Kousek blaha

Dnes odpoledne jsem seděl v čekárně u lékaře, neměl jsem nic ke čtení a tak jsem se jen díval ven z okna jak prší. Bohužel, krom mě tam bylo ještě několik lidí a čekání se protáhlo. Tohle zdánlivě neužitečné trávení času mě ale přivedlo k zamyšlení, za což vděčím především jednomu pánovi, který seděl vedle mne a oslovoval všechny okolo.

„To je doba, jak jim to může tak dlouho trvat? Čekám tu už hodinu. Vždyť jen dají injekci a hotovo, doktorka tam má dvě sestry, tak proč neberou tři lidi zaráz? A vůbec, když jsem se chtěl objednat, řekli mi, že to není potřeba, no a dívejte kolik je tu lidí! Ale to je všechno dobou. Jen se podívejte do parlamentu, jak to tam Topolánek vede! Můžeme si za to sami, že jsme je zvolili. Hm... venku lije, a to nemluvím o té včerejší vichřici. To je počasí...“

Ostatní se ihned naladili na jeho vlnu a přidali svoje stížnosti na všechno možné. Přemýšlel jsem, jestli je to normální. Stěžovat si na každičkou věc, vše zkritizovat a nebýt schopen vcítit se do situace toho druhého. A já jsem si jistý, že paní doktorka měla dnes odpoledne opravdu hodně na pilno. Věta, že je málo porozumění mezi lidmi, může znít naivně, ale přijde mi, že to je v dnešní době důvodem neustálého napětí. A přitom často stačí vlídné slovo od kolemjdoucího kvůli maličkosti a hned se člověk cítí lépe.

Přijde mi, že jsme stále zatížení naší minulostí, kdy kradení bylo na denním pořádku a každý se na každého díval podezíravě. Státní ideou bylo budovat socialistickou společnost, ale idea mezi lidem byla spíše, že každý hraje sám za sebe. Už to stačilo k rozbití pospolitosti mezi lidmi. Najednou už nebylo žádné my všichni, jen já a ti ostatní. Proč bych měl něco udělat pro ostatní? Vždyť jsou cizí!

V lidech to přetrvává i jako ozvěna z dřívějška, rozbití první republiky, kdy jsme se vzdali nepříteli bez boje. Ozvěna roku 1968 a násilné přerušení přirozeného vývoje společnosti tanky. Všichni se cítí nějak vykořenění, už nejsou tak spjatí se svou zemí a svým národem. S rokem 1989 a Sametovou revolucí přišla šance na změnu, ale ta se příliš nezdařila. Všechno se seběhlo moc rychle a bylo to zapříčiněno zvenčí a ne zevnitř. Lidé, kteří byli smíření se svým osudem, najednou dostali svobodu a nevěděli co s ní. A začalo se krást ve velkém, protože lidé stále necítili vztah ke státnímu majetku jako k něčemu svému, ale jako k něčemu těch ostatních. A tak vznikla nová neoficiální státní idea: Všichni jsou zloději a sám stejně nic nezmůžu. Ta nám trvá doteď. A souvisí to se vším, se vztahy mezi lidmi, s chybějícím pocitem sounáležitosti, s politickou kulturou, s pocitem křivd v minulosti, s absencí naděje na změnu.

Lidé se dívají do minulosti a vidí časy, kdy jsme něco znamenali, jako něco co už dávno skončilo. Velká Morava, doba Karla IV., husitství, první republika... to už je přece dávno pryč, dneska se krade a všichni se hádají. Myslím si, že to je způsobeno rozlišováním věcí na moje a jejich. V narodě, kde lidé cítí sounáležitost, vám kdokoliv s hrdostí oznámí: „Tohle všechno je naše!“ Nikoho tam ani nenapadne to ukrást, protože to není cizí. V takové společnosti se i lidé na sebe navzájem nedívají jako na cizí, ale jako někoho spřízněného. Někoho, komu rád pomůžu, se kterým rád prohodím pár slov.

Pokud dnes udělám něco nezištně pro ostatní, pro svou zemi nebo společnost, budu považován přinejmenším za podivného. Proč bych obětoval svoje blaho pro někoho cizího? Ale v národech, kde je národní ideou sounáležitost, tomu tak není. Lidem vůbec nepřijde divné, když věnuji kousek vlastního blaha ostatním. Kdybychom všichni věnovali i jen maličký kousek blaha ostatním, věřím, že by hned bylo o něco lépe.