Olympijský medvěd z Moskvy

U nás na vesnici, když se řeklo: „jedeme do města“ byl to svátek. Velký! Takový ten, kdy si oblečete vyžehlené voňavé šaty a obujete vyleštěné sváteční boty.  

„Andrejko, jedeme do města…“

Než táta vycouval s žigulíkem z garáže, poskakovala jsem před barákem a na všechny kolemjdoucí přešťastně vola: „MY JEDEME DO MĚSTA, do městaaa, my jedeme do města.“ Kdybych mlčela, pukla bych od štěstí a radosti.   

Ono bylo „do města“ opravdu daleko. Nikdo z nás, před naším barákem nevěděl, jak daleko to je, ale bylo to dál, než k rybníku, na stoh ze slámy, na kaštanovku a ke kolejím za stromovkou. To byla místa, kam jsme měly my děti zakázáno, ale pěšky se tam dalo tajně dojít.

Mé dětství bylo vůbec takové celé pěšky. Pěšky do školy a ze školy, po schodech dolů před barák, na červené klouzačky za sámoškou, na hřiště za klukama, do okálů pro Venušku, do lesa na petrklíče, do vedlejší vesnice na špendlíky, ale hlavně, do hospody tátovi pro pivo...do předem vychlazeného džbánku.    

Tak, tak, do města bylo daleko a do Prahy ještě dál.

Když řekla maminka jednou za rok: „v sobotu pojedeme do Prahy,“ bylo to úplně nejdál na celém světě. Něco jako cesta do Ameriky. Cesta na západ. Cesta na konec světa.

No…! A to obě babičky nesly velice těžko.

„Proboha, co tam budete dělat? Něco se Vám tam stane. Nemáte rozum. Kdo to kdy viděl, jet nakupovat do Prahy? Zdeňku, říkám ti, chraňte se západu! Jaruško, aspoň ty děti nechte doma.“

Nenechala. A dobře udělala. Protože díky mamince, jsem na tom „západě – v Praze,“ objevila v cukrárně cucací barevné bonpari, v hračkárně duhové skleněnky a v suvenýrech olympijského medvěda z Moskvy.

„Co to jako JE?“ zeptal se důležitě o mnoho starší Ruda, který seděl na klepadle a otráveně při tom houpal nohama.

„Olympijskej Medvěd. Z Moskvy!“ Odpověděla jsem, srovnala mu kruhy na břiše a kousla jsem si do chleba, který byl posypaný malinovým vitacitem. Nevěděla jsem co je Moskva, ani co přesně znamená olympijskej. Ale, tušila jsem od prodavačky suvenýrů ze západu, že jsou to ty barevné kruhy. Asi něco jako céčka, jenom placatý.

„Olympijskej říkáš? Kecáš. Je to obyčejnej hnusnej medvěd!“ Řekl Ruda a seskočil z klepadla. Venuška, Michalka, Zuzanka, Jiřík mezi tím cucali s nechutí kyselé bonpari a dívali se při tom skrz skleněné duhovky do slunce.

„Není hnusnej. Je krásnej. A ty jsi blbeček blbej.“ Odpověděla jsem a začala si z chleba opatrně slízávat vitacit.

„Přečetl jsem několikrát Staré řecké báje a pověsti…a o olympijském medvědovi z Moskvy ani řádek.“

...říkám, je to blbeček! :-D

Mé dětství bylo celé pěšky. Pěšky, na jaře, v létě, na podzim i v zimě. Odehrávalo se venku, před barákem…a také za vesnicí, dokud nepadla tma. Stačil mi chleba s vitacitem, skákací guma, hliněné bábovky na písek, prstýnek s průhledným kamínkem z poutě a křída na namalování skákacího panáka. Tohle! Tohle jsem tam...na konci světa, nikdy neviděla.

Dnes už vím, že obě babičky měly pravdu: „Chraňte se západu!“ Vždyť se tam podívejte...mají jen ty odporný americký bonpari, skleněnky, které stejně nikdo nechce a debilního olympijskýho medvěda Z MOSKVY!