Romové v Anglii – zážitky tlumočnice (Nesnesitelná bolest)

Paní Mirgovou načapali při pokusu o bankovní podvod a odsoudili ji k pokutě 100 liber a 100 hodinám společensky prospěšných prací. Jakmile uslyšela slovo "práce", paní Mirgovou nesnesitelně rozbolelo – hádejte co.

Ruce.

Já jsem se k věci přichomýtla, když paní Mirgová (která se samozřejmě jmenovala jinak) šla poprvé plakat a naříkat k obvodnímu doktorovi. Aby se jí plakalo a naříkalo líp, objednala si tlumočníka. V Anglii je to snadné: když má pacient pocit, že jeho angličtina na domluvu s doktorem nestačí, může zajít na recepci a pronést slůvko "interpreter". To je kouzelné slovíčko, které způsobí, že recepční zvedne telefon a zavolá tlumočnické agentuře, aby někoho poslala. Všecko platí stát – a agentury berou za práci tlumočníků pětatřicet, čtyřicet i víc liber na hodinu, přestože tlumočník samozřejmě zdaleka tolik nedostane. Pracovala jsem pro lidi, kteří se styděli, že žijí v Anglii a neumějí pořádně anglicky, ale těch nebylo mnoho. Takoví si taky o tlumočníka sami neřekli, udělal to za ně doktor, aby si mohl být jistý, že všemu rozumějí. Většina mých klientů ale, musím říct, služby tlumočníků bere jako samozřejmost a využívají jich řadu let. Jedna paní z Ružomberku (nepopiratelně "bílá" Slovenka) si tlumočníky objednává ještě po šestnácti letech. Má na to právo – a nikdo si nesmí dovolit jí říct, že pokud tu chce žít, měla se už dávno naučit anglicky.

Paní Mirgová taky není v Anglii nová. Patří k první vlně přistěhovalců z Česka a Slovenska – dorazila sem v červnu 2004, pouhý měsíc nato, co jsme vstoupili do EU. Podařilo se jí přesně trefit do toho kratičkého období, kdy Británie už otevřela hranice imigrantům z nových členských zemí, dala jim automatické povolení k pobytu a práci, ale ještě se nestačila vyděsit nad jejich počty. V té době si britští experti mysleli, že z nových členských zemí EU dorazí žít do Anglie mezi dvanácti a patnácti tisíci lidí. O rok později, když jich jen z Polska dorazilo přes půl milionu (a možná víc), už nebylo tak snadné sehnat státem dotovaný byt nebo různé druhy podpory – v nezaměstnanosti, v chudobě, v nemoci. Paní Mirgová to chytla skvěle. Pár měsíců po příjezdu už s celou rodinou bydlela ve státem dotovaném bytě a nájem za něj, jakkoli to zní absurdně, taky platil stát. Stát jí platil i kurzy angličtiny, na které ale moc nechodila – po pár dnech usoudila, že prostě nemá hlavu na řeči a tlumočník se vždycky najde. Dvě dcery paní Mirgové měly děti a celá rodina, jak se zdálo, žila z podpor, které na ně brala. Fungovalo to tak už pět let, paní Mirgové se žilo pohodlně a vůbec ji nenapadlo, že by se snad mohla zkusit sama uživit. Tedy legálně. Byl to příjemný, nenáročný život, tak proč si ho kazit.

Nakonec si ten příjemný život přece jen pokazila. Nechala se, hloupá, naverbovat k pokusu o podvod. Nevyprávěla mi o tom hned, a když už vyprávěla, pak dost zmateně. Já ale stejně dost přesně vím, jaký podvod to byl. Strávila jsem s paní Mirgovou nekonečné hodiny v čekárnách lékařských ordinací, nemocnic a klinik, zatímco se snažila světu dokázat, že ji ty ruce vážně strašně bolí, a tak jsem měla spoustu příležitostí udělat si o tom jasný obrázek.

Pochopitelně: paní Mirgová je v tom nevinně. Ji samotnou v životě nenapadlo, že snad dělá něco nepatřičného. Jen si chtěla trochu přivydělat. Přišel za ní chlapík, Rom z východního Slovenska, odkud byla i ona sama, a řekl, že pro ni má úžasnou nabídku: vezme si tady tyhle šeky a půjde je proměnit do banky. Z toho, co dostane, mu pak dá polovinu. Šeky byly na 16000 liber.

