Jak mě opencard vrátila do reality

Už když ta paní, která seděla v letadle přede mnou, nešťastně prohlásila „Nějak přibylo mraků, to už tam asi budeme“, věděla jsem, že mě čeká šok. S tím se počítalo. Po měsíci ve španělské metropoli jsem ostatně nic jiného čekat nemohla. Od sobotního večera mi dělalo problém i mluvit česky, natož zvládnout tu zimu. Když jsem byla v Madridu v prosinci, bylo tam zhruba takhle. Poslední srpnový týden byl údajně nejteplejší v roce, přes poledne bylo kolem 43 stupňů. Největší zima, jakou jsem za celý měsíc zažila, byla 29 stupňů, přibližně ve dvě ráno. Takže když jsem vystoupila na Ruzyni, cítila jsem se opět jako doma – zima a vítr, to potkáte v srpnu jenom v Praze.

Ovšem s tím jsem tak nějak počítala. Věděla jsem, že se vracím do třetinové teploty, že bude pršet a že s tím budu mít problém, protože když prší, zásadně usínám, a vzhledem k tomu, že mám pořád španělský režim, nemůžu spát v noci. Takže jsem část neděle a většinu pondělka zaspala, ovšem dnes jsem byla nucena z teplé postele vylézt a čelit pražské realitě se vším všudy. Šla jsem si totiž vyzvednout opencard.

Problém jsem měla už po ránu u skříně. Neměla jsem co na sebe, akorát spoustu šatů, co jsem si koupila, ale ty se do téhle „prosincové“ teploty jaksi nehodily. Nakonec jsem sáhla po svetru, který mi táta přivezl v březnu z Ameriky a já ho od té doby ještě neměla na sobě, protože na něho vždycky bylo moc teplo. Příznačně na něho uzrál čas v létě. Ovšem to byl ještě minimální paradox v porovnání s tím, co následovalo.

Coby vesničanku s propadlou legitkou mě do Jungmannovy ulice vzal tatínek autem. Stejně musel vyzvednout ještě druhou kartu pro sestru, takže to nebyl takový problém. Pominu to, že kvůli něčemu tak zbytečnému musíte až do centra. I když mám sklon rozčilovat se nad věcmi, které nemůžu změnit, tentokrát jsem se rozhodla to brát s klidem. Jistě, nějakou zbytečnou kartu nepotřebuju, ale když už nemám na výběr, nemá cenu se tím zabývat.

U výdejního okna, podle čísla, bylo přede mnou asi deset lidí. To nebude na dlouho, myslela jsem si. Slečna vedle mě zrovna dočetla noviny a rozbalila snídani. Evidentně byla lépe připravená na čekání. Po půl hodině stání na místě (pohoda, čekala jsem něco horšího) jsme přišli na řadu. Paní deset minut něco ťukala do počítače, tvářila se, že ji práce ohromně baví, potom jsem podepsala asi sto papírů, táta podepsal asi sto papírů, dostali jsme dvě nepotřebné karty s úděsnými fotkami a zjistili, že nabít je můžeme pouze v místech k tomu určených, čili nejspíš tam, kde jsme doteď kupovali kupony na legitku. Poprvé toho dne jsem pozvedla obočí. Co je to za nápad, chtělo se mi říct, ale přece nebudu takhle po ránu protivná. Vždyť když si něco kupujete nebo vyřizujete – cokoliv, od občanky přes legitku po kartu na obědy – můžete to taky hned použít, případně zaplatit za použití na místě.

Zamířili jsme tedy na Roztyly, kde jsme zatím kupovali kupony. A tam už pozvednuté obočí bylo opravdu málo. U přepážky seděla taková mladá slečna, od pohledu docela sympatická a mnohem míň otrávená než ta, která nám vydala karty, což jsem původně považovala za dobré znamení. To sotva. Nejdřív asi deset minut vyřizovala sestřinu žádost. V lednu jí bude patnáct, čili si nemůže koupit pětiměsíční jízdné, protože za tu dobu se změní ze žáka na studenta a to by nešlo. Plus k našemu vesnickému pásmu potřebuje další výbornou kartu, která potvrdí, že skutečně jezdí tou kterou příměstskou linkou, a ta se vyřizuje vždy v září, protože na ní musí být razítko školy. Musela by tedy přijít znovu zítra. Sestra bezmocně vytáhla aspoň ISIC kartu a slečna mávla rukou, že teda aspoň něco a že by to snad šlo.

