Utop se! Nebo se nauč plavat! (Jak to všechno začalo 2.)

První, osobnější série článků, věnována mým zážitkům a pocitům ze "strastí a strastí" něčeho, co se nazývá duchovní transformace. Ke každému dílu něco málo vysvětlím, ale podrobněji se těmto věcem věnuji na našich stránkách...

 "Alespoň, že tyto stavy nepřišly dříve, když jsem byl ještě zaměstnán" - ležíc, neschopný se ani pohnout, jsem se v duchu snažil najít v i takové situaci něco dobrého. Ale částečně to pozitivní opravdu bylo - naštěstí celé toto umírání na pokračování začalo až poté, co jsem bravurně vybruslil z poslední, hrozně mě ubíjející práce. Velmi jsem váhal s odchodem, ale nakonec zachování zdravého rozumu vyhrálo nad královským platem... Poslední měsíce v té práci jsem už cítil, že psychická nepohoda začínala přerůstat do fyzických problémů – měsíc a půl před odchodem jsem skoro celý proležel s nějakými virózami.

„Hmmm, a možná to umírání je způsobeno tou poslední prací... Ne, ne, ne – to je blbost – to by se přece logicky nezhoršovalo, a ty epizody by nebyly stále častější – spíše by po pár měsících vymizely…“ Přemýšlej, přemýšlej! Musíš na něco přijít, jinak se z tebe stane ležák, co si nedokáže dojít ani na záchod!“ A tak jsem přemýšlel, vždyť co jiného může člověk dělat, když dokáže jen trochu hýbat nohama a rukama... Zatím vím, že lékařská věda už stihla selhat a tudy cesta nevede - vzpomněl si na všechna ta vyšetření, která jsem absolvoval, hned jak jsem „zemřel“ asi počtvrté, možná popáté. S nadějí jsem ověšený elektrodami fučel, šlapajíc na supermoderním rotopedu, měl jsem k dispozici snad fotky celé mé kostry a rozbory všeho, co šlo zkoumat. A když jsem po měsíci plném obíhání všech oddělení v nemocnici přišel zpátky k doktorce, měla pro mě „dobrou“ zprávu.

„Všechny testy jsou v normálu, nemáte dokonce ani žádné problémy z vaší nadváhy – jste prostě takový „šťastný tlouštík“... To budete asi mít jen ze stresu, měli byste se trochu šetřit a zpomalit životní tempo“ - řekla po prostudování všech výsledků.

„A nemůže to být něčím jiným? Já mám pocit, že už dlouhé měsíce nejsem ve stresu – jsem v klidu doma, nepracuji, z poslední práce jsem dostal „ředitelský zlatý padák“. A k tomu žiji už 9 let ve šťastném vztahu, a jediné co dělám je plánování naší okružní cesty po Evropě, na kterou se těším...“

„Takže, jak jsem řekla, zkuste být v klidu, to Vám zlepší i ty přehnané reakce na podněty zvenčí, které jste zmiňoval, a pro případ vám předepíšu něco k uklidnění.“ - ignorujíc můj protiargument vůči její teorii ukončila svůj návrh léčení. Nevím proč, ale měl jsem pocit že její slova značí - "nevíme, tápeme, tak jen doufáme, že se to snad zlepší, a když ne, nasadíme nějaký osvědčený oblbovák". A tak se také stalo, po chvíli jsem už držel v ruce recept na cipralex a neurol. Ale já jsem tvrdohlavý, a přestože jsem i v dalším období zažil spoustu zážitků smrti, ty léky zůstaly jen na papíře...

Termín který doktorka tehdy použila - ty "přehnané reakce na podněty zvenčí" - to bylo velmi mírně řečeno to, co mě čeká ráno, a co odeznívá jen velmi pomalu. Vždy, den, dva po „smrti“ jsem strašně slabý a každý zvuk vnímám alespoň třikrát silněji než obvykle. Jediná hudba, kterou zvládnu poslouchat je jemná symfonika, a pokud si pustím svůj oblíbený deathmetal, do minuty mám pocity blízké bezvědomí a neuvěřitelné žaludeční nevolnosti. To značí, že sluchátka budou ve městě cestou k masáži nutností, alespoň trochu ztlumí hluk ulice. Vyjet na ulici jsem se dosud v takovém stavu neodvážil, připadalo mi to jako přílišná zátěž. I doma přítelkyně v tyto dny musela chodit po špičkách, protože pokud například bouchl průvan dveřmi, mně se před očima tvoříla tmavá mlha a klesal jsem do kolen - naštěstí jsem vždy zvládl - nějak na autopilota - dojít do postele... Takže zítra ráno si jako zátěžovku vyzkouším procházku po centru Prahy. Co už, všechno je jednou poprvé...

„Hmmm, vypadá, že už i to přemýšlení mě vysiluje“ - pomyslel jsem si z posledních sil, a mé vědomí se zkutálelo zpátky do té prázdné hluboké temnoty, která v poslední době tak často nahrazovala můj normální spánek...

Pohled po letech: Během dlouhých let (začátek tohoto mého příběhu se odehrával v roce 2007)  jsem slyšel mnoho podobných příběhů. A proto jsem si nazval tuto první fázi „pád“. Obecně jde o to, že jsme dovedeni na rozhraní smrti v určitém slova smyslu – mnou zažívaný stav je jedním druhem pádu, někteří lidé, co jim transformace nastartovala měli podobné stavy, případně zažili pád psychologický, psychický, finanční. Fyzický pád občas připomíná panické ataky, které ale jdou až do extrému – i ataky jsou v podstatě podobné a taky podobně „léčené“. Jen to není, kromě těch nejhorších, zážitek blízký smrti.

Z energetického hlediska je to takový tvrdý reset, kdy „Vyšší Já“ člověka už nedovolí, aby si člověk svým negativním myšlením špinil své energie, a tak ho vždy pokud zašpinění dosáhne nějakou hranici, resetuje. Základní transformace je logicky o změně myšlení, o uvědomování si pravd, které jsou pro člověka důležité. A dokud si je neuvědomí a neosvojí nastálo, trpí. Už jsem potkal i lidi, kteří žili v utrpení desítky let, jen proto, že nedokázali změnit myšlení.

Z jiného hlediska je tento stav předáním energie, něco jako když elektron v atomu excituje, pohltí kvantum energie a posune se na vyšší energetickou hladinu. Zde jde o spotřebování energie na postup nefyzického Já na vyšší vibrační hladinu, pak o doplnění energie, a postup se opakuje. A zároveň jde o čištění energie člověka. Ale o těchto věcech budu mluvit později nebo jinde, nehodí se moc na blog..

Peter

Použitá fotografie: Pixabay - royalty free.