Paní Mirgová se neptala, kde ty šeky vzal. Prý ji vůbec nenapadlo, že by snad mohly být zfixlované. Nezeptala se chlapíka, proč nejde do banky sám. Vzala šeky a, omámená vidinou mamonu, začala obcházet banky.

Naříkavě mi vykládala, jaká to byla námaha. Nachodila se tak, že ji rozbolely nohy a na chodidlech se jí nadělaly puchýře. Ony totiž ty pitomé banky její šeky nechtěly! Někteří úředníci za přepážkou se na ně jedinkrát podívali a řekli jí, ať si je radši hned odnese, s tímhle nechtějí nic mít. Jiní je strčili do takové mašinky, pak je vytáhli a řekli, že je jim líto, ale jejich banka je nepromění. Paní Mirgová to nevzdávala. Na bolavých nohou plných puchýřů dál obcházela banky. V Londýně je jich dost a dost.

Policii na ni zavolali, až když se v jedné bance – tuším, že to byla proslulá Barclay's – postavila do fronty třikrát za sebou a jednoho po druhém obcházela všechny úředníky a úřednice za přepážkou. Pak už to šlo rychle. Byla zachycená na kamerách, jak se v té stejné pobočce pokouší znova a znova proměňovat ty samé šeky, co předtím. Byly už docela unavené...

Paní Mirgová se mi svěřila – plačtivě, tak jako vždycky – že nemohla, prostě nemohla šeky jednoduše vyhodit nebo je chlapíkovi vrátit. Vyhrožoval jí prý, že teď, když už je měla u sebe, mu dluží osm tisíc liber. Buď mu dá osm tisíc liber, nebo si to s ní vyřídí.

Nakonec si to s oběma vyřídil soud. Oba – chlapík i paní Mirgová – byli odsouzeni ke sto librám pokuty a sto hodinám společensky prospěšných prací. Chlapík ovšem již v nepřítomnosti. Jakmile slyšel, že po něm jde policie, zmizel neznámo kam. Možná se vrátil na Slovensko, ale nejspíš jen změnil identitu a provádí své čachry o pár ulic dál. Paní Mirgová identitu změnit nedokázala. Nemohla se vzdát krásného bytu, pohodlného života, svých dcer a vnoučat. Stolibrovou pokutu splácí po pěti librách měsíčně. A práci se pokusila za každou cenu vyhnout.

Díky paní Mirgové jsem se dozvěděla leccos o možnostech špičkové diagnostiky a medicíny vůbec. Vyšetřovali ji neurologové, vyšetřovali ji rentgenologové, dělali jí cétéčko nejen rukou, ale i zad – pro případ, že by ji snad ruce bolely od poruch páteře či tak něco, vyšetřovali ji fluorescenčními metodami, píchli jí radioaktivní látku a pak sledovali, jestli se v těle neukládá jiným způsobem, než má. Poslali ji na Kliniku bolesti a radili jí, jak si má počínat, aby bolesti pominuly. Přepokládám, že paní Mirgová si tak nepočínala.

Trvalo to přes půl roku a vůbec nechci vědět, kolik to muselo stát. Jen já jsem na tlumočení pro ni vydělala několik set liber (a to si většinu státních peněz vzala agentura). Všichni samozřejmě věděli, že to paní Mirgová hraje – a to ještě dost amatérsky. Přehrávala až běda. Zvykla si jemně naklepávat pravou ruku levičkou a pak zas levou ruku pravičkou, bolestně pomrkávat a sykat. A občas k tomu přidat procítěný sten.

S bolestí je to ošemetné: doktoři vám můžou oznámit, že přes usilovné pátrání žádnou příčinu bolesti nenašli, ale nemůžou vám říct, že bolest necítíte. Doktor si ale může všimnout, že trpitelsky sykáte, když máte ruce položit naplocho na stůl nebo zavirglovat prsty, ale půl minuty nato, když vás požádá, abyste mu dodali papíry z jiných vyšetření, ponoříte ty stejné ruce do kabelky a bez jediného vzdechu či zasténání se v ní přehrabujete.

Kdykoli některý doktor paní Mirgové rovnou řekl, že to samozřejmě nemůže dokázat, ale je přesvědčen, že ji nebolí nic, paní Mirgová se rozčilila na mě: zaručeně špatně tlumočím, jinak by si to nemohl myslet. Snažila se ze mě udělat komplice ve snaze vyhnout se pracovnímu trestu – a když jsem jí oznámila, že to nepůjde, já prostě jen tlumočím to, co mi řekne, prohlásila, že mě vyhodí a najde si lepšího tlumočníka. To se jí ovšem nepodařilo – i když si jako pacient na středisku nebo klient na sociálce můžete tlumočníka objednat, vybírat si, jaký se vám hodí, přece jen nemůžete.

Obvodní lékař paní Mirgové, mladý Ind s tak předlouhým a nevyslovitelným jménem, že o něm recepční hovořily zásadně jako o "doktoru Vé", měl paní Mirgovou prokouknutou zrovna jako já – a jako většina zdravotníků, ke kterým jsem s ní zavítala. Když zase jednou seděla v ordinaci, vzdychala, naklepávala jednu ruku druhou a opřekot mu vykládala, jak je na ni svět zlý, zničehonic se zašklebil. V tom šklebu bylo cosi tak vítězného, že paní Mirgová zapomněla vzdychat.

"Řekněte jí, že by za tím mohla být neuropatie. U neurologů už byla, jak vidím, ale že nic nenašli, to nic neznamená. Řekněte jí, že navrhuji komplexnější vyšetření. Konkrétně špendlíkový test".

Když se paní Mirgová podrobovala špendlíkovému testu, bohužel jsem u toho nebyla. Chtěla si mě sice objednat jako doprovod, ale recepční jí řekla, že v daném případě tlumočníka nepotřebuje. Nebude to konzultace – jen ji budou testovat. Nemusí mluvit dobře anglicky, aby testujícímu oznámila, kdy ji píchnutí bolí a kdy ne...

Dvakrát se paní Mirgová na vyšetření nedostavila, a tak doktorům nezbylo, než jí dát nové datum. Potřetí si netroufla nepřijít – zmařila by tím výsledky půl roku trvající snahy dokázat, že je opravdu marod. Nebyla jsem u toho, a tak jsem se doslechla jen, že jí prý přikázali svléknout se donaha, položili ji na stůl a pak ji dvě hodiny píchali špendlíkem do různých částí těla – a vždycky se optali, jestli to bolelo. Paní Mirgová ječela, kvílela, slzela, pokoušela se utéct, ale zřízenec ji pokaždé jemně přitlačil zpátky k podložce a zamumlal, že je to dobrý, už jsou skoro hotoví.

"Špendlíkový test vyšel úžasně!" rozplýval se doktor Vé pár týdnů nato. To už jsem u toho byla. Nahlížel do papíru a pokoušel se nešklebit. "Zdá se, že vaše periferní nervstvo je v pořádku – cítila jste jistě každý dotek špendlíku, není-liž pravda?"

Paní Mirgová spustila litanii o příšerném utrpení, které musela podstoupit, ale doktor se dál vesele usmíval: "Správně! V tom špendlíkový test právě spočívá! Zdraví jedinci cítí bolest. Ovšem pokud máte pocit, že vyšetření neproběhlo podle vašich představ, mohli bychom ho zopakovat."

Paní Mirgová si samou nervozitou začala mačkat bolavé ruce.

Zdá se, že zdravý rozum zvítězil. Stát neustoupil. Všem zúčastněným muselo být jasné, že by bylo neskonale lacinější paní Mirgové trest prostě odpustit. Ale to z principu nešlo. Když se něčím proviníte, měli byste si trest odpykat, i kdyby to státní pokladnu přišlo na miliony.

Pár týdnů po špendlíkovém testu paní Mirgová skutečně nastoupila do práce. Měla si svůj trest odpykat v charitě jménem Cancer Research. V zadní místnosti obchodu se zbožím z druhé ruky měla za úkol žehlit a napařovat oblečení, které charita dostala od dárců. Pracovala tam jednou týdně, vždycky v pondělí od deseti do pěti odpoledne, což se jí započítalo jako osm hodin (ano, bylo to sedm). Dostávala peníze na cestu a dokonce zadarmo sendvič. Naposled jsem ji viděla, když jsme se sešly před krámem (dorazila pozdě, ale jen o půl hodiny, takže se jí den stále započítával), abych jí pomohla pochopit, co po ní vedoucí žádá. Vedoucí, Jamajčanka, mě sjela pohledem, podepsala, že jsem se dostavila, ale řekla, že mě tu není třeba. "Já už týdle pani vysvětlim, jak se má žehlit," ujistila mě. "S jazykem to nemá vůbec nic společnýho."