Život na vysoké noze

I my ženy, které děláme něžnému pohlaví ostudu, protože nejraději nosíme tenisky nebo mokasíny, chceme být někdy za dámy. A tak jsem se jednou vydala koupit sandály na podpatku...

Když jsem poprvé spatřila ty krásky v regálu, okamžitě mi padly do oka. Klasická černá barva a vysoký, ale přitom stabilní podpatek, co víc si můžu přát? Aby nestály můj měsíční plat. Proto jsem trochu váhala podívat se na cenovku, která rozhodne o tom, jestli budu zbytek týdne o chlebu a vodě, ale s novými sandály, nebo budu žít jako normální člověk. Když jsem si ale přečetla tu neuvěřitelnou částku 390 Kč, tak mít kondiciogram jako František Koudelka, určitě by mi na dnešek vyšel šťastný den.

A tak jsem si to domů vesele štrádovala se dvěma novými modely (přiznávám – když první boty stály tak málo, musela jsem cenu dorovnat ještě žabkami za dvě stovky) a už jsem se v duchu viděla, jak mi druhý den budou kolegové sklánět poklony, že jsem konečně pochopila význam slova dress code.

Sotva jsem ráno udělala pár kroků z bytu, konečně jsem pochopila, jak se Dante cítil, když popisoval peklo. Pokud si správně pamatuju, peklo se v Božské komedii skládalo z devíti kruhů – no moje sandály by byly v osmičce, protože ani ten satan v devítce by je nechtěl.

Než jsem se dobelhala na zastávku šaliny, měla jsem už odřené nejen paty, ale i malíčky. Samozřejmě, že u sebe nenosím náplasti, ačkoliv mi mamka od puberty klade na srdce, že ženská má mít v kabelce malý arzenál skládající se obvykle z věcí, které si průměrný chlap vezme na dvoutýdenní dovolenou. S vypětím sil jsem se nějak dostala do práce, i když na mě musel být hrozný pohled: Kulhající ženská s křečovitým úsměvem, tvářící se, že je vlastně všechno pohodě. Hlavně, že má podpatky, blbka, museli si náhodní kolemjdoucí klepat na čelo. A víte co? Vlastně bych si ještě včera na jejich místě pomyslela to samé.

V práci mě pak kolegyně, samozřejmě za přítomností šéfa, přivítala se slovy: „Ty nás opustíš. Že ty jdeš někam na pohovor?“ Tak díky. Jednou se člověk nastrojí a už skoro podává výpověď. Zbytek dne jsem se snažila minimalizovat jakýkoliv pohyb, který by znamenal nazout si tu španělskou botu a odejít od počítače, a tak nosit tyhle sandály každý den, určitě bych získala titul zaměstnanec měsíce, kdyby se u nás nějaký uděloval.

Po cestě domů, kdy jsem ještě musela vyzvednout příteli dárek k narozeninám, jsem si vymyslela nové přirovnání pro své utrpení. Určitě znáte pohádku Malá mořská víla. Hlavní hrdinku stihl krutý trest, který na ni uvrhla zlá čarodějnice: Při každém kroku pociťovala bolest, jakoby šlápla na nůž. Hm, asi ta čarodějnice malé mořské víle nazula moje sandály.

Jakmile jsem dorazila na byt, boty hned letěly do kouta, samozřejmě za doprovodu ironických poznámek přítele na téma „měla ses v těch botách pořádně projít po prodejně“, případně „takže další boty do sbírky, které nám budou jenom zabírat místo.“

Jaké tedy z mého příběhu plyne ponaučení?

1. Nové boty si poprvé neberte někam, kde vás může vidět někdo jiný než přítel, protože ten už o vás totiž dávno ví, že jste tele.
2. Když na ulici potkáte ženu, která se na podpatcích potácí jako nejmenovaná osoba u korunovačních klenotů, mějte s ní slitování. Možná je to jenom holka, která jednou chtěla být jednou jedinkrát za dámu.