Přijetí 70 syrských uprchlíků, tedy 15 rodin s 5 osobami na rodinu, které schválila vláda ČR vyvovala vlnu diskuzí, ze kterých bohužel plynou pro českou společnost tři smutná fakta. Za prvné je česká společnost nesmírně sobecká nebo za druhé, že trpí česká společnost alzheimerovou chorobou, a za třetí, a to je to nejsmutnější, nezná svou vlastní nedávnou minulost. Jsou nám lidé, rodiny s dětmi, které se snaží zachránit si život před jistou a nedůstojnou smrtí rukou fanatického Islámského státu skutečně tak ukradeni? Jsme skutečně tak sobečtí nebo prostě máme jen strach?
Z jedné ankety umístěné zde na iDnes.cz, vyplynulo na otázku "Měla by ČR přijmout syrské uprchlíky", že 25.000 čechů si přeje NE a pouhých 2.500 osob souhlasí aby ANO.
Toto zjištění mne zklamalo, ba co víc, velmi znepokojilo. Fakt, že češi odmítají jakoukoliv kolektivní spoluvinu či povinnost, to víme již dávno. Že argumentujeme stylem "Jsme přeci v NATO, na co bysme měli mít armádu", "Stát nemá na důchody" přičemž si polovinu výplaty nechávám vyplatit pod rukou, abych ji nemusel danit, "Chceme mír a bezpečí" ale dění na ukrajině se nás netýká, "Chceme mít krásnou přírodu jako rakušáci" ale z tříděním odpadu si hlavu moc nelámeme.
Ani z daleka jsem však nečekal, jak jednotně sobecká bude česká společnosrt ve chvíli, kdy za dveřmi stojí obyčejní lidé, rodiny s dětmi, utíkajíc před nelidskými fanatickýcmi zrůdami, kteří je chtějí chladnokrevně popravit jen za to, že mají jiný názor. Lidé, kteří chtěli jen pokldině žít, vychovávat své děti, chodit do práce, slavit narozeniny, tak jako my. A jediné, čím se provinili je, že žijí na území, které si nárokuje jejich nepřítel a neváhá je kvůli tomu zabít.
Provinili se tím stejným, jako češi a židé za 2. světové války, jejichž životy si nárokovali nacisté. Jako češi, kteří chtěli před jistou smrtí utéci do bezpečí. Jako češi, kteří byly schopni položit život, jen aby jejich děti dostali pověsnou vstupenku do Wintonova vlaku.
Nepřítel našeho nepřítele, by měl být náš přítel
Celý svět a především Evropa čelí obrovské hrozbě spojené s islamizací. On to však není problém dneška. Islamizace Evropy je problémem od nepaměti. Evropa byla již před staletími v hledáčku arabských zemích a na druhou stranu jsou stejně tak arabské země v hledáčku západu, pro své mocenské potřeby. V každé druhé pohádce vidíme, jak Honza táhne na Turka...
Evropa byla ještě do nedávné doby také značně rozdělena. Územní změny, války, náboženské a monarchistické handrkovačky byly důsledkem nestability Evropy a byly na dením pořádku. Nyní je Evropa sjednocena jako nikdy dříve a dnešní člověk si nedovede představit, že by Německo válčilo s Francií, zatímco Británie by pomáhala každý měsíc někomu jinému. Paradoxně tím co Evropu spojilo, byl společný nepřítel a díky tomu nežijeme v Evropě, kde se upaluje na hranici, ale v nejdelší době bez válek.
Evropě i celému světu se díky Islámskému státu možná otevírá obrovská možnost, kterou doposud neměla a to sice, kdy křesťané a islamisté mají společného nepřítele!
Ne všichni muslimové mají válečné potřeby nebo potřeby utlačovat lidská práva. A to musíme přijmout jako fakt, musíme si přiznat, že ikdyž máme strach, tak ta mince není černá ani bílá.
Jak paradoxní je, že v Paříži při útoku na Charlie Hebdo islamisté ve jménu proroka chladnokrevně zavraždili muslima? To nám má napovědět, že není muslim, jako muslim.
Máme dvě možnosti, buďto Syřany přijmeme jako přítele a spolu budeme bojovat proti nepříteli a oba budeme silnější nebo se k nim otočíme zády a nebudeme silnější s novým přítelem, ale budeme proti sobě mít nepřítele již dva, protože pro ně rozhodně nebudeme přítelem.
Romští asistenti městské Policie se velmi osvědčili v problémových oblastech. Jednoduše se mezi dva světy, dva názory, které se odporovali vložil článek, který se na věc díval oběma pohledy a dokázal tyto dva světy k sobě přiblížit. To stejné se nám nyní nabízí, pojďme ukázat, že nám nejsou tito lidé lhostejní a využijme toho, že dokáží naše dva světy k sobě přiblížit.
Nejsem naivní, celý proces musí mít jasný řád...
Přijměme syřany, přijměme jich mnohem víc než 70. Pokud se jedná o lidi, kteří potřebují pomoc, nesmíme být tomu lhostejní. Jestliže nepodáme ruku zraněnému, jsme stejní jako ten, kdo jej zranil.
Ovšem je jisté, že nelze naložit syrské uprchlíky do náklaďáku, v Mikulově jej vysypat a říci, jste svobodní. Celý proces musí mít jasný řád a systém. Neměli bychom hledat důvody proč je nepřijmout, ale jak je přijmout, aby jsme z toho oba něco měli. Oni život, a my lepší vztah a tím i bezpečnější Evropu.
Ostatně, multikulturalismus má dvě možnosti. Buď to nasypem do jednoho pytle a ono se to pozabíjí, nebo vytvoříme systém jak to uspořádat, a bude to spolupracovat...
