Jedna bitva o podobu zákona o ochraně přírody končí

Prezident republiky nedávno podepsal novelu zákona o ochraně přírody a krajiny.  Další část  novely novely (není špatně uvedeno dvojmo)  rychle putovala do senátu a ten ji také nedávno schválil. Na začátku  prosince první část novely zákona vstoupí v platnost.  Zdá  se,  že končí skoro tříletá bitva o  úpravu zákona o ochraně přírody a krajiny. Možná čtenáře bude zajímat, co se v rámci ní dělo. 

Když jsem nastupoval časově omezenou misi na ministerstvo,  byla novela tohoto  zákona  mezi  mými   pracovními  prioritami.  Věděl  jsem, že to připravit a hlavně prosadit nebude vůbec jednoduché.   Labilita naší politické scény to vše nakonec ještě prohloubila. Potřeba novely zákona o ochraně přírody a krajiny  vznikla jako reakce na řízení pro porušení smlouvy ze strany  Evropské komise k nedostatečné transpozici směrnic o ptácích a stanovištích  do naší legislativy. Podařilo se nám osvětlit, že většina výtek  je nedůvodná, ale  dvě výhrady  týkající se  posuzování koncepčních dokumentů, zejména lesních hospodářských plánů, a  nesprávně řešená druhová ochrana, své racionální jádro měly.  Při otevření obsahu zákona bylo vyhodnoceno,  že je žádoucí upravit i další  nevhodně řešené okruhy v platném zákoně jako je   zjednodušení  ochrany evropsky významných lokalit v definovaných případech,  srozumitelnější a šíře pojatá náhrada  újmy za omezené hospodaření z důvodu ochrany přírody a  zlepšení ochrany mimo les rostoucích alejí.  Dalším okruhem bylo  zefektivnění,  zpřehlednění a dekoncentrace   výkonu státní správy v ochraně přírody  a krajiny. A to zejména v oblasti udělování výjimek ze zákona, kdy je v platnosti dlouhodobě neudržitelný stav udělování vládních výjimek i pro činnosti marginálního významu, odstranění zmatečně řešených kompetencí v národních přírodních rezervacích a národních přírodních památkách či překryvů  v  působnosti  při  druhové ochraně.   Nově definovaná  Agentura ochrany přírody a krajiny měla nahradit dvacet čtyři orgánů ochrany přírody.  Štafetu vyjednávání   jsem přebíral, když existovalo čtyřicet tři  zásadních rozporů s různými resorty. Po půl roce   nekonečného dohadování  se podařilo snížit počet rozporů na osm.  Po jemných i hrubších, ale veskrze korektních  vyjednávání  na úrovni ministrů, kterých jsem se většinou rovněž  účastnil, se počet rozporů blížil  nule.   Jednali jsme do poslední chvíle a vláda nakonec návrh zákona schválila v předloženém znění, které reflektovalo  přijatelné požadavky několika  ministerstev.  Nejvíce obtížná jednání probíhala s ministerstvem zemědělství .  Že jsme nakonec zákon  dotáhli do přijatelného podoby i zde, patří dík  zejména tehdejším ministrům  Bursíkovi a Gandalovičovi. Následné projednávání v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR bylo místy až neuvěřitelné.  Zákon byl přikázán  ( „asi náhodou“)  čtyřem výborům k projednání  a  proběhl jeden velký dobře obsazený seminář. Souběžně jsme vyjednávali možné úpravy se Svazem obecních a soukromých vlastníků lesa.   Nakonec  jeden výbor návrh zákona zamítl, jeden přerušil projednávání, jeden ho neprojednal vůbec a jeden ho odsouhlasil v upraveném znění.  V průběhu projednávání  byla svržena vláda a rozpadla se i vládní koalice.  Rozhodně ne  optimální  východisko  k projednávání v plénu, někteří možná už lámali hůl nad možným  úspěchem.  Do mravenčí práce  se vložil i  nový ministr  Ladislav Miko.  Jednali jsme s desítkami poslanců. Někteří z nich, kteří si nechali zákon  vysvětlit  podrobně ,  jeho obsah ocenili  a    nakonec hlavně   díky jejich aktivnímu působení  byl  ve sněmovně prosazen. Těch jmen, podle mého názoru osvícených  poslanců, bylo více, ale aspoň některá připomenu:  Libor Ambrozek,  Robin Bohmisch, Vladimír Dlouhý, Kateřina Konečná, Václav Mencl a Přemysl Rabas.  Někteří,  jejichž jména zde nebudu uvádět, naopak urputně bojovali proti  jeho  přijetí  a to většinou zcela iracionálními argumenty a snahou preferovat myslivost na úkor ochrany  přírody. Ne všechny neziskové organizace  byly schopné oddělit zrno od plev a bojovaly za relativně druhořadé věci při vědomí, že ohrožují věci principielně jiného řádu.  Zákon nakonec prošel s podporou sto jedna  hlasů.  Mnozí, včetně mě se radovali.  Trochu předčasně.  Další kolotoč vyjednávání nastal v senátu. Bylo to zde jako na houpačce.  Chvíli jsme měli pocit, že  to nemůže dopadnout špatně a chvíli jsme  měli  pocity právě opačné.   Senát  zákon vrátil zpět do sněmovny s úpravami.  Bohužel takovými, které destruovaly výkon státní správy v ochraně přírody. Stručně shrnuto.  Někde bylo orgánů ochrany přírody  až moc a někde naopak vůbec žádný.  Že proti němu nakonec vystoupili  i senátoři (například Karel Schwarzenberg), kteří   ve vládě jeho obsah nedávno schvalovali, bylo poněkud nemilé překvapení.  Obecně se má za to, že horní komora má zákony vylepšovat, ale tentokráte se to skutečně nepodařilo.  Následovala jednání, jak stav napravit.   Proto jsme se rozhodli připravit bleskovou novelu novely opravující vzniklé chyby. Ta byla schválena Poslaneckou sněmovnou v září a pevně doufám, že projde i Senátem.  Výsledná podoba zákona má hodně daleko do původního návrhu  a čas prověří  její funkčnost, ale v mnohém by měla i tak  přispět ke zlepšení a zjednodušení  péče o ochranu přírody  u nás.  V průběhu  desítek  jednání jsem si uvědomil křehkou pozici ochrany přírody u nás.  Z nemalé části si za to mohou ochranáři přírody sami, když často marginální problémy a dílčí pasáže zákona stavíme nad jeho ducha a celkovou filozofii oboru. Pak ztrácíme tolik potřebnou oporu v široké veřejnosti.