Vítejte na palubě. Letíme do... do...

„Dámy a pánové," spustil bodře pilot, „vítejte na palubě letounu CheapskateAir. Je večer, což možná sami víte, venku je tma jak v pytli, jak ostatně můžete sami zjistit, když vyhlédnete z okýnka, a my jsme právě naposled zakroužili nad gatwickým letištěm, za pár minut se přehoupneme nad Kanálem zahaleným v nočních mlhách a pak už se rovnou čarou vydáme do cíle naší cesty, kterým je..., kterým je..."

Z reproduktorů nad hlavami cestujících se ozvalo pár zaškrundání, pak ticho a posléze opět bodrý pilotův hlas. „Právě letíme, ehm, nad Anglií, a kdybyste se podívali z okýnka, uvidíte ve tmě pod sebou světla měst, městeček i vesnic, malebně rozložených po malebné anglické krajině. Jejich jména... jejich jména nepotřebujete znát, vždyť kdo si to má pamatovat. Hlavní věc je, že za pár minut přeletíme přes Kanál a pak už nám zbývá jen pár hodin, než se ocitneme v cíli naší cesty, kterým je... kterým je..."

Další zaškrundání a třicet vteřin ticha. Vrchní letuška se zmocnila palubního mikrofonu a mnoha slovy nám oznámila, že si zanedlouho budeme moci koupit alkoholické i nealkoholické nápoje, kávu a sendviče. Pak nesměle zaklepala na opancéřované dveře cockpitu. Nestalo se nic. Zaklepala hlasitěji. Nestalo se nic. Zabušila na dveře a odpovědí jí byl bodrý hlas pilota.

„Kdybyste věděli, pánové a dámy, kde jsem už dneska všude byl. Krátká pracovní doba pro piloty? Bezpečnost? Dovolte, abych se zasmál. Dnes už jsem letěl z Londýna do Varšavy, z Varšavy do Londýna, z Londýna do Paříže, z Paříže do Londýna. No... ale to vás nemusí zajímat, vy jste jen cestující, co je vám po tom, že se mi klíží oči, že? Důležité je, že jsme zas na cestě a tentokrát letíme rovnou čarou do..."

Cestující, tedy ti, kteří rozuměli pilotově mumlavé angličtině, se po sobě podívali. Pak pohlédli směrem k letuškám, ale ty se krčily v mikrokuchyňce vpředu a dávaly si pozor, aby je nikdo neviděl. Přestože nebyla turbulence, signalizace nad hlavami nás nabádala, ať nerozepínáme bezpečnostní pás, a tak jsme zůstali sedět jako pecky..

Pilot pokračoval: „Tak... a vypadá to, milí cestující, že už jsme v Evropě... chci říct, už nejsme v Anglii. Jsme někde nad pobřežím, kde, to si nejsem až tak jistý, zavírají se mi oči a nevidím na radar. Počkejte, zapnu autopilot, budete v bezpečných rukou! Tak! Užívejte si té cesty, dámy a pánové, včas vám oznámím, než přistaneme v... v..."

Zaškrundání.

Potom už pilot nepromluvil. Cestující se strkali o místo u okýnek a podle světel měst a městeček se pokoušeli odhadnout, kam asi letí. Nakonec letadlo něžně dosedlo na letištní plochu. Cestující si oddechli a vzápětí si oddechli znovu, když se vrchní letuška zmocnila palubního mikrofonu a řekla: „Vážení cestující! Děkujeme vám, že jste si zvolili CheapskateAir. Vítejte v...v..." (dvě vteřiny ticha), „Praze."

(Přísahám, že tohle jsem skutečně zažila při svém předvčerejším letu. Změnila jsem jen jméno aerolinek.)