Se mnou byl větší problém. V květnu jsem skončila střední, zápis na vysokou mě čeká pozítří a mít ISIC kartu mi vždycky přišlo zhruba podobně užitečné, jako mít opencard. Slečna zase chvíli něco ťukala a nakonec mi oznámila, že to nejde.

„Jak nejde?“ divil se táta.

„Potřebuju potvrzení o studiu. Jinak to nejde.“

Chtěla jsem se zeptat, jestli ona nosí, nebo spíš nosívala, potvrzení o studiu po kapsách, zvlášť potom v srpnu, ale ještě pořád jsem byla rozhodnutá nerozčilovat se.

„Tak mi dejte aspoň měsíční. To potvrzení doneseme příští měsíc.“

„Ale to nejde. Na studentskou kartu vám můžu prodat jenom studentský kupon, a ten vám můžu prodat jenom s potvrzením o studiu.“

„I když ho dodáme pozítří?“

„Bohužel. Tak přijďte pozítří.“

Táta, který byl evidentně taky (původně) rozhodnutý nebýt protivný, se ujistil: „Takže teď mi vlastně nemůžete prodat nic.“

Slečna pokrčila rameny: „Já s tím nemůžu nic udělat.“

To mě dorazilo, až mi potichu uklouzla španělská nadávka. Byla jsem si jistá, že si dělá legraci, ale nesmála se. Skoro jako když jsem se před asi dvěma lety pokoušela koupit si boty v jednom nejmenovaném obchodě. Prodavač byl podobně ochotný. Vybrala jsem si boty v dámské velikosti a požádala ho o číslo 36, načež mi sdělil, že to nejde, protože dámská velikost se v tom čísle ještě nevyrábí. Tak jsem si vybrala dětskou velikost, což on komentoval slovy, že dětská čísla se přece v 36 už nedělají. A když jsem se nevěřícně zeptala, co má tedy dělat člověk, který má právě velikost číslo 36, taky pokrčil rameny a řekl: „To vám neporadím.“

Tohle je snad možné jenom v Praze. Cítila jsem se jako idiot, mám kartu, na které přesně tak vypadám a která navíc nefunguje a lístek na autobus, což je to jediné, na co jsem svou úžasnou novou kartu chtěla použít, si stejně musím koupit. Poslední tři dny mi Madrid chybí hlavně kvůli počasí, ale dnes i z jiného důvodu. Třeba systém dopravy je tam nepřekonatelný. Jedna jízda stojí jedno euro (akorát na letiště dvě, protože to už je za městem). Hotovo. Je jedno, jestli jste v zóně nula, jedna, nebo tři sta osmdesát, protože tam žádné takové nesmysly nejsou, v metru je jedno, jestli jedete bez přestupu nebo přestoupíte osmnáctkrát, prostě mezi nástupem a výstupem se počítá jedna jízda. Nezáleží, jestli jste žák, student, důchodce, prezident nebo turista, prostě zaplatíte jedno euro. Jistě, Španělsko má oproti nám zase jiné mínusy, jako třeba dvacetiprocentní nezaměstnanost, ale třeba to, že u nás jsou lidé schopní se tři roky hádat kvůli třiceti korunám u doktora, mi ani nechtěli věřit. A hlavně jedno jim nejde upřít – nedělají z lidí idioty kvůli úplně zbytečné kartě, která je k ničemu, koupit si kupon na dopravu „prostě nejde“, a to ke všemu ve městě, kde se ani nedostanete metrem na letiště.

Nedávno jsem viděla reklamu na opencard s takovou rozesmátou slečnou a nápisem OPENCARD=cosi, co někdo přelepil a přepsal na PRACHY PRO BÉMA. Asi se pod to půjdu podepsat.

Když jsem vystoupila z autobusu, začalo pršet, a po příchodu domů jsem zjistila, že se nám zapnulo topení, tedy že máme problém v domě udržet aspoň dvaadvacet stupňů. Příznačné. Byla jsem měsíc pryč, ale pražská realita je pořád stejná. Zima v létě, déšť a pocit, že jste idiot, i když opravdový idiot je evidentně někdo úplně jiný, to jinde nezažijete. Opravdu se tady nic nezměnilo.