Přistěhovalci v Anglii (kope, kouše, plive...)

... a mlátí. Neznala jsem Lucinku ještě ani pět minut, a už mě vší silou bacila do oka. Vzápětí se hýkavě rozesmála, takže bylo jasné, že to udělala schválně, cíleně, a moc ji potěšilo, že se strefila.

Lucii je pět let a má "potíže s učením" Potíže s učením (learning difficulties) v současném korektním newspeaku můžou znamenat cokoli od lehké dyslexie až po těžký autismus, retardaci a nezvládnutelné chování – jako u Lucie. Lucia je navíc ještě slepá – nebo aspoň hodně špatně vidí (přesně změřit se to nedá, když je tak agresivní) a má jakousi motorickou poruchu, která způsobuje, že špatně chodí a nedokáže uchopit do prstů malé věci jako tužku nebo kartáček na zuby, ale evidentně jí nebrání kopat a třískat do lidí kolem sebe. Skutečně: stačilo chvíli pozorovat, s jakou přesností kope do své pečovatelky, do sociální pracovnice i do mě, přestože jsme se všechny snažily uhýbat z jejího dosahu, a člověk zapochyboval o správnosti diagnózy o slepotě. O těch ostatních diagnózách bych ovšem nepochybovala ani náhodou. Lucia nemluvila, jen hýkala, dělala takové to "gu-gu-gu", jak vystřižené z politicky silně nekorektních knih o "imbecilech", "debilech", "idiotech" a "kreténech" – a nebylo zřejmé, co ze svého okolí je schopná vnímat.

Nebylo to zřejmé mně – já jsem koneckonců laik --, ale ani sociálním pracovnicím. Původně si mě pozvaly, abych tlumočila pro její matku. Ta se ovšem na schůzku nedostavila, a tak jsem aspoň – značně rozpačitě – tlumočila Lucince, co kdo říká. Nemyslím, že cokoli z toho vnímala.

Luciini rodiče mají ještě jedno dítě, jedenáctiletou, silně obézní Mariku. Marika "potíže s učením" nemá, má jen potíže s učením – její mizerné výsledky ve škole se nezlepšily ani po čtyřech letech v Anglii. Z celého rodinného čtyřlístku mi, abych se přiznala, bylo nejvíc líto Mariky. Lucia je příliš mimo, než aby ji vlastní situace trápila. Její máma své děti miluje a ta láska jí dodává sílu. Táta pracuje na půldruhého úvazku a domů chodí jen přespat. Ale Marika kvůli situaci s Lucinkou přichází o dětství. Nemá nic, co by mohla považovat za vlastní a co by jí sestra nemohla kdykoli rozbít. Už teď, v jedenácti, se začíná toulat, chodit za školu – a učitelky se obávají, že z ní za rok za dva vyroste silně problémové dítě. Velkoměsto jí nesvědčí – nejlepší by pro ni bylo, kdyby mohla zůstat v rodné dědině, kde ji všichni znají a kde měla jako malá spoustu kamarádů. Jenže se museli přestěhovat do Anglie – kvůli Lucii.

Ano. Jakmile Luciina máma pochopila, že s jejím druhým dítětem je něco hodně, hodně v nepořádku, sebrala celou rodinu a přestěhovala ji za La Manche. Luciinu budoucnost v dědině poblíž Košic si prostě nedovedla představit. Hlavně se bála, že by jí dceru mohli sebrat a strčit někam do ústavu. Nikoho se na nic neptala. Sehnala nějaké peníze (myslím, že prodala dům) a koupila lístky na autobus. Její manžel se nebránil – i on už dávno slyšel, že v Anglii je to lepší: dá se tam sehnat robota, život je snazší --- a lidi tam na cikána nekoukají skrz prsty tak jako na Slovensku. Odjeli.

Bydleli nejdřív na jižním okraji Londýna, v místech, kde se v posledních pár letech vytvořila silná komunita Romů, hlavně přistěhovalců z východního Slovenska. Příbuzné tam neměli, ale krajané je nechali u sebe bydlet, dokud nedostali byt "na Lucinku".

Matka Marice zdůrazňuje, že všechno, co v Anglii mají, je "na Lucinku". Bydlení, přídavky na děti, lékařská péče, služby tlumočníků. Není to tak docela pravda – tohle všechno snadno získá i rodina se zdravými dětmi, jen to možná trvá o pár měsíců déle – ale Luciina máma chce žít v přesvědčení, že jim Lucinčino postižení usnadňuje život.

Teď bych si dovolila upozornit, že k ďábelským plánům normálních, civilizovaných lidí, jakými jsou všichni Češi, Slováci a Romové v Anglii, které jsem až dosud poznala, nepatří rodit vážně postižené děti a "na ty" pak získávat všechno, co rodina potřebuje, aby si mohla válet šunky a žít v blahobytu. To v žádném případě. Romské osady na východním Slovensku leckomu připomínají slumy v Indii, ale – na rozdíl od Indie – se nevyplácí děti mrzačit a znetvořené posílat žebrat. Matka neměla v úmyslu zplodit dítě jako Lucie – ale když už se to stalo, její mateřská láska posílená vrozeným optimismem způsobila, že považuje Lucii za nejvýznamnějšího člena rodiny, kolem kterého se všechno točí.

Lucinka – aniž by chtěla, samozřejmě, aniž by to byla její vina – terorizuje celou domácnost.

Každou hračku, kterou kdy Marika měla, Lucinka roztřískala nebo rozkousala. Rozbije všechno, co jí přijde pod ruku – a všechny věci, které rodina k životu potřebuje – nádobí, potraviny, doklady, oblečení, televizor i rádio – musí být na policích vysoko u stropu, kam Lucinka (zatím) nedosáhne. Lucinka nosí plenky, pochopitelně, a vzhledem k motorické poruše si je neumí sundat, takže nemůže byt znečistit klasickým způsobem. Ale umí zvracet, kdykoli se jí zamane.

Lucinka – podle názoru mnoha lidí – skutečně patří do prostředí, kde by se o ni postarali profesionálové – konkrétně do ústavu – ale její matka si to nemyslí. Miluje obě svoje děti, Lucinku možná o trochu víc.

Je pravda, že by ji na Slovensku rodině násilně odebrali? Nemám tušení. Podstatné je, že její matka je o tom přesvědčená, a tak s ní odjela do Anglie doslova hledat azyl.

Snad ještě smutnější případ než Lucie – pokud se takové věci dají srovnávat – je tříletá Alice. Taky je slepá a navíc trpí těžkou formou svalové dystrofie. Dokáže sedět, ale nemůže chodit, neudrží v ruce ani plastový kelímek, protože je pro ni příliš těžký. Je chytrá – ve školce pro slepé děti se za necelý rok naučila anglicky a slovní zásobu má lepší než většina vrstevníků. Moc nemluví – i mluvení je pro ni namáhavé --, ale když něco pronese, dává to smysl. Alicina máma byla na Slovensku zdravotní sestra, otec pracoval jako učitel. Když se rozhodli sem přijet – jen a jen kvůli Alici – uměli anglicky dvě nebo tři slova. Teď její táta řídí náklaďák – jediný džob, kde nepotřebuje angličtinu, kde může dělat přesčasů, kolik potřebuje, a který není sezónní jako třeba zedničina. Alicina máma se na plný úvazek stará o Alici.

Tohle jsou "bílí" Slováci z města. Na Slovensku měli dobrou práci i rodinné zázemí. Přesto usoudili, že by jim na Slovensku doktoři ani sociální a vzdělávací pracovníci neuměli pomoct tak jako v Anglii. Informovali se, do čeho jdou, a Anglie je nezklamala. Poskytuje Alici i celé rodině tu nejlepší možnou péči.

Alicina máma se nebála, že by jí snad stát dítě sebral. Nic takového by nedovolila. Nehne se od Alice ani na krok. V noci, když spí, ji každých čtyřicet minut obrací, kdyby to nedělala, hrozila by Alici zástava dechu. Manžel ji prosí, ať mu porodí ještě jedno dítě, ale ona o tom nechce ani slyšet – péče o Alici je tak náročná, že by další dítě prostě nezvládla. Nejhorší je, že Alicina budoucnost není růžová – děti s takovou diagnózou se zřídka dožijí víc než dvanácti let. Její rodiče si toho jsou dobře vědomi – a pořád doufají, že v příštích sedmi nebo osmi letech bude na její chorobu vynalezen lék.

Tyhle dvě rodiny se jedna od druhé diametrálně liší, a přece se sobě v čemsi podobají. Oba tatínkové se ze všech sil snaží uživit své blízké. Obě mámy své děti milují a udělaly by pro ně všechno. Obě emigrovaly jen proto, aby se o své děti mohly líp postarat. Obě doufají, že se stane zázrak. V případě Alice zázrak medicíny, který jí zachrání život (což koneckonců není vyloučené). V případě Lucinky prostě zázrak, zásah božských sil – nic jiného jí nepomůže. Lucinčina máma se stala členkou místní kongregace, a kdykoli má na to čas, chodí na mše.

Objektivně vzato obě rodiny Anglii využívají – chtějí po ní, aby převzala aspoň částečnou zodpovědnost za blaho jejich dětí. Ale, jak jsem se doslechla, jejich sousedé nebo známí z kostela jim to ani jednou nevyčetli. I když se s rodiči sotva domluví, snaží se jim pomáhat, kde jen to jde. Lucinčinu sestru Mariku si vzala pod křídlo sousedka Angličanka, pomáhá jí s angličtinou a doučuje ji. Lucinka dostává každý týden dary, které ani nepotřebuje, a známí z kostela rádi snesou pár kopanců, jen aby si s ní mohli "popovídat". Alicina máma má doma horu šatiček a hraček pro malou a sousedé jí už milionkrát nabízeli hlídání, kdyby snad chtěli s manželem zajít na večeři nebo do kina. Nevyužila toho – bojí se, že by se o Alici neuměli postarat --, ale myslím, že ji to těší.

Nevím, jestli by se o postižené děti uměli zdravotníci a školy na Slovensku postarat tak jako v Anglii. A sama sebe se ptám, jestli by obyčejní lidé na Slovensku – nebo v Čechách – nezištně pomáhali neznámým příchozím, kteří navíc neumějí jazyk.