Jak jsem chtěla sportovat

Olympiáda skončila a já jsem poctivě sledovala, jak jinak než v pohodlíčku u televize, skoro všechny disciplíny – to by mi šlo. A při této příležitosti jsem sama začala vzpomínat na svoji (ne)sportovní kariéru...

Ne, že bych byla sportem úplně nedotčená. Jako malá jsem chodila celých dlouhých sedm let do tanečního oboru. Ale znáte to  –  puberta, první lásky, diskotéky a baletu rázem odzvonilo. 

Naštěstí mi tehdy dostatek pohybu zajistil školní tělocvik, i když si asi všichni vzpomeneme, jak jsme ty ranní rozcvičky nesnášeli (interní poznámka: na naší škole opravdu někdy tělocvik začínal v 7:15  – obávám se, že podobnost s hororem 3:15 zemřeš není náhodná). Takže jsem vlastně měla dostatek  pohybu, i když nedobrovolně, zajištěný.

Zlom přišel na vysoké. V té změti přednášek, učení, brigád, a co si budeme povídat i  popíjení s kamarády, se nedostatek sportu začal projevovat s pomalu přibývajícími kily. Musela jsem jednat.

Nejdříve mě kamarádky ukecaly na skákání na trampolíně. Pro neznalé, jedná se o cvičení, kdy vedle trampolíny provádíte různé cviky a především na trampolíně skáčete. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, pokud by hlavní cíl cvičitelky nespočíval v tom, vás dupáním na trampolíně uhnat k smrti, což se skoro vyplnilo. Asi do hodiny se u mě objevila ledvinová kolika a kvůli jejímu opakování jsem se nakonec dopracovala až do nemocnice. Ledvinové kamínky, jak je doktor poeticky nazval, se totiž pohybem na trampolíně začaly hýbat a vyvolaly právě zmiňovanou koliku. Na základě tohoto “zážitku” jsem si odvodila, že cvičení na trampolíně pro mě asi nebude to pravé ořechové a dodneška se vyhýbám i skákání přes gumu.

Nenechala jsem se však znechutit a vydala se s kamarádkou objevovat krásy posilovny. Musím uznat, že ve dvou bylo cvičení celkem zábava, i když teď zpětně nechápu, proč jsme běhaly na pásu v uzavřené místnosti, když venku svítilo sluníčko. Vysvětluji si to svojí posttraumaticko-ledvinovou-paranoidní poruchou: Asi jsem se bála, že se nachladím. 

Po prvním úspěšném pokusu jsem se do posilovny vydala znovu. Samotnou mě však běhání (do dobře, spíše chození) na páse přestalo bavit přesně po 5 minutách a 20 sekundách. Dlouhou chvíli jsem si alespoň krátila koukáním na hudební klipy na obrazovce televize. Bohužel jsem však v posilovně necvičila jediná a jiná slečna se právě rozhodla koukat na tenis. Nic proti tenisu, ale když se sama morduju, nepotřebuji se dívat, jak se morduje i někdo jiný. Po chvíli slečna místnost opustila, a tak jsem si program přepnula. Co čert nechtěl, asi za deset minut se vrátila zpátky a svoji nadvládu opět demonstrovala přepnutím televize. Tím mě vyburcovala k myšlence  “moudřejší ustoupí” a opuštění posilovny. Představa, jak se dvě funící, potící se ženský přetahují o ovladač mi přišla směšná. A nebo jsem si prostě hledala výmluvu jak vypadnout.

Dobře, zkusíme teda běhat venku, navrhl jednou přítel. Proti tomu se nedalo nic namítat. Jednak jsem před ním nechtěla být za pecivála a jednak jsem měla s týmovou aktivitou předchozí pozitivní zkušenosti. Jednu věc jsem ale nedomyslela – že přítel asi nebudou běhat stejnou rychlostí jako kamarádka a ani se mnou nebude klábosit o blbostech. Stručně řečeno, po necelém kilometru jsem byla totálně vyřízená. Přítel se nevzdával a snažil se mě motivovat: „Zpočátku na běhání všichni nadávají, ale pak se ti to zalíbí. Jen musíš překonat tu krizi.“ Hm, krize trvala další čtyři běhy. Pak to pro změnu vzdal přítel s tím, že si budeme každý běhat sám, což se pro mě rovnalo neběhat.

A co dál? Teď určitě čekáte konec příběhu ve stylu, že mým nejoblíbenějším sportem se staly šachy. Jenže mně asi bude navždycky souzený ten balet. Ale jinak než dřív. 
Zapnu si v tom našem mini bytečku hudbu a jednoduše tancuju tak, jak umím. Nikdo na mě nekřičí, nesnaží se mě motivovat, ani zlepšit. Jasně, občas se na to vykašlu, protože tancuju jen tehdy, když mám radost a to mě baví. Akorát lituju souseda pode mnou i naproti mně, já bych se na sebe dívat nechtěla  :-) 
No a létě k tomu přidám občas kolo, kde je mojí odměnou okolní krajina i zákusek v cukrárně. A jsem spokojená. 

Třeba ještě jednou tou pravou sportovkyní budu, kdo ví?