Jak jsem vychovávala nástupiště aneb blbec nakonec

Musela jsem jet do Pelhřimova. Auto jako na potvoru týden stávkovalo a tak mi nezbývalo nic jiného než jet autobusem. Vůbec jsem z toho neměla radost, protože mě čekalo plno zařizování a s tím spojené věčné přestupování.

Když jsem se v neděli vracela, byla zima, vlhko a foukal vítr. Výstup z metra, tlačenice na schodech, venku poprchávalo a záda od batohu neskutečně bolela. Na Florenci jsem si koupila kafe do ruky a užívala si při hledání mého nástupiště do Mostu v dlaních teplý ráj. Sláva! Fronta není až tak děsivá a budu mít místo k sezení. Postavila jsem se za pána v šarmantním klobouku, který si četl noviny, a vychutnávala si kávu. Stejně je ten podzim krásný, voňavý, barevný, vše se tak nějak chystá k zaslouženému spánku…pomyslela jsem si. Vyrušilo mě nějaké dohadování dvou kluků, asi 17 let, kteří se hrnuli, obešli naší frontu, drcnuli do malinké babičky, která stála jako první. Postavili se na začátek fronty a dělali jako by nic. A fronta lidí? Nic? Pán v klobouku se vrátil zpět ke čtení novin a malinká babička po krůčcích klukům ustoupila. „Můžu se Vás zeptat, jestli máte místenky?“ zeptala jsem se naštvaně. „Ne“ zněla jejich odpověď a smáli se mi do očí. „Tak si laskavě stoupněte na konec fronty. A měli byste si příště dávat pozor, protože tady paní jste málem porazili“. Uf! Ulevilo se mi. Vždy jsem ticho, ale tohle nešlo vydržet a nereagovat. Kluci však stáli dál. Pán v klobouku složil noviny, nadechl se: „Vy jste neslyšeli? Konec fronty je támhle!“ A ukázal důrazně na konec fronty. Kluci odkráčeli a lidi kolem mě začali diskutovat o tom jaká je to dnes doba. Mezi tím přikráčela starší paní obtěžkaná velkými taškami a postavila se do fronty jako první. Pán v klobouku se zeptal, zda má místenku, a když dostal odpověď, že ne, vypoklonkoval jí na konec fronty. Měla jsem pokoj na duši, že jsem nemlčela. V tom slyším, jak zavrčel autobus, který začal k nástupišti najíždět. Konečně! Za hoďku jsem v Mostě a ještě stihnu film, který chci vidět. Při pohledu na boční nápis PLZEŇ na autobusu, se mi zastavil tep, dech, zamrznul mozek a vytřeštila jsem oči! Kde je můj autobus, kde to stojím! Otočila jsem se a vidím, jak vedle stojí mostecký autobus, v kterém sedělo plno lidí. Okamžitě jsem se otočila a začala prchat směrem k němu. Lidi kolem mě nechápali, cosi na mě volali a já nastoupila, zaplatila a sedla si od plzeňského autobusu hodně daleko. „Hele vole, koukni na ty magory v tom autobusu vedle nás, co dělají.“ Řekl někdo nahlas přede mnou. Opatrně jsem se podívala a uviděla, jak v plzeňském autobusu plno lidí za sklem mává, a smějí se. Došlo jim, že jsem stála úplně někde jinde, než jsem měla a mně to v tu chvíli přišlo tak strašně moc k smíchu, že jsem se začala chechtat na celý autobus, mávala na ně a bylo mi jedno, že největší blbec jsem nakonec já.