Haló, haló vraťme se k východu

"Na západ mě, už v životě nikdo nedostane. Ani heverem!" Řekla maminka. Položila tašky, nasypala mletý do své odřené sklenky na nožičce, zalila vroucí vodou a zamíchala hliníkovou lžičkou.                                              

„Bože, děti, jak já jsem šťastná, že jsem doma…“ a zapálila si s chutí svoji milovanou klejku.

Maminka kouřila se zakloněnou hlavou a s přivřenými víčky blaženě relaxovala. My jsme se s bráchou…mezi tím cpali: fialovou čokoládičkou, maličkatým sýrečkem, hrubozrnným métským, salátem v plastové krabičce, oříškovou nutelou a hromadou barevných bonbonů…až jsme se z celého toho "západu" za hodinku pos….i!

„Zděnku, jsou šílení.“ Típla cigaretu a pokračovala. „Pracujou celý den. Dokonce i o víkendu! Děti jim hlídají úplně cizí ženský. Doma nehnou ani prstem, protože na to mají uklízečku. Zděnku, tomu nebudeš věřit, voni normálně nevaří! Kupují polotovary a pro nákup jezdí autem. A představ si, že když chtějí jít na návštěvu, dopředu si zavolají, jestli můžou!!! Chápeš?“  

„Jak zavolají?“ 

„Všichni mají doma telefon a dopředu si volají. Jsi doma? Můžu se zastavit na kafe?“ 

Všichni mají telefon? Tomu absolutně nerozumím. U nás na vesnici mají v bytě telefon dva sousedi a ještě k tomu služební. Když někoho rodí nebo umírá, běží se k Hlaváčkům nebo ke Koulům. Jinak se volá z modrého, železného telefonu za korunu, z budky na náměstí. 

Brácha klečel, učůrával smíchy…já namátkově namačkala čudlíky…změnila hlas na důležitýho dospěláka a telefonovala.  „Halo, tady opravna podmořských ponorek. Halo, tady major Zeman. Tady opravna vzducholodí. Haló, halóÓ, proč je koček málo? A tak štěkám jako hrom, ať je koček milion. Hele, pani, máte doma šroubovák?“ A pak jsme si to s bráchou votočili.

„Umíš si představit, že mi Maruš zavolá, jestli může ke mně na kafe?!“ Maminka byla tak rozčílená, že ve své krásné dederonové kuchyňce, kouřila jednu za druhou. No, ona nebyla dederonová jen kuchyňka, ale dederonový byl celý náš byt i s lustrama. 

Což o to, tatínek si to představit uměl, ale to bylo asi tak jediný, na co se zmohl. 

Tety…Maruš, Dana, Zdena, Mirka, Pavla, Helena, Stáňa, Vlaďka u nás ťukaly na kafe podle toho, jakou měl náš tatínek šichtu. Všechny byly naše tety. Všechny znaly šichty všech. Všechny chodily ke každý. A to, pravidelně! 

Celoroční ženské kolečko bez telefonování běželo na vesnicích, v městech, v celé naší Československé republice. Nikdo netelefonoval dopředu, jestli může na návštěvu. Nikdo nepracoval od rána do večera, celý týden. Nikdo nedával hlídat děti úplně cizím ženským. Nikdo neměl doma uklízečku. Nikdo nekupoval polotovary. A proč? Protože jsme byli ještě všichni "normální."

„Halóó a pani, máte doma taky hřebíky??? Proč? No přeci na..."