Díky tvé slepotě Helenko…já vidím

Sedím opřená na koberci, oči mám zavázané a slyším, jak něčí klidný hlas říká: „Ocitli jste se ve světě, který je ochuzen o pestrou škálu barev a všech jejich odstínů, ve světě ochuzeném o bohatství řeči, který přesto může být zajímavý.

Helena Kellerová

-zkuste si teď představit sami sebe, svůj obličej -zkuste se ho dotýkat, najděte vlasy, čelo, obočí, nos, ústa, bradu

–zkuste svůj obličej vnímat celý -zkuste si představit obličej někoho, kdo je vám blízký

-nyní si zkuste představit dům, ve kterém se nacházíte, jeho jednotlivé části, pokuste si představit místnost, kde se nacházíte, kde má okna, dveře

-pokuste si přesně uvědomit, v kterém místě sedíte.

-plně se soustřeďte na své okolí a bez jakéhokoli šátrání se snažte vycítit, zda ve vaší blízkosti někdo je či nikoli. Pokud ano, tak v jakém směru.

- můžete si svoji domněnku ověřit rukama, šátráním se přesvědčte, zda ve vaší blízkosti opravdu někdo je.

-nyní vstaňte a pokuste si zapamatovat místo, kde jste seděli.

-přejděte k některé stěně a položte si na ni dlaně, chvíli vnímejte její povrch.

-otočte se a pomalu, tak, abyste se mohli přesvědčit o všech detailech, projděte se po celé místnosti.

-ověřte si hmatem své domněnky.

-po ověření se vraťte na místo, kde si myslíte, že jste seděli, a znovu se posaďte.“

Sedla jsem si, bylo to zvláštní, vcítila jsem se do slepé a hluché holčičky. Oči jsem měla stále zavázané a klidný hlas pokračoval: „Jednou za deštivých dnů, kdy se Helenka jen tak bezcílně potulovala domem, při jedné hře pochopila, k čemu slouží klíč. Úplně ji to omráčilo. S houževnatostí výzkumníka vyhledala, zamkla a odemkla snad každé dveře, co jich v domě bylo. Bylo na čase, aby předvedla své umění světu. Když začala paní Kellerová připravovat oběd, vešla pro něco do spíže. Sotva překročila práh, Helenka bleskurychle přirazila dveře a otočila klíčem.

“Arthure! Pomóc! Pojď mi otevřít”, začala zoufale volat paní Kellerová na manžela. Otec vběhne do chodby a s úžasem se zastaví. Na prahu do spíže klečí Helenka a blaženě vychutnává maminčiny rány dlaněmi přiloženými na desku dveří. A neúnavně na ně odpovídá. Později pan Keller vyprávěl své ženě: “Kdybys ji viděla… jak tam klečela u těch dveří. Asi ty rány cítila hmatem a odpovídala na každou z nich. Ona asi poprvé v životě zažila, jaké to je s někým si povídat…”

Hlas vyprávěl dál: „Vždy, když ji naučím nějakému novému slovu, snažím se vysvětlit jí jeho význam pomocí již známých slov a později nové slovo použít v rámci jednoduché věty v pohádce nebo povídce. Někdy však nastaly nečekané potíže, které jsem nedokázala Heleně vysvětlit. Ať vyťukávala trpělivé Belle slovíčka na packu sebezřetelněji, pes ji nanejvýš přátelsky olízl nos a nic. Nerozuměl ničemu. Jednou mi Helena natrhala kytičku fialek a nasypala mi ji do klína. Vím, že Helenka nesnese polibek od nikoho jiného než od matky, proto jsem ji objala a vyhláskovala jí do dlaně: “Miluji Helenu.” “Co je to miluji?” zeptala se Helenka. Vzala jsem Helenčinu ruku a přitiskla ji na její vlastní hruď “Tady je láska,” vyhláskovala jsem. V Helenčině tváři se objevil údiv, ne však pochopení. V nesmírných rozpacích se snažila chytit něčeho, co už zná. Dotkla se fialek v mém klíně a zeptala se: “Je to láska?” zavrtěla jsem hlavou. A protože si Helenka zatím nedovedla představit nic krásnějšího, než to teplé nahoře ukázala s nadějí ke slunci: “Je to láska?”.

Celá technika HELENA KELLEROVÁ trvala asi dvě hodiny, byl to můj nejsilnější zážitek během celého pětiletého psychoterapeutického výcviku. Při sundání šátku jsem viděla a slyšela narozdíl od Helenky. Tekly mi slzy. Poprvé v životě jsem cítila pocit slepého a hluchého člověka. Knihu „Helena Kellerová - svět tmy a ticha“ jsem si koupila a nepustila jí z ruky několik dní. Díky Helence, jsem začala vidět nekonkrétní věci v mém životě, které nedokážu dost dobře popsat. Ano, nekonkrétní. Nebylo to tak, že jsem sama sobě řekla: je dobře, že se rozvádíš, už to nešlo, začneš znova…kdepak, bylo to vnitřní otevření očí. Vůbec nešlo o to, jak zvládnu rozvodové řízení a jak musím jít dál, protože to všichni kolem mě říkají.

Otevřela jsem vnitřní oči, které jsou tam, kde ukázala Helence učitelka, když jí ručičku přitiskla na její hruď…došlo mi, že o tom je celý náš život a proto má smysl si vzít zpět "samu sebe".

Helena Kellerová, narozená 27. července 1880 v Alabamě, od dvacátého měsíce svého života zcela slepá a hluchá, vystudovala prestižní dívčí gymnázium v Cambridge a poté literaturu a dějepis na Harvardské univerzitě v Bostonu. Naučila se hovořit. Kromě angličtiny ještě plynně německy, francouzky a latinsky. Po získání akademického titulu pracovala v Massachusettské komisi pro nevidomé a podílela se na činnosti mnoha spolků na pomoc nevidomým. Už od dětství si dopisovala s řadou vynikajících osobností veřejného kulturního a politického života a získala je pro věc výchovy a vzdělávání nevidomých. Byla poradkyní pro mezinárodní styky při americkém slepeckém svazu. Psala články do novin a vydala několik knih o svém životě. Stále se uznávanou americkou spisovatelkou a získala řadu čestných doktorátů a dalších poct. Zemřela 1. června 1968 v Connecticutu ve věku 88 let...

Děkuji Igore a Helenko...