Že já tu Internacionálu zpívala!

Michala Hlaváčková přiběhla do třídy celá uřícená se slovy: „že už můžeme být „jiskřičky“. Netušila jsem co to je, ale prý je to „žůžo“ a musíme tam všechny chodit. Byla jsem z té zprávy celá nadšená a když nám Michala řekla, co všechno budeme na jiskrách dělat, utíkala jsem honem domů s tím, že se konečně vykašlu na nějakou blbou „lidušku“.

Byl jsi úžasný táta...

Maminka s tím souhlasila, ale řekla mi trošku váhavě, že musíme opatrně počkat, co řekne tatínek. Maminka hledala správnou chvilku. Na našeho tátu nešlo jít jen tak, ale muselo se jít všelijak.

„Ty jsi se Járo úplně zbláznila, přes mojí mrtvolu, holka nikam chodit nebude, udělají z ní komunistu!“ řval  na celý obývák, na celé patro, na celý barák a na celou vesnici! Brečela jsem, protože Michala Hlaváčková tam už chodila.

Ve třídě jsem byla divná, protože mi táta prvomájová mávátka rozlámal. A když jsem dávala do oken krásné malinké vlaječky,  chtěl tu červenou, vždy vyhodit z okna. Nadával, že to do našich oken nesmí a mamka každý rok žadonila, co na to řekne náš starosta.

Po měsíci přemlouvání se mamince povedlo tátu ubezpečit, že budu na jiskřičkách jen stříhat, zpívat, chodit na výlety a sbírat žaludy. Naučila jsem se: „Slibuji dnes přede všemi, jako jiskra jasná, chci žít pro svou krásnou zemi, aby byla šťastná.“ Natrénovala zákony: „jiskra mluví pravdu, je zvídavá, ráda cvičí, zpívá, kreslí a hraje si, je pracovitá a pomáhá rodičům a chce být pionýrem“. Táta občas kontroloval, co tam dělám. Byl klidný, když jsem řekla, že stříhám, zpívám, chodíme na žaludy a učím se morseovku.

Nastal můj vytoužený den. Stala jsem se pionýrem. V Lidicích složila slavnostní slib, dostala rudý šátek a odznak. Děsně mi to slušelo. Chodila jsem v sukýnce, modré košili a šátku až do večera.

Asi za měsíc jsem se naučila zajímavou melodicky vyváženou píseň. Přiběhla jsem nedočkavě domů. Táta seděl v obýváku, nohy měl na stole, držel mužně noviny a koukal na televizi.

„Tatí, musím ti něco zapívat“ postavila jsem se k obývací naleštěné stěně, zaťala pěstičky, zvedla bradu, tak nějak budovatelsky a spustila Internacionálu.

Vůbec mě nenechal dozpívat! Nechápala jsem proč! Zalapal po dechu, vytřeštil oči,  dostal infarkt a začal řvát: „A končíš, končíš!!! Jděte obě doprdele“. Šel do skříně a můj „žůžo“ pionýrský obleček našlapal vzteky do koše.

Tím skočila má pionýrská dráha i s vlaječkovou kariérou. Říkala jsem si, že já blbá tu Internacionálu zazpívala.

Tati, pro tebe, do nebe: “kdyby se dnes moji kluci postavili v obýváku, zaťali pěstičky, zvedli budovatelsky bradu a začali zpívat v pionýrském kroji Internacionálu, udělám to samé co ty.

Zaplaťpánbůh za jejich „skejťácké dýsíčka“ a trička „s lebkami“.