Nekončící příběh Národního parku Šumava

O problémech s ponecháváním části lesa v Národním parku Šumava a výskytu kůrovce už bylo popsáno dost. Zde se dotknu pouze jednoho specifického problému s tím souvisejícího.

Půl roku vyjednávalo Rakousko a Česká republika prostřednictvím kompetentních orgánů o způsobu spolupráce při monitoringu a způsobech omezování výskytu kůrovce v příhraničním území. Vycházelo se z premisi, že na české straně je národní park a na rakouské straně jsou privátní hospodářské lesy a že kůrovec nelétá pouze jedním směrem. Jednání nebyla jednoduchá, ale byla korektní a v atmosféře přátelských vztahů. Jednání se zúčastnili i velvyslanci obou zemí. Uzavření Memoranda o spolupráci mezi ministerstvy životního prostředí Rakouska a České republiky ohledně společného postupu při monitoringu výskytu kůrovce a provádění opatření v příhraničním pásmu na Šumavě, kterou v říjnu podepsali ministři Berlakovich a Miko ve Vídni, je potřeba ocenit. V této věci bude pracovat šestičlenná expertní skupina. Podařilo se tak zpolitizovaný problém přesunout na věcnou a odbornou úroveň. Obě strany jednaly velmi konstruktivně. O to více nemile překvapilo, že dva dny po podpisu memoranda vystupuje předseda Senátu ČR Přemysla Sobotky a vyzývá k ustanovení rakousko-české meziparlamentní komise k řešení stejného problému. Při vší úctě, politici těžko mohou přispět k lepšímu řešení než systematická práce expertů. Nejenom, že toto gesto považuji na nadbytečné, ale v podstatě to vyjadřuje nedůvěru k práci nejen českého ministra životního prostředí, ale i ministra rakouské vlády. Ale i vyjednávačů, ke kterým jsem z pozice náměstka ministra také patřil. Přestože si jinak předsedy Senátu ČR vážím a osobně ho znám, považuji to od tak ostříleného a vysoce postaveného politika za nešťastné prohlášení. Jistě, ve světle daleko závažnějších rozměrů mezinárodní diskreditace naší země je toto okrajová věc, ale bohužel i to může ještě snížit mezinárodní prestiž.