Černá ruka pod postelí

Když jsem byla malá, měla jsem pod postelí černou ruku. Nemělo cenu se tam dívat, když bylo světlo, nebyla tam. Jak jsem zhasla, černá ruka ožila. Nikdy jsem jí neviděla, ale věřila jsem na ní úplně stejně, tak jako jsem věřila na Ježíška. Taky jsem ho nikdy neviděla a přesto mi nosil plno dárků.

Přes den jsem se nebála. Byla jsem např. Zagorka. Měla krásné šaty (z šatníku mamky) a botky na děsně vysokém podpatku. Sál byl v pokojíčku vyprodaný a písničku "Setkání", chtělo obecenstvo na závěr i třikrát. Co jsem mohla dělat, prostě jsem to vždy třikrát dala a Drupiho jsem uměla dokonale. Na večerníček jsem šla kolikrát šíleně urvaná.

ALE!

Naši se večer dívali v obýváku na televizi, brácha už ležel a ten kdo měl zhasnout jsem byla vždy já. To byl každý večer horor. Kdybych zhasla a šla normálně do postele, černá ruka by mě chytila za nohu a sežrala mě. Musela jsem se proto rozeběhnout a po tmě skočit. Umíte si představit, jak to asi vypadalo. Ne vždy jsem odhadla skok, narazila hlavou do zdi. Což šíleně bolelo, ale přežila jsem. Skoky byly časem vymakanější a vymakanější.

Nyní nastávalo další opatření před černou rukou. Ta nestvůra ráda chytala za ruce a nohy, které vykukují zpod peřiny. Moje štěstí bylo, že jsem si pod peřinu pečlivě schovala úplně všechno. Usnula jsem až po té, když jsem byla bezpečně zabalená. Byla to jediná metoda jak v noci, ve tmě přežít. Brácha většinou už dávno spal, protože pod jeho postelí žádná černá ruka nebydlela, nechápala jsem proč.

Jednoho dne černá ruka zmizela, prostě pod postelí i v té nejčernější tmě nebyla. Vypařila se.

Až časem jsem přišla na to, že to bylo tím, že jsem vyrostla.