Ad Záchrana zachránce dítěte z popelnice

Velice zajímavá story, která ukázala pěkně a natvrdo, jak to v naší zemi chodí. Neoddiskutovatelným faktem je, že člověk, který zachrání novorozence, jenž by jinak byl odsouzen ke kruté smrti, je hoden odměny, pochvaly, metálu atd.

Nicméně postup pražského magistrátu mě zaráží. Myslel si pan radní Janeček, že lusknutí jeho prstů zachrání onoho bezdomovce, navrátí ho do spárů společnosti, z kterých evidentně unikl z vlastní vůle, cítil povolání být mesiášem pro onoho „chudáka“, a degradoval ho tím na nesvéprávnou bytost, která neví, co chce a co je pro ni nejlepší a s nehynoucím vděkem přijme povýšení shora? Vrchnost asi měla trochu přemýšlet, než bude jednat, i kdy nepochybuji o tom, že jednala s dobrým úmyslem, jak je jí vlastní.

Další nikoli nezajímavá skutečnost je zaměstnání a jeho finanční ohodnocení, která Praha zachránci nabídla. Práce údržbáře na parníku pro bezdomovce pravděpodobně není tím nejlukrativnějším, co si člověk dovede představit, ovšem za daných platových podmínek a způsobilosti uchazeče je to přinejmenším zajímavé. Ráda bych předeslala, že nemám nic proti zaměstnávání bezdomovců (pokud o práci mají zájem) a snaze začlenit je do společnosti (opět, ty, kteří o to stojí) za cenu jistých kompromisů, úlev a výhod. Nicméně fakt, že takový člověk jen tak získá práci, k níž je potřeba minimum kvalifikace a praxe a jejíž ohodnocení se pohybuje ve stejné (až vyšší, pokud je pravdivý údaj 12000 až 14000 Kč, podle idnes.cz) cenové hladině jako práce zdravotní sestry (t.j. mojí maličkosti), mě přinejmenším rozhořčil, mám-li se vyjádřit publikovatelně.

Vůbec se nechci pouštět do debat o českém zdravotnictví, to by vydalo přinejmenším na pět knih, ale začínám mít pocit, že čeho je moc, toho je příliš. Mrzí mě, že si stát neváží tvrdě pracujících a kvalifikovaných lidí, kteří za sebou mají několik škol, a sráží úroveň jejich i jejich povolání tak, jak hezky názorně to učinil nyní.