O zdravém žirafátku a nezdravém myšlení (Zákony džungle v EU)

Už pár dní nevěřím vlastním očím, když čtu komentáře ke zprávičce v médiích. A vlastně už je ani nečtu, je jich příliš mnoho, jen kroutím hlavou nad tím, kolik desítek tisíc lidí – jen v Česku – komentáře píše. Zprávička byla prostá: Ředitel ZOO v Kodani se rozhodl usmrtit žirafí mládě a jeho masem nakrmit šelmy. To skutečně udělal.

A teď se asi nestačí divit. Na jeho hlavu se sesypaly desítky obvinění, diagnóz a návrhů na potrestání: Dopustil se vraždy. Je sadista. Je sexuální úchyl a pedofil (zřejmě proto, že se "vyřádil" na nedospělém jedinci). Měl by být propuštěn. Měl by jít do vězení. Měl by být popraven. Měl by být poražen jateční pistolí, tak jak to provedl žirafátku, rozčtvrcen a jeho maso předhozeno šelmám. Měl by být rovnou vhozen do klece hladovějících tygrů. Někteří diskutující by šelmám předhodili i všechny zaměstnance ZOO v Kodani, včetně jejich dětí. Pár diskutérů zašlo ještě dál: kruťas ředitel je podle všeho Dán, a tak by společně s ním měli trpět všichni Dánové. A pokud možno všechny uchlastané národy na sever od Berlína.

Některé navrhované tresty byly krvavější, jiné méně krvavé – ale trochu mě překvapilo, jak nevynalézavé byly. Desítky, možná stovky tisíc hlav vymyslely pramálo zajímavých způsobů, jak se ředitele (a všech ostatních Dánů) zbavit.

Neznám osobně ani ředitele Kodaňské ZOO, ani drtivou většinu diskutujících. Nebyla jsem u toho, když ředitel žirafátko vraždil – a jsem si dost jistá, že se v tomhle příběhu dá odhalit půl milionu skutečností, o kterých se v médiích nepsalo. Bývá to tak u všech příběhů.

Ale ať je to jak chce, dvě skutečnosti se popřít nedají:

Žirafí mládě nepatřilo mezi ohrožené živočišné druhy. ZOO v Kodani ani žádná jiná velká ZOO ho nepotřebovala, nehodilo se do chovu (a nabídka spousty peněz za jeho odkoupení byla jen "humanistická" nebo teda "žirafistická", s jeho skutečnou cenou neměla co dělat).

A – šelmy žerou maso.

Četla jsem desítky zuřivých výkřiků: "A on ho ještě ke všemu zabil jateční pistolí. Jateční pistolí ho zabil! Dovedete si představit něco krutějšího?" Upřímně řečeno, dovedu. A – pokud se tedy rozhodl ho zabít --, těžko si dovedu představit méně krutý způsob. Měl ho předhodit šelmám, aby ho rozsápaly? To by bylo nejnázornější v případě, že chtěl ředitel nám útlocitným připomenout, že – ať se nám to líbí, nebo ne – zákony džungle dodnes v přírodě existují. Pro žirafátko by to byla krutá, ale víceméně přirozená smrt (ne docela přirozená, to by se nesměla odehrát v ZOO). Vsadím se, že to ředitele napadlo, ale netroufl si to provést. Musel ho šelmám dodat už mrtvé, v podobě masa, jak se to dnes dělá snad ve všech ZOO na celém světě. Tak jak ho měl zabít? Podříznout mu krk? To by si na něm komentátoři smlsli ještě víc a označili ho za muslima. Zardousit ho vlastníma rukama? Navléknout mu na hlavu igelitový pytlík a počkat, až se udusí? Když se zamyslíte nad možnostmi, není zastřelení až tak kruté. Smrtící injekcí ho uspat nemohl, to by pak maso nebylo poživatelné.

Jasně že je mi žirafátka líto. Bylo rozkošné, okaté, dlouhonohé – mohla z něj vyrůst šťastná žirafa. Jenže se to nestalo. Mělo smůlu. Tak jako by s velkou pravděpodobností mělo smůlu ve volné přírodě, kde, ať se nám to líbí nebo ne, šelmy žirafy loví.

Vždycky když slyším, jak se lidi rozhořčují nad tím, že si Číňané a Vietnamci vaří guláše z roztomilých pejsků, vzpomenu si na roztomilé čuníky, které mívala v chlívku naše sousedka na vesnici, kam jsme jezdili na léto. Jako dítě jsem si je všechny zamilovala, jednoho po druhém, spřátelila se s nimi – a když pak zmizeli, pokaždé jsem je oplakala a s chutí jsem se zakousla do jitrnice se zelím. Ovárek z pašíka Vašíka chutnal docela jinak než ten, co vařila babička v Praze.

V Asii to má spousta lidí se psy podobné: milují je, starají se o ně – a když přijde čas, něčím je klepnou. Obvykle humánně. Jen o jednom kmeni v severním Thajsku jsem slyšela, že do psa hodinu mlátí kyjem, protože má v tom případě o mnoho křehčí maso.

Před pár lety mě jeden známý pozval na "Kozí slavnost" v Praze. Budou prý tam kozy všeho druhu, kozí mléko, kozí sýr a tak dále. Bude to oslava všeho, co je na kozách skvělého. Nabídla jsem se, že s K. uvaříme kozí pepřovou polévku a kozí guláš. Myslela jsem to dobře – ale on se mnou od té doby nemluví. Nedovede si představit, že by snad někdo mohl chtít nebohé kozy sežrat. Přitom se celosvětově spotřebuje mnohem víc kozího masa než vepřového, hovězího nebo skopového.

V Evropě si čím dál tím víc zvykáme kupovat "to růžové v plastu", jak říká balenému masu jeden můj známý. Čím dál tím víc se odstřihujeme od vědomí, že "to růžové v plastu", které nakrájíme do guláše, kdysi bylo živým zvířetem. Máte-li rádi telecí, živíte se dost často rozkošným telátkem se smutnýma očima, které zabili, ač bylo zcela zdravé (tedy doufejme) a z kterého mohl vyrůst šťastný býk. Z některých lidí tohle vědomí udělá vegetariány. Z jiných jen uplakané rádoby humánní diskutéry, kteří posílají do vězení či rovnou na jatka každého, kdo se jen zmíní o možnosti jíst kozy nebo pejsky. Nejsou schopní si uvědomit, že výběr zvířat, které jíme, je z velké části kulturní. Mnozí hinduisté nejedí hovězí, mnohým muslimům se udělá zle při pouhém pomyšlení na vepřové, mnohý Evropan se urazí, když se jeho kamarádka jen zmíní o kozím guláši. Fakt je, že my lidé, pokud nejsme vegetariáni, pošleme během svého života do věčných lovišť nespočet zdravých mláďátek -- telátek, selátek, štěnátek, kůzlátek, žirafátek --, která mohla být v životě šťastná. A ještě se u toho olizujem.