Jsem Slovenka a jsem na to hrdá

Narodila jsem se na místě, kterému moji příbuzní v nadsázce přezdívají „daleký východ“, kam nevede – a snad ani nikdy nepovede – dálnice, proto cesta tam trvá věčnost, na místě, kde většina mých příbuzných vydělává míň než já na brigádě, a kde – pokud zabloudíte v lese – se vám může snadno stát, že neoprávněně překročíte polskou hranici. Oficiálně má to místo titul šestnáctého největšího města na Slovensku. Ale pokaždé, když tam jsem, mám pocit, že se čas zastavil zhruba před sto lety. Žila jsem tam necelé dva roky – ty první dva roky svého života, které si nepamatuju – přesto jsem na to hrdá. Uchránilo mě to před jistou omezeností, kterou trpí někteří lidé z „dalekého západu“.

Vyrostla jsem v moravské metropoli, kam jsme se přestěhovali asi dva měsíce před mými druhými narozeninami. Necelé čtyři měsíce na to přišel první leden ´93 a ze mě se nedobrovolně stala Češka (můj táta je původem z Moravy, takže jsem občanství dostala automaticky). Vždycky jsem o sobě hrdě tvrdila, že jsem Slovenka, a nikdy to nebyl problém, nikdy mi nikdo nedal najevo, že jsem v něčem jiná. Což se změnilo až před čtyřmi lety, kdy jsme se odstěhovali do Prahy.

Vzhledem k tomu, že jsem v Česku skoro osmnáct let, na mně na první pohled ani poslech nejde poznat, že nejsem místní. Maximálně na mně poznáte, že nejsem z Prahy, ale to v Praze není taková výjimka. Umím česky líp než většina lidí, které znám, a typickým Pražákům jsem vždycky radila při diktátech.

Předně – nechci urazit Pražáky. Chci urazit ty typické Pražáky, kteří z principu nemají rádi kohokoliv, kdo není narozený v Praze, kvalitu místa, kam pojedeme na školní výlet, posuzují podle toho, jestli je tam McDonald, a všichni, kteří jejich názor nesdílí, jim připadají méněcenní. A s tímhle přístupem jsem se zatím setkala jenom v Praze.

Měla jsem spolužáka, který byl nevýslovně hrdý na to, že on i jeho rodiče jsou rodilí Pražáci. Paradoxně jsme si docela rozuměli, čtyři roky seděl v lavici za mnou, dokázali jsme spolu mluvit celé hodiny, během matiky – která jemu šla a mně vůbec – mi vysvětloval příklady, prostě nikdy jsme spolu neměli problém. Až na jednu věc.

Neměl rád Slováky. Když Slováci na loňském mistrovství světa v hokeji prohráli s Českem O:8, každý den se na mě škodolibě usmíval až do doby, kdy Slováci porazili Čechy ve fotbale, potom jsem se škodolibě smála já. Tvrdil mi, že po čtyřech letech v Praze jsem už víc Pražák než co jiného, a kdybych se přece jenom chtěla bránit, tak jsem z Moravy. Ale ne ze Slovenska. Jednou, když jsme toho trochu vypili, mi řekl, že nebýt JICH (myslel nejspíš Čechy, i když je mi záhadou, co on konkrétně s tím měl společného), tak já bych dneska byla Maďarka. Protestovala jsem, že na tom měl větší zásluhu spíš Masaryk než ONI, načež spolužák namítnul, že Masaryk byl Rakušan, takže se to nepočítá, navíc kdyby nebyl pitomec, mohl dát už v roce 1918 Slovensko vybagrovat a udělat místo něho moře, aby Češi nemuseli na dovolenou do Chorvatska.

Na to nebylo co říct, dokonce ani v podnapilém stavu ne. Je to kamarád, pořád ho mám ráda, ale tohle mu nikdy nezapomenu.

Systematický odpor Pražáků (a tím spíš, že právě jich, na Slovensku si lidé většinou myslí, že Češi jako celek jimi pohrdají) je mi záhadou. Letos na semináři ze společenských věd jsem měla referát na politický systém Slovenska, který většina mých spolužáků ZE ZÁSADY neposlouchala. Ne že by je to jenom nezajímalo, ale proč by měli poslouchat o Slovensku, to je pod jejich úroveň. Když profesor jednu spolužačku upozornil, ať nevyrušuje, protože moje informace se jí budou hodit, až někdy pojede na Slovensko, ona zděšeně prohlásila: „Tak to opravdu nikdy.“ Po chvíli se zeptal spolužáka, jestli ví, kdo je Iveta Radičová, načež on dotčeně reagoval: „A proč bych to jako měl vědět?“ Snad nikdy jsem necítila takovou marnost jako při referátu o Slovensku před třídou Pražáků.

Ovšem nepoučila jsem se a na semináři ze soudobých dějin jsem si vzala téma rozpadu federace. Profesor má přítelkyni Slovenku, což všichni věděli, takže jsem naivně doufala, že před ním si nikdo netroufne na podobně hloupé poznámky.

Jak říkám, byla jsem naivní. Většina lidí opět z principu neposlouchala, protože proč poslouchat o rozpadu Československa, to je samozřejmě dobře, že se Slováků zbavili, a když profesor po mém referátu vyvolal diskusi na téma „současné vztahy mezi Českem a Slovenskem“, spolužačka sedící vedle mě řekla, že Slováci zabírají místo na školách. Nebylo by to tak zarážející, kdyby dotyčná nenastupovala od září na univerzitu ve Skotsku a kdybych vedle ní neseděla já. Uvažovala jsem, jestli by nebylo symbolické si odsednout, abych jí nezabírala místo. Nejsem nepřejícná, ale upřímně bych si přála, aby jí ve Skotsku taky někdo řekl, že mu tam zabírá místo. Čistě aby věděla, jaké to je.

Rovněž mě dokáže vyvést z míry tvrzení mých pražských spolužáků, kteří údajně nerozumí slovensky. Copak to vůbec jde? Můžou nerozumět některým slovům, ale ne slovenštině jako takové. Nikdy jsem nepochopila, nakolik je to pravda a nakolik pouze póza (protože proč by jako měli rozumět slovensky), ale spíš bych řekla, že to druhé.

Jsem hrdá na to, že jsem Slovenska, i když jsem většinu svého života strávila v Česku, a letos jsem si částečně i díky své národnosti splnila velký sen. U ústního kola přijímaček na žurnalistiku jsem si vytáhla otázku „hospodářská, politická a kulturní situace na Slovensku“. I samotná komise se divila, že toho tolik vím, dokud nenahlédli do mého maturitního vysvědčení, kde mám napsáno místo narození. Předpokládám, že na podobné otázce si většina typických Pražáků s přístupem „proč bych jako měl vědět, kdo je Iveta Radičová“ vylámala zuby.

Mimochodem, spolužačka, která opravdu nikdy nepojede na Slovensko, taky dělala přijímačky na žurnalistiku. Nedostala se ani do druhého kola. Nejsem nepřejícná. Ale zasloužila si to.