Práva vs. žurnalistika, aneb moje akademická cesta

Studovat dvě vysoké školy? Proč ne. Uvážíme-li, jak působí dva tituly uvedné před jménem a v životopise, dojdeme k závěru, že dnešní doba studium dvou škol nejen umožňuje, ale dokonce i podporuje. Čím širší je paleta toho "co umíme", tím vyšší je šance, že se v současném světě plném ambiciózních lidí a dravé konkurence uchytíme. Konec konců i sebelepší fotbalista, který ale umí hrát jen pravačkou, může být snadno nahrazen fotbalistou "obounohým", třebaže ne tak dobrým. 

V mém případě ale nešlo o žádnou paletu dovedností nebo o zralou úvahu na téma sebeuplatnění v životě. Hlavní roli zde sehrála nerozhodnost. Právě nerozhodnost byla důvodem, proč jsem se v září zapsal ke studiu hned na dvou vysokých školách- na Právnické fakultě UK a na Fakultě sociálních věd UK, obor Žurnalistika. 

V právu jsem viděl perspektivnější obor, komplexní vzdělání, které se neztratí. Nicméně na střední škole, v rámci základů společenských věd, zdaleka nepředstavovalo můj nejoblíbenější předmět. Bál jsem se proto, že pro mě celé studium bude jedno velké utrpení a nebudu k němu mít žádný vztah, leda tak silně negativní.

Žurnalistika pro mě, na druhou stranu, byla srdeční záležitostí. Odjakživa mě bavilo psát, myslel jsem proto, že žurnalistická škola pro mě bude to pravé. Měl jsem k ní tehdy blíže, než k právům. Přesto jsem si ale byl vědom skutečnosti, že žurnalistika jako taková, jakkoli je to krásné zaměření, je sama o sobě vcelku zbytečná. Myslím tím fakt, že vlastní dovednosti potřebné k žurnalistickému řemeslu je možné se velmi rychle naučit, řekněme za půl roku. Zbylé předměty patřící do tříletého studia žurnalistiky jsou sice zajímavé, leč krapet zbytečné. Navíc většina novinářů a žurnalistů nakonec žurnalistiku ani vystudovanou nemá. Mají buď školu nějakého jiného zaměření nebo, v mnoha případech, zcela žádnou. Tento fakt je jasným ukazatelem jakési nepotřebnosti žurnalistické školy k faktickému vykonávání novinařiny jako povolání. Ono je to i vcelku logické, vystudovaný žurnalista ví jak psát, nemá ale hlubší znalosti žádného dalšího oboru, třebaže právě získání zevrubných znalostí ze všech možných okolních odvětví a vytvoření tak co nejširšího zorného pohledu žurnalisty je právě cílem celého studia. 

Co z toho plyne? Žurnalistika je hezký obor, ovšem studovat jej má význam jen jako doplněk, společně s něčím jiným.

Musím ale znovu podotknout, že ani v tomto případě jsem při svém rozhodování takto nepřemýšlel. Z části možná ano, ale hlavním motivem byla opět nerozhodnost. Viděl jsem zkrátka pro a proti obou škol, ale necítil jsem se na to, abych si hned vybral jednu z nich a učinil tak zásadní rozhodnutí. Přiznávám, že za to nejspíš z velké části mohla přirozená lidská vlastnost důležitá rozhodnutí odkládat, co možná nejdále a řídit se mottem: "Co můžeš udělat dnes, odlož na zítra". Přišlo mi ale moudré nechat si nějaký ten čas na rozhodnutí, vše si vyzkoušet a rozhodnout se až k tomu budu více povolanější. Nechtěl jsem totiž, aby se mi stalo, že za měsíc nebo za dva budu litovat a říkat si, proč jen jsem si tehdy nevybral opačně.

Práv jsem se nechtěl vzdát pro jejich všeobecnou využitelnost, žurnalistiky zase kvůli neuvěřitelnému štěstí, které jsem měl, když jsem se tam vůbec dostal.

V září jsem se tedy zapsal ke studiu na obou školách pevně odhodlaný zkusit je obě skloubit. První pochyby o tom, že je to vůbec proveditelné jsem dostal hned při zápisu na žurnalistiku (který byl v pořadí druhý, zápis na právech jsem už měl za sebou). Tam jsem dostal do ruky rozvrh a při pohledu na něj mi hlavou prolítlo, že je zhola nemožné s ním cokoli jiného skloubit. Mé obavy potvrdila garantka studia svojí odpovědí na otázku podobného pošetilce jako jsem byl já, který se ptal právě na možnost souběžného studia na jiné vysoké škole. Kantorka tehdy odpověděla, že skloubit s žurnalistikou je možné téměř každou školu, kromě té právnické. To se jim údajně za ta léta nepovedlo ani jednou. Navzdory tomu ve mě plamínek naděje ještě stále nezhasínal a byl jsem pořád připraven pustit se do toho. 

Nastala chvíle zápisu předmětů na obou školách. Různě jsem kombinoval tak, aby se mi, co možná nejmíň přednášek a cvičení krylo. V rámci možností se mi to podařilo, myslím si, velmi dobře. Smůla ale byla, že většina přednášek na žurnalistice i na právech byla naplánována na první dva dny v týdnu a tak se nezměnitelně kryla. Tehdy mi začalo docházet, že je nemožné chodit na obě školy, aniž bych na jednu z nich kašlal, eventuelně kašlal na obě. Stále jsem to ale nevzdával, první týdny jsem dělal vše, co se dalo a chodil na všechny předměty podle rozvrhu tak, jak jsem si ho sestavil. Výsledek byl ten, že jsem byl v jednom kole a stejně nestíhal všechno. 

Tehdy ve mě ale došlo k jakémusi obratu priorit. Prvotní obavy z toho, že k právu nebudu mít vztah se naštěstí nenaplnily. Naopak mě celý obor velmi zaujal a začal jsem pociťovat narůstající zájem o celou problematiku. Narozdíl od toho zájem o žurnalistiku začal den po dni upadat a uvědomoval jsem si čim dál tim víc, že novinařina asi přece jen není to, čím bych se chtěl živit. Popravdě jsem za ten obrat vděčný. Hlavně proto, že jsem takto nalezl mnohem pádnější podnět ke studiu práva, které bylo už dříve pro mě prioritou kvůli všem již zmiňovaným racionálním důvodům. Použitím nově naučené právní terminologie by se dalo říct, že studium práva tak nabylo legitimity, a to ve směru, že co člověk studuje by ho mělo zároveň i bavit.

Je tedy pravda, že první ročník na právech je hodně teoretický a historicky zaměřený a k vlastnímu právu se v něm tolik nedostaneme. Doufám proto, že až v příštích letech k právu přičichnu trochu víc, že nedojde znovu k podobnému obratu v prioritách a nebudu potom litovat svého současného rozhodnutí ukončit na konci semestru studium na žurnalistice. Pokud bych se ale mě pořád zaobírat takovými otázkami, pak bych se asi daleko nedostal. Konec konců čas všechno ukáže.

Všem ostatním, kteří statečně bojují a zkoušejí studovat na dvou školách zároveň, ať už z důvodů, které jsem tu popsal nebo z nějakých zcela jiných, proto moc fandím a držím palce, ať se jim to daří, co nejvíc. Vím, že to není lehké.