejsem zvyklá na fotbal – přišlo mi zvláštní, že když hráč někoho nakopne do hrudníku, nejde na trestnou lavici, ale dostane jenom barevnou kartu, že nestojí časomíra při přerušení hry, a podobně. Rozumím fotbalu asi jako typická ženská. Ale jako typická ženská taky věřím na symboliku – proto jsem na začátku nechápala, proč nehraje Fernando Torres. Podle komentátorů „nebyl ve formě“. Ovšem nebylo by symbolické, kdyby finále mistrovství světa rozhodl ten, kdo dal vítězný gól před dvěma lety ve finále mistrovství Evropy?

Fotbalu nerozumím, nedokážu posoudit, nakolik je někdo dobrý nebo špatný fotbalista ani nakolik má nebo nemá střeleckou formu. Ale měla jsem pravdu. Hvězdný David Villa včera z mého laického pohledu nic nepředvedl. Zato zatracovaný Fernando Torres strávil na hřišti čtvrt hodiny a podílel se na vítězném gólu. Nejoblíbenější pití tohoto léta se sice nejspíš bude jmenovat Andrés, ale pokud by po dvou letech vytáhli na světlo populární koktejl Fernando (i vzhledem k tomu, že „Chico del oro“ vyhrál Wimbledon, tudíž "Rafa" určitě comeback zažije, by to bylo stylové), určitě si ho dám. A nejen já, protože Španělé mají pro podobně symbolické momenty slabost. Jsou mistry světa, na všech barech budou viset vlajky a fotky fotbalistů a nejoblíbenějším slovním spojením bude „Viva Espana“.

A o tohle mi včera šlo. Fotbal mě nebaví, ale miluju tu atmosféru, kterou Španělé dokážou vytvořit, když vyhrávají. Umí slavit lépe než kdo jiný. Neznám jiný národ, který by po svých sportovních hvězdách pojmenoval koktejly. Jak zpíval před dvanácti lety Ricky Martin v oficiální hymně fotbalového mistrovství světa, „Es un partido cruel, tienes que pelear por una estrella, consigue con honor la copa del amor para sobrevivir y luchar por ella“. A oni ji vyhráli. El mundo está de pie. I já včera křičela radostí a mávala vlajkou, když čtyři minuty před koncem padnul gól. Chvíli trvalo, než mi došlo, že ještě nevyhráli, ale věděla jsem, že tohle už si ujít nenechají. Fernando není stejným hrdinou jako před dvěma lety, ale určitě na jeho „nebytí ve formě“ všichni rychle zapomněli.

Španělé prostě umí žít, a taky umí slavit. Nemám ráda fotbal. Ale jsem nesmírně šťastná, že těch oslav budu – v červenožlutých šatech a koktejlem Andrés – součástí.