Romové v Anglii (mistr ČSSR)

Dveře se pomalu rozevřely a do čekárny vstoupila noha. Nebyla ledajaká. Větší a masitější nohu jsem viděla snad jen na sumistovi jménem Emmanuel Yarbrough, který je uznáván za nejtlustšího sportovce světa. Tahle noha navíc byla opuchlá a bolavá – to bylo vidět i přes tepláky. Na zdravotní středisko na jižním konci Londýna – oficiálně už v hrabství Kent – právě vstupoval bývalý šampión republiky.

To jsem ovšem zatím netušila. Viděla jsem jen ufuněného, monstrózně otylého Roma o berlích. Pana ------- doprovázela manželka, drobná, ale energická žena, která ho podpírala při chůzi, pomáhala mu, když se chtěl posadit a potom zase vstát, a celou dobu ho láskyplně peskovala. Bylo jasné, že má strach, že by jí mohl umřít.

Pan -------- je chodící (či spíš valící se) encyklopedie všeho, co se vám může stát, když v mládí berete velké dávky steroidů. Má těžkou cukrovku, krevní tlak až kdesi u stropu, za krkem šeredný tukový hrb, který je podle zdravotní sestry ukázkovým následkem zneužívání anabolik. Má popraskané menisky v obou kolenou, takže ho každý krok bolí, ale doktor váhá ho poslat na operaci, protože ta představuje příliš vysoké riziko. Aspoň mu ořezali nekrotickou tkáň z prstů na nohou. Jeho chodidla připomínají končetiny indických malomocných. Až na to, že malomocné prý nohy nebolí. Pana -------- jako ďas.

Kdyby si to přál, mohl by si pan --------, se všemi těmi příznaky, jít lehnout do nemocnice. Ale tam by neměl manželku a rodinu – co by tam dělal? Stejně by ho tam nevyléčili, jen by byli po ruce, kdyby dostal infarkt nebo mrtvici.

Zdravotníci se snaží řešit jeho obezitu, ale to se nedaří. Paní ---------- přísahá, že mu vaří libové hovězí s mrkví, prakticky nesolí, a kdykoli má její manžel hlad, krmí ho ovocem a zeleninou. A přece je pořád širší než delší, jestli něco, tak přibírá. Na rozdíl od laiků, kteří nevědí, jak je to s diabetiky, zdravotní sestra věří, že se nepřejídá. Jedním z následků zneužívání steroidů je nepřekonatelný sklon k ukládání tuku.

Pan -------- má otevřenou, milou, slunečnou povahu. Nepatří k lidem přesvědčeným, že mají na všechno nárok a všichni jim musejí posluhovat. Dost mu vadí, že pro něj manželka musí dělat první poslední – obouvat a zouvat ho, pomáhat mu při koupání. Mohl by požádat o invalidní důchod, ale to prý není třeba, uživí ho synové. On není žádný invalida! Je mu teprve kolem padesáti a pevně věří, že se jednoho dne ze všech bolístek vyhrabe a bude zas zdravý jako rybička.

Pan -------- byl na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let mistrem republiky. Neprozradím přesně v čem – byl to jeden ze sportů, kde síla převládá nad mrštností a svalová hmota není na škodu. Dávali jim tenkrát vitamíny – A a B a C a D, vyjmenovává je pan --------, ale zdravotní sestra vrtí hlavou. "Museli mu dávat – ať už v injekcích, anebo v prášku – obrovské dávky steroidů, navíc v době, kdy mu bylo patnáct, šestnáct, sedmnáct. To byly roky jeho slávy. Příznaky, kterými teď trpí, jiné vysvětlení nemají. Ale on to nechce vědět."

"Mám mu to přeložit?"

"Zkuste to..."

Paní ---------, která zná manžela od puberty a je jen o rok nebo dva mladší (i když byste jí hádali o polovinu míň), steroidové teorii už dávno uvěřila. Pan -------- jí neuvěří nikdy. Na lidi, kteří z něj před třiceti lety udělali šampióna, nedá dopustit. Dnes jsem ho marně hledala na netu – díky tlumočení na zdravotním středisku znám dokonce jeho datum narození. -------- jsou na netu tucty, ale tenhle pan -------- ne.

Já sama jsem před třiceti nebo pětatřiceti lety, na konci sedmdesátých let, závodně plavala. Rodičům by se líbilo, kdybych se dostala do reprezentace. Naštěstí jsem nevyhrála ani krajské přebory a naši celkem rozumně usoudili, že nemá cenu ničit mi mládí, když nejsem žádný velký talent. Mí úspěšnější spoluplavci trénovali dvě nebo tři hodiny ráno před školou, pak celé odpoledne, domů se doploužili v osm nebo v devět a padli do postele jak podťatý kmen. Neměli čas na koníčky, na společenský život, na randění. Čas na sex si našli, ale skoro vždycky jen s ostatními sportovci – nic a nikoho jiného snad ani neznali. Mnozí taky brali vitamíny. A některým – i děvčatům – začala po těch vitamínech rychlým tempem přibývat svalová hmota.

Řekla jsem manželům -----------, že by se podle mě mohl pan -------- soudit s Českou republikou za to, že mu zničili zdraví, aby z něj udělali reprezentanta. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let už se o dlouhodobých účincích steroidů dobře vědělo, ale stejně jimi trenéři, navedení bůhvíkým, krmili adolescenty, aby reprezentovali socialistické Československo. Řekla jsem, že já sama o tom sice mnoho nevím, ale mám kamarády, kteří o tom vědí dost. Kdyby jim to bylo něco platné...

Kdepak. Pan -------- se s nikým soudit nebude. Na to má příliš slunečnou povahu a příliš pevně věří, že bude brzo zase zdráv.

Reprezentoval Československo, pomyslela jsem si, ale Anglie teď za jeho léčbu platí. Nevím, jak by se o něj dnes postarali v Česku, ale zdá se mi, že tady v Londýně o něj pečují přímo vzorově. Co tomu říkají Angličani? Nevadí jim, že tohle všechno platí ze svých daní?

Zeptala jsem se na to zdravotní sestry, zatímco se pan --------, podpírán berlemi a oddanou ženou, ubíral zpátky do čekárny.

"Jistě, něco to stojí," řekla mi. "Národní zdravotní služba v Anglii už nějaký čas jede na dluh – a jistě, má to co dělat s Evropskou unií a imigrační politikou. Ale já na tyhle věci nemyslím. Snažím se pomáhat lidem, kteří mě potřebují."