Začalo to docela nevinně...

„Hlava? Aha moje hlava. A jak že jsem si ji narazil? No začalo to docela nevinně…“

Seděl jsem takhle na večer s přáteli ve sklípku a hledal pravdu ve víně. Jak už to s hledáním pravdy bývá, byla to zdlouhavá náročná práce. Přetřásali jsme každodenní problémy a hledali nová řešení.

„Cože, volby? Ne, politiku sem netahej, na tu nejsme zvědaví!“ okřikují mě, když navrhnu nové téma.

„Ne, volby,“ vrtím hlavou a dolévám si sklenici bílým vínem. Muškát moravský, výborný ročník. „Antivolby. Prostě opak voleb. Jednou za čtyři roky uspořádat hlasování o tom, koho v politice nechcete ani vidět.“

„To nemůže fungovat,“ vrtí důrazně hlavou jeden ze společníků a řádně si zavdává červeného. Frankovka, dva roky stará.

„Proč by ne? Vždyť každý z nás by se moc rád někoho zbavil. Politici by přišli o svou nedotknutelnost. A viděli by, že se nám musí zavděčit, jinak poletí.“

„Toho by se dalo zneužít,“ namítne jiný, zatímco ucucává Cabernet. „Další prostor pro korupci, více úředníků...“

„Tihle by třeba byli i užiteční,“ mávnu rukou. „A vůbec, takové volby by měly na rozdíl od těch normální i vysokou účast. Nikdo by se nemohl vymlouvat na to, že není z koho vybírat.“

Dalších námitek se už nedočkám. Přátelé ten nápad převalují v mysli a já víno na jazyku. Vychutnávám si výbornou chuť a příjemný nasládlý konec.

„In vino veritas,“ předložím svůj poslední argument.

„Co říkáte? Že to nevysvětluje ten otřes mozku? No to je pravda. Ale večer ještě nekončil a když došlo víno, vyrazili jsme do ulic. A tam se to stalo. Napadla mě telefonní budka. Zákeřně zepředu.“