Teoreticismus, mocný nástroj prokrastinace

Jsem teoretik a pozoruji to už na sobě delší dobu. Rád vymýšlím všemožné abstraktní systémy a přístupy k nejrůznějším otázkám a problémům, abych je následně mohl ze všech stran analyzovat a hodnotit. Nutno říct, že tento povahový rys (dá-li se to tak nazvat) na sobě vždy začnu nejvíce pozorovat společně s příchodem zkouškového období, totiž období, kdy toho má člověk nad hlavu, ale vždy se nějakým záhadným způsobem najde čas na aktivity, na které dosud čas nebyl.

O chorobném odkládání povinností, takzvané prokrastinaci, toho již bylo napsáno mnoho (možná). Všichni to známe, všichni si tím také procházíme, třebaže někteří méně a někteří více. Nemám v plánu psát o prokrastinaci jako takové, ale o jedním z jejích sluhů - teoreticismu. V mém případě je to rozhodně jeden z jejích největších kumpánů. Vzájemně se doplňují a jdou spolu ruku v ruce.

Projevů teoreticismu je mnoho. Mezi ty hlavní, kromě již uvedeného, patří například záliba, hraničící někdy až s úchylností, používat šílené a přehnaně odborné, těžko pochopitelné, cizí výrazy a takovými pěchovat sáhodlouhé věty plné odboček a postranních uliček, jejichž následkem je fakt, že konec věty zpravidla končí jinak než zamýšlel její začátek. Pochopení takové věty mnohdy vyžaduje její víceré přečtení a téměř nadlidské úsilí. Dalším společným rysem všech teoretiků a vyznavačů teoreticismu je úžasná dovednost dlouze psát nebo mluvit a nepředat přitom svými slovy posluchači nebo čtenáři nic hodnotného. (Tak schválně, co jste se dosud z mého příspěvku dozvěděli? A to ještě zdaleka není konec!) Je důležité si uvědomit, že pro každého teoretika je toto hobby. Teoretik zkrátka o věcech rád mluví, samotnou realizaci, která pro něj není tak důležitá jako teoretizování samo, přenechává svému protipólu, praktikovi.

***

Vztaženo na konkrétní případ blížícího se zkouškového období, přidávají se k obecným teoreticistickým rysům ad hoc rysy speciální. Příkladně vlivem neúprosného plynutí času, dny odpočítávající "start" zkouškového ubývají a společně s nimi ubývá také času na přípravu, kterou jsem klasicky tentokrát už opravdu nechtěl nechávat na poslední chvíli. Pod tíhou této skutečnosti, nacházím útěchu v hřejivých dotecích teoretizování. Následující proces probíhá v několika fázích:

1) Začínám vytvářet podrobný systém, jak vše pohodlně stihnout a vše naplánuji do nejmenšího puntíku.

2) Následuje fáze druhá, takzvaného odůvodnění a přesvědčení. V té si uvědomuji, že mi teče do bot a cítím se zahanbeně, že jsem opět nedostál svému předsevzetí začít zavčasu. Je proto nutné si vše náležitě odůvodnit a co je důležité, ujistit se, že přestože jsem hlupák, i v této chvíli je stále v mých silách vše stihnout. Stačí, když začnu s plněním vyteoretizovaného systému ještě dnes.

3) Fáze třetí s sebou přináší vlnu výčitek kvůli uvědomění si skutečnosti, kde bych mohl být v případě, že bych s právě vymyšleným geniálním plánem, jak vše stihnout, začal dříve.

4) Čtvrtá fáze je proto v podstatě fáze druhá, akorát v jiném kabátě.

5) A konečně se dostáváme k fázi poslední- realizaci. Tady celý systém ztroskotá a celý proces tak může začít znovu.

***

I přes zjevná úskalí, která teoretismus přináší, zůstávám mu jakožto filosofickému směru věrný a stále věřím, že i výše popsaný začarovaný kruh má své východisko...

.

.

.

...které je třeba nalézt v teorii, přirozeně